NEKOREKTNĚ!

Světem obchází strašidlo Korektnosti, varují mnozí.
Přízrak, jenž nám zakáže svobodně se projevovat a kuje novou totalitu…

Už nemůžete o černoších veřejně mluvit jako o negrech, o Romech jako cikánech.
O společenství demokratických států jako Čtvrté Říši.
Nemůžete postižené označit za mrzáky a lidi s nadváhou popsat jako vyžrané tlusťochy.

Tedy…

Můžete, a leckdo si v tom i libuje, ale údajně mu za to hrozí jakási blíže nepopsaná, o to však děsivější odplata. A bude ještě nepopsatelněji hůř! Náš potížista s proříznutou pusou ale svůj úděl nese hrdě. Bojuje totiž za nás všechny, ba přímo za naše civilizační hodnoty!

Pokud si Korektnost vyložíme jako prostou Slušnost, těžko proti ní co namítat. Jistě… snaha neurazit, tak jako většina dobrých úmyslů, může naznat směšných podob (zvláště má-li být vnucována úředně). Zaobalování do hebké novořeči a urputná snaha neurazit kolikrát urazí víc než sama urážka! Stejně tak ale může zmutovat svoboda projevu. Může se stát pouhým nástrojem k šíření zášti, pomluv a k ponižování druhých. Je tohle jedno ze základních lidských práv?

Dokonale nekorektní umějí být děti. Co na srdci, to na jazyku. Okamžitě a nahlas! Bez zábran, bez oklik, bez ostychu. Bez vědomí toho, že slova mohou zraňovat. A potom ještě dospělí, kteří to rovněž nechápou, nebo v takovou sílu slov naopak doufají…

Občasné nutkání říct nebo udělat něco nepatřičného, nepřípustného a nevhodného v nás prý z dětství zůstává, ale naprostá většina lidí jej dokáže tlumit. Dát k dobru řádně peprný vtip v neznámé společnosti? Dlouze okomentovat to, co se všichni snaží soucitně přehlédnout? Oslovit někoho způsobem, který se mu asi nebude líbit?
Hranice mezi nonkonformitou, sympatickou rázovitostí a křupanstvím umí být zatraceně tenká.
Asi jako mezi slušností, přetvářkou a upjatostí… Vlásek.

Přestože je přízrak Korektnosti vykreslován jako všudypřítomný a všemocný, ve skutečnosti zřejmě půjde o nepříliš výkonné strašidýlko druhé kategorie. Své totalitářské rejdy totiž očividně nestíhá...

Kolik jen politických vystoupení, novinových komentářů a blogů začíná hrdým oznámením: „Teď budu velmi nekorektní!“. Autor tím hned na úvod spiklenecky zamrká do publika – chystá se statečný čin! Pak dá průchod obvykle nudnému toku slov, který ovšem okoření špetkou hanlivých výrazů, nebo zlidovělých předsudků – dle tepaného tématu.
A pokud to dobře zaonačí, nic svým projevem neriskuje… Přinejhorším si vyslouží formální veřejné pokárání, protože „jsou věci, co se neříkají“. (Čímž se mu nabídne námět pro nový text, tentokrát tepající nadvládu pokrytectví…). Velmi pravděpodobně si však odnese i skrytou masovou oblibu, protože „TO konečně někdo řekl naplno“. Infantilní, výchovou a společenskými zvyklostmi krocená touha po nepatřičnosti byla právě ukojena… Nekorektnost, ač se vydává za osamělé disidentství, ráda se pohupuje na líných vlnách hlavního proudu!

Zřídkakdy programově nekorektní autor odhalí něco skutečně zamlčovaného a nepohodlného, dodá nečekaný pohled nebo nalezne dříve netušenou souvislost. Voleným výrazivem dá spíš najevo své obecné (ne)sympatie a názorovou ukotvenost. Často pak jde o pouhou chuť po někom si plivnout, a vyzkoušet, zda to projde jen tak. Asi jako když si dítě osvojuje první sprostá slůvka, škádlí tím dospělé, a čeká, jak budou reagovat…

O takovém autorovi lze s klidem říci, že (a teď budu velmi korektní!) jeho mentální vývoj kdesi ustrnul.
Nebo jeho slovy …že je vůl.