O ZLÉM ODBORÁŘI

(Z rozhodnutí ministra školství protikorupční a rozpočtově-odpovědné vlády se od září 2012 stane součástí čítanek následující mravoučná vyprávěnka...).

Jarouš byl odjakživa hotové nemehlo, přetrhdílo a budižkničemu. Rozumu nepobral, špatně se učil, k řádné práci se postavit neuměl, inu… není divu, že se stal členem odborových svazů a nikdo jej neměl rád. Trošinku rádi jej snad měli ostatní odboráři, ale to jen z nouze. Všichni kamarádi z dětství, bystřejší, lépe vychovaní, k píli a dobrým mravům vedení, skončili v politice nebo byznysu. Kdepak ti by se k tak nerudnému a neúspěšnému stvoření hlásili! Jarouš se cítil mizerně a sám.

Jednou seděl u svého obvyklého píva a přemítal.
Jak já se celičkému světu, co mou bídu způsobil, jenom pomstím!?!
A protože rozumu nepobral, přemítání se dloužilo, piv přibývalo a musel si koupit další krabičku cigaret. Zatím na ni měl, ale i tu malou hranatou radost mu chtěli vzít. Prý je kasa prázdná a kdo nepracuje ať nejí. A nepije. A nekouří. A nebydlí. A hlavně – ať věčně nenatahuje tu svou chtivou pracku! Ale Jarouš a řádná práce? Vždyť jsme si to už psali, holenkové…

Zalykal se horkem, užíral vztekem a pěnu u huby utíral cípem propocené, bůčkem zmaštěné košile.
A tu ho napadlo:
Poslušnost vypovím! Nepokoje budu dělat! Transparent vyrobím a demonstraci svolám!
Stávkou pohrozím!! To by bylo, aby peněz nebylo!!!

Objednal si další pívo, a opájel se představami.
Jak se o něm všichni v novinách dočtou.
Jaký strach nažene těm šprtům, co mu opisovat nedali, a proto dnes sedí ve vládě bez něj.
Jak hlavní město ochromí. Celou zemi ochromí!
Jak si dá na hlavním náměstí hlavního města buřta a bude rázem Pán.
Hlavní Pán!

Nadešel den Jaroušovy vytoužené pomsty…

Dokodrcal se do velkoměsta a hledal náměstí. Ale to vám bylo, světe div se… LIDUPRÁZDNÉ!
Zprvu měl strach, že zabloudil. Vždyť v rodné dědině znal jen cestu ze stodoly k hnojišti a od chalupy k hospodě! Ale když mu kolemjdoucí cizinci stvrdili, že je tam, kam své velké srocení svolal, do pichlavě zlých, odborářských oček se mu dral pláč…
Proč nikdo nepřišel? Že včera přemítali u píva až moc? Že je hezky a na humnech třeba poséct? Vždyť jim účast i cestu zaplatil! Jak jen nakoupit si tu mohli! To je nelákály ty hory zboží, co v zapadákově nikdy nedostanou?!?

„Neplačte občane“, chtěj jej utěšit strážník. „Lidi jsou prostě spokojení. Lidi jen tak neoblafnete řečmi o nespravedlnosti. Tak neblázněte… dejte dolů ten pitomej plakát. Musíme teď táhnout za jeden reformní provaz, no ne? Třeba já se vám dřív ani nedostal na vzduch, co nám platili benzín. A teď? Pochůzkařím jako zamlada… moc gaunerů sice nechytíme… ale to počasíčko!“

Přidal se hasič: „Nám zas hrozilo, že Marunu, teda stříkačku našich tatíků, budeme muset dát do šrotu a koupí se nová. Ale ministr to zatrhl. To jste měl vidět, jakou měli chlapi radost… ve zbrojnici se pilo do rána! A všichni ho příště budeme volit!“

„Vláda dobrý… metoda stejný dobrý jak můj šéf… máš dáti – dáš, nedáš – dostaneš…“, pravil černoch s nápisem NightClub přes široká záda. Zazubil se, a dál rozdával letáčky.

Úředníček si nervozně posunul cvikr: „Já myslim, že je to naše propouštění a krácení platů úplně namístě. Za to jak nesmyslně buzerujem slušný lidi, a jak sme nepotřebný, sou na nás ještě hodný až moc!“

„Je třeba si uvědomit, že lidské zdroje musejí být flexibilní a sociální výdaje dusí konkurenceschopnost“, pronesl spěchající student a mrkl na Jarouše. „Takhle mladý a chytrý jsem jen díky školnému! Kdybys jej platil, mohl jsi být jako já.“ Student kvapil přemluvit bábu, aby také volila pravou rukou. Bába si ale zrovna vázala smyčku na půdě. Nechtěla dál zaclánět nové, nadějné generaci, kterou bolševik zkurvit nestihl.
Jarouš milého vnuka o pár chvil zdržel, ale koneckonců… vyšlo by to nastejno.

„Je třeba si uvědomit, že lidské zdroje musejí být flexibilní a sociální výdaje dusí konkurenceschopnost“, pronesl docent ze soukromé university. „Učíme dnes novou, nadějnou generaci samostatnému myšlení a schopnosti vytvořit si vlastní názor. Už žádné papouškování autoritatvních dogmat!
Nedivte se, že mládí opovrhuje neúspěšnými babraly, jako jste vy, tedy… nic ve zlém…
Ale vzdělání je osobní investice! Schválně… čím se dnes živí vaši pilnější spolužáci?“

Jaroušovi se o chlupaté panděro rozpleskla obří slza… ale nestačil se do svého moře žalu vůbec ponořit.

„Co tady děláte?!?“, prskal vozíčkář. „My, handicapovaní, nestojíme o to, abyste nás používali jako alibi pro své rovnostářské bláboly! Vláda správně klade vysoké cíle a motivuje nás k výkonu. Invalidní důchody a všechny ty dávky by se měly osekat. Vy vůbec netušíte, kolik z nás úrazy a choroby jen simuluje, a po večerech hraje squash… Jak říkám – seškrtat, zrušit!!!“

Penzistka přitakala: „Moje řeč! Co já se napředstírala nemocí, jen abych si mohla s holkama povykládat v čekárně! Už mě to ale nebaví, ty chudáky felčary takhle balamutit. Když něco bolí, chodíme teď na bylinky, a tam toho nadrbeme stokrát víc!“, chechtala se.
„Ty poplatky nám snad pánbu seslal, pořádně zvýšit by je měli!“

Lékař přítomný v hloučku jen pokyvoval, a pak debatu uzavřel:
„Přátelé, ale měli bychom už jít, nemarněme čas planými řečmi. Vždyť by z nás mohl vyprchat reformní étos!
No tak, Jarouši… děkujeme, odejděte. Nebo zmeškáme. Náš autobus, váš mikrobus…“

Jarouš však nechtěl své plány jen tak vzdát.
Zamával nad hlavou pracně připraveným transparentem.
Ale než stačil provolat první nenávistné a násilnické heslo, dostal ránu deštníkem.
Pak berlí. A pendrekem. Ukazovátkem. A šanonem. A pak další. Další. A další!!

Z náměstí ho hnali. A hnal ho celý lid…
Mladí, staří, zdraví, nemocní, proletáři i pracující inteligence.
Ba i mnozí bezdomovci, co ještě neztratili hrdost!

A tak to má být, milé děti…