Jsme svědky úpadku politiky…, zní ze všech koutů. Vždyť myšlenky a programy jsou nabízeny jako spotřební zboží! Opravdu… ti, kdo včera prodávali vložky a předevčírem prášky na praní, dnes radí stranickým lídrům, jak zítra co nejlépe prodat sebe sama (a co nejvíc špíny přitom nechat zažrat do běžného partajníka od konkurenčního výrobce). Mladí stratégové se jezdí učit do Washingtonu, jak svým cílovým skupinám vykroutit krk při sledování billboardů.
Tváří v tvář tak znepokojivým trendům, začne vždy část společnosti volat po omezení všeobecného volebního práva. Příčinou je nedůvěra ve schopnosti druhých klamavé politické reklamě odolávat, i znechucení nad tím, jak lacino se někteří spoluobčané nechají různými akčními slevami ohlupovat.
Právo rozhodovat o životě svém i ostatních, by mělo náležet pouze těm, kdo jsou s to myslet v souvislostech!
Sporné na této staronové myšlence je, na základě čeho (a kým) by voliči byli takto selektováni. Představa jakéhosi vědomostního testu, jenž by prokazoval předpoklady zkoušeného k samostatnému uvažování, může být pro mnohé lákavá. Její zmíněný hlavní problém – kdo je oprávněn formulovat otázky a vyhodnocovat správnost odpovědí, je však sotva řešitelný. Výsledek takových voleb by navíc byl pravděpodobně často (a téměř s jistotou úspěšně) soudně napadán – těžko někoho znesvéprávnit kvůli jednomu zpackanému kvizu.
Zatím nejracionálnější návrh představila paní Jiřina Šiklová. K volbám by bylo nutno se předregistrovat, což by vedlo k tomu, že se k urnám dostaví pouze lidé, kteří takto předem projeví alespoň elementární zájem o veřejné dění. Ke všemu by odpadla nutnost zbytečně tisknout a rozesílat kandidátky statisícům domácností, jimž je tradičně přednější chalupaření. Snadné, šetrné, spravedlivé.
Jiní ale preferují výslovné a přímé omezení volebního práva pro celé skupiny obyvatel.
Jsme národem kutilů, od amatérských zákonostrůjců tedy pokaždé dojde i na kuriozní myšlenky.
Jedna z nich neúnavně hlásá, že rozhodujícím faktorem by měla být výše IQ nešťastného pokusného občana. Inteligence přitom nemá sebemenší vypovídací hodnotu o kvalitě lidského charakteru a motivacích při rozhodování. Dějiny se přímo hemží výjimečně inteligentními diktátory, zločinci, psychopaty a bankovními podvodníky. I lobbistům, těm neúnavným dojičům státního rozpočtu, nemůžeme ve své většině vysoké IQ upřít. Kde je tedy záruka, že se nadprůměrně chytrý člověk nebude řídit především (nebo výlučně) svými okamžitými zájmy? Za mnohem důležitější pro vývoj jedince i zdravý chod společnosti je mnoha psychology označována tzv. emoční inteligence (EQ). Ta zahrnuje hůře měřitelné, ale zásadnější rysy lidské povahy jako empatii, soucit, schopnost spolupracovat, či přizpůsobit své cíle zájmu celku. Nutno podotknout, že mnoho vlastníků velevysokého intelektu se v těchto emočních dovednostech potácí na samé hraně sociální debility.
Dle jiného (podobně nosného) nápadu by volební právo mělo být ponecháno pouze plátcům daní a osobám produktivním. Pramenem takové úvahy je zjevně snaha omezit rozhodovací vliv lidí nezaměstnaných, či závislých na nejrůznějších dávkách (tedy nejčastějších z adresátů podlézavého slibování). O penězích ať rozhoduje pouze ten, kdo je přináší! Přičmoudlý, odrbaný povaleč, natahující ruku ke společné kase, to je snadný a všeobecně přijímaný terč. Je ostatně ochotně nabízen k pranýřování i mnohými politiky. (Zvláště těmi, kteří tak chtějí zastřít svou náturu sněhobílého, skvěle oblečeného povaleče...). Když se ale absurdní idea voliče – produktivního plátce daní dovede do důsledků, bude znamenat, že za parazitní budou úředně označeny i další sociální skupiny. Penzistům by bylo po celoživotní práci dáno takto decentně najevo, že jsou již dokonale nepotřební, a při svém nudném čekání na smrt smějí už pouze mlčet. Matkám, že ani za zplození a výchovu nových poplatníčků jim stát není přehnaně zavázán. Studentům zase, že se musejí ještě hodně učit, než se stanou plnoprávnými občany.
Ostatní zveřejněné pohledy na volební právo jsou obecného rázu, nenabízejí konkrétní řešení (a snad je to tak dobře). Jde spíše o povšechný, sebelítostný nářek nad stavem, kdy jsou chytřejší a schopnější nuceni žít ve světě, který si je ani trochu nezaslouží. Takový naříkající si obvykle jen touží nahlas – a hezky přede všemi – postesknout, jak těžce se mu dýše vprostřed bezhlavého stáda.
(Zřejmě forma autoterapie, možná se pak trudný úděl osamělého génia nese lépe…).
Spisovatel Martin Reiner před časem publikoval svůj rozsáhlý text jako Vizi budoucnosti země. Místy zajímavý příspěvek v mnohem četnějších pasážích nabízí výhradně tuto ufňukanost samozvané elity. Současný systém má za chybný, protože v něm rozhoduje hloupější a dezorientovaná, méně vzdělaná většina, a je tedy naprosto nutné obecné volební právo omezit (metodu žel přímo nezmiňuje).
Pár vět (bez okatých samoléčebných účinků) přesto zaslouží krátký komentář.
Zcela nemístné je už úvodní srovnání řidičského průkazu s občanským. Být řidičem je doposud věcí osobní volby, být občanem je naproti tomu vynucenou daností. Sankcí za rozhodnutí nebýt řidičem je celkem snesitelné užívání veřejné dopravy. Rozhodnutí nebýt občanem (třeba ve formě neplacení daní) je však postaveno mimo zákon. Dokud tedy automobilová lobby řádně nezatlačí a neřidičství nebude kodifikováno jako závažný trestný čin, zůstanou tato připodobnění zoufale mimoběžná.
Zvláštní je i jeho následná myšlenka třetímu světu odchytit nejschopnější mozky (tedy potopit jej ještě hloubš), a ty pak transportovat do zdejší zoo (zředit tím sedlinu tuzemských tupců).
Pozoruhodné, jak často si nejhlasitější bojovníci proti státní mašinerii tiše hýčkají ty nejodvážnější sociálně-inženýrské projekty!
Autor nabízí i svérázný exkurs do historických epoch, kdy se díky dobovému řádu chytřejším žilo snáz. (Mezi řádky je přitom znát upřímnou chuť podobně osvícená pravidla zavést i dnes). Chválí si demokracii antických měst. Středověkou šlechtu a katolickou církev označuje za nositele hodnot, a povzdychne si, že své někdejší postavení už zřejmě nezískají… Je v tom kus idealizace doby, tak známá z filmů pro pamětníky. I v nich první republika vždy vypadá uspořádaně, pánové jsou galantní a dámy cudné. Konzervativci a ctitelé starých dobrých časů se ale rádi oddávají snění, v němž odvrácená (a podstatně nevzhlednější) strana příběhu zásadně neexistuje.
Jaká je tedy skutečnost?
Ve vrcholných dobách Periklova Řecka, dodnes obdivovaného vzoru společenské rovnoprávnosti, demokracie neznamenala vládu lidu, ale vládu dostatečně urozeně narozených, později pak vládu majetných (vývoj je v tomto víceméně formální). Takové vládě přihlížela část měšťanů, kteří se (díkybohům!) mohli svobodně a bezúčelně vypovídat na agorách, zhruba 30% obyvatel, otroků, ovšem setrvala v postavení pouhé věci, o níž je rozhodováno. Ani Reiner nezastírá, že osud VŠECH určovala jen přibližně PĚTINA těch šťastnějších. Ale nezdá se, že by mu to jakkoliv překáželo. Pokud však tehdejší vůdčí vrstvu označuje za vzdělanější a odpovědnější, zapomíná dodat, že značnému počtu lidí nebylo vzdělání či odpovědnost vůbec dopřány…
Středověká šlechta a církev? I po odmítnutí tendenčního výkladu o zdegenerované vrchnosti a prodejném kléru stále platí, že obě mocenské organizace žily převážně z válek, práce svých nuceně oddaných poddaných, a jejich povinných materiálních odvodů. To se pak veškeré hodnoty svým nositelům nosí hned o poznání lehčeji. Kolik času a prostředků možno věnovat na svůj duchovní vzestup!
Ponechme stranou, že církev vždy vrchovatě rozsévala jen hodnoty pro ni přípustné, nepohodlné pak systematicky odnosila do klášterních knihoven, pokud je ovšem cestou raději nespálila na hranici. Za zmínku ale stojí, že v obou těchto tolik inspirativních obdobích, si mohly ženy (tedy těsná většina dnešního voličstva ČR) o všech svých lidských právech nechat zdát jen v nejbujnějších snech…
Pokud se tedy původci teorií o správném společenském uspořádání opravdu cítí tolik trýzněni faktem, že o nich spolurozhodují i ti, které nepovažují za sobě rovné, ať to sdělí přímo... Pokud si skutečně přejí zopakovat (dějinami dokonale prověřenou) vládu menšiny bílých mužů z lepších rodin, ať se ke svému vytouženému vzoru naplno přihlásí! A neschovávají se za vznešené teze o vzdělanosti a rozhledu. O intelektu či společenském přínosu. Nebo za komické pokusy o historický rozbor.
Jejich pečlivě piplaný autoportrét Vyvoleného pak hned dostane nový rám.
http://www.lidovky.cz/splnime-i-to-co-zatim-nechcete-dkc-/ln_noviny.asp?c=A090724_000053_ln_noviny_sko&klic=232619&mes=090724_0
http://zpravy.idnes.cz/martin-reiner-to-co-nas-odlisuje-od-skutecneho-zapadu-je-dezolatni-stav-stredni-tridy-g40-/kavarna.asp?c=A090824_174040_kavarna_bos
Žádné komentáře:
Okomentovat