KDO JE TU HUJER?

Nálepka „eurohujer“ zní z Hradu a jeho příšeří čím dál tím častěji, a je jí už opatřen kdekdo.
K jejímu získání totiž kolikrát stačí dvě docela prosté věci: nelitovat členství České republiky v EU, a chtít, aby se na řešení unijních problémů naše země podílela aktivněji, předkládáním návrhů, nikoliv škodolibým remcáním zpoza plotu. Aby hovořila jasnou řečí, ne podivným mnohohlasem, z nějž nejslyšitelněji vystupuje jakási umíněná fistulka.

Postava Viktora Hujera svérázně zazářila v komedii „Marečku, podejte mi pero!“ a naprosto zlidověla.

Půvabným detailem je, že sveřepí šakali Václava Klause a zavilí odpůrci Bruselu (víceméně tatáž smečka) chtějí zesměšňovat své oponenty figurou, jež se zrodila v hlavách jimi tolik opovrhovaných věčných petentů – autorské dvojice Svěrák a Smoljak. I president sám několikrát ohodnotil film jako falešný a „děsivě, děsivě špatný…“. Ale jak vidno, v boji za správnou věc (přesněji… proti věci zlé) lze s grifem zkušeného chmatáka sáhnout do “pelechu Pravdy a Lásky“ a přivlastnit si z něj lecos… Že by nedostatek fantazie?

Při důkladnějším zamyšlení pak zarazí lehkost, s níž se do běžného jazyka vloudí i výrazy s chatrnou (nebo žádnou) vnitřní logikou, jsou-li opakovány mechanicky, dostatečně dlouho a často. Nakolik se filmově zpodobněné „hujerství“ doopravdy kryje s povahovými rysy takřečených “eurohujerů“?

Správný eurohujer prý nemá vlastní názory, vyhraněnou osobnost a ani špetku sebeúcty. Ví dobře, že za nic nestojí, a tak touží přenést své svobody a práva na bedra mocnějších a chytřejších. Chce být ovládán. Nejedná racionálně, jinak by dávno prohlédnul ústrky, jimiž nás Evropa šikanuje. Ve slepé víře ve vyšší eurodobro (a za mizivého vztahu k rodné hroudě!) se hodlá rozplynout v centralizované Říši jako kostka cukru v hořké kávě. Pořádně hořké! Chová se pouze stádně… vždy se jen tupě přimkne k většině.
Prostě… ta otrocká duše chce v klidu živořit, a nechávat si diktovat pokyny!

Filmovým Hujerem naopak cloumá ctižádost a touha vyniknout, být premiantem. Tygrem, dalo by se říct. A především – touha pokyny udílet! Ostatně proto, aby „směl pomýšlet na zasklené místo“ v kabině pro mistra, nastupuje večerní školu. Se stejnou poctivostí čte denní tisk i své zápisky z výuky, a na hodiny se usilovně šprtá. Jakmile se naskytne volná funkce sběrového referenta, skočí po ní, protože se dostane o stupínek nad ostatní, a navíc „na konci roku bude odměněn“. Podlézá velmi systematicky – „švestičky z vlastní zahrádky“ (slyšíte dobře úlisné zdrobnělinky slovíček v té větičce?) přináší jak třídnímu učiteli, tak v závěru i novému vedoucímu… zkrátka tam, kde mu ze šplhounství kynou nějaké výhody. To není slepá víra, to je (posměváčky tolik velebený) pragmatismus…! Hujer větří, vyčkává… a v pravou chvíli se rád blýskne svou osobní důležitostí.
Když přijede návštěva rumunských soudruhů, například…

Někoho vám to připomíná?!? Jak by ne…

Velmi živě si umím představit jistého inženýra, kterak v dobách šedé normalizace brázdí chodby Prognostického ústavu, leští tu kliky hlavních kanceláří, rozdává švestičky, tam zas zaklepe na dveře šéfa, malounko se zamračí a pedantsky si zaťuká na hodinky: „Valtře, už je čas. Za minutu nám začíná seminář!“ Přičinlivého, svědomitého úředníčka. Co navenek nevyčnívá, pozoruje situaci, tiše se učí, má zaplněný zápisník, přichystán oblek, kravatu a konexe, a trpělivě vyhlíží svou rumunskou delegaci…

Bohužel, v zimě přelomového roku 1989 nebyl v Laterně magice přítomen nikdo, kdo by rázně zavelel:
„Klaus, metelescu blescu!“ Ušetřil by nám do budoucna mnoho peněz, starostí a ostudy …