Snad každému člověku je přirozená potřeba neustálého sebehodnocení a následné identifikace se skupinou sobě rovných. Nutkavá potřeba zabydlit teplé místečko v příslušném společenském podlaží, a ve chvílích oddechu, za bujného snění, pokukovat po patrech vyšších. (Mít tak v domě zdviž, co jezdí jen vzhůru!)
Nejlépe ji uspokojit skrze trvalé posuzování druhých a (byť i podvědomou) tendencí druhým se přizpůsobit.
V životních závodech o úspěch jsme (médii, politiky a reklamou zvlášť) ponoukáni bedlivě sledovat soutěžící ve svém okolí. Drobnohledně zkoumat jejich sociální status. Jejich chování, gesta. Masku a kostýmy, jimiž se odívají. Symboly, s nimiž se snaží srůst... Kupříkladu příslušnost k elitě může představovat rychlé a hlasité auto, luxusní residence na dobré adrese, výjimečná sbírka (ať už krásných milenek či známých obrazů). Exkluzivní pracovní pozice, titul z prestižní školy. Stylové oblečení, místo a způsob trávení volného času. Golfové hřiště na Karlštejně a kuželna Na Růžku mají naprosto jiný zvuk… (slyšíte?).
Jakmile někdo ze sousedů v hromadění symbolů získá náskok, nutno rychle srovnat krok, nebo se pokorně přestěhovat blíže k přízemí. Případně tvářit se jako by nic, a dál se ke své úrovni hrdě hlásit…
V nedávno publikovaném článku dokladují pánové Schnur a Keller (viz odkaz), že mnoho z nás volí právě poslední taktiku. Cítit se boháčem i s holým zadkem, to může značit sympatickou skromnost, hůře (a pravděpodobněji) mimořádně chybné hodnocení situace. Leckdo k bolestnému poznání vlastního sebeklamu časem i dospěje… Je příznačné, že takto znejistělí nájemníci vysněné společenské etáže se pak (namísto balení kufrů) snaží svůj iluzorní post utvrdit, a něčím viditelně vyztužit. Přímo se k tomu nabízí okázalé pohrdání darmožrouty z nižších pater (bez nichž bychom všichni byli mnohem zámožnější). Tam přece přebývají pouze lopaty (míněno manuálně pracující) a socky (míněno nízkopříjmoví, či adresáti libovolné státní podpory). A samozřejmě všudypřítomní důchodci, kteří zcela nezodpovědně odmítají zemřít včas, aby dál neujídali ze společného talíře… Patřit zrovna tam? Ani za nic!
Potřeba identifikace s kolektivem je zvášť vyhrocená u lidí na prahu dospělosti, (což ve své době pocítil a prožil skoro každý). Málokdo z –náctiletých se dobrovolně stává solitérem, či rovnou vyděděncem. Je třeba držet prst na zvýšeném tepu splašeně pádící doby. Tedy všeobecně sdílet obdiv k hudbě, filmům, televizním pořadům a celebritám, o nichž se právě mluví (a zítra zas mluvit nebude). Mít vždy nejnovější mobil a až do spodního prádla se patřičně označkovat značkovým oblečením. Stát mimo tento proud, a nebýt trendy, to vyžaduje pořádnou porci vůle a zdravého sebevědomí. Nebo naopak jistý druh nezdravě umanuté revolty a umíněného pozérství, protože – připusťme – ani stádní většina se nemusí nutně pokaždé a ve všem mýlit…
V maturitním věku obvykle přibývá tříbení postojů. Čerství majitelé volebního práva se začínají poohlížet po svěžím, módně střiženém světonázoru, jenž by bylo radno si pořídit (a sdílet). Část mládeže přejímá vyznání příbuzenstva, významnější počet se však patrně inspiruje v médiích a mezi vrstevníky (často prostřednictvím internetu a tolik oblíbených sociálních sítí).
Pragmatické politické strany jsou si toho dobře vědomy. Na tak širokou cílovou skupinu bez životních zkušeností a (zpravidla) bez většího zájmu o veřejné dění, se vyplatí přesně zamířit…
Strategie?
Úvodem něco lichotek. O nové krvi, která má jedinečnou šanci odčinit chyby svých nenapravitelně babravých rodičů. O studiu, nepokřiveném totalitní výukou. O odvaze mládí, čelícího novým Výzvám…
Potom samochvály. Nejlépe v hávu zohýbaných, avšak tvrdě tvářících se dat: naši Stranu X preferují občané vzdělaní a úspěšní. Není pádnějšího důvodu k identifikaci zrovna s jejím programem. Vždyť mnoha jedincům se přihodí, že zmoudří a zbohatnou už cestou od volební urny! Přinejmenším si tak mohou připadat, vždyť zrovna podali přihlášku do nóbl společnosti... Ovšemže bude brzy kladně vyřízena!
Samochválu Strany X je vhodné doplnit břitkou kritikou a zesměšňující karikaturou protivníka ze Strany Y. (Ta je pochopitelně určena neúspěšným nevzdělancům…). Žertovný klip, montáž či reálné záběry z mítinků, kde si své klobásy zdarma užívají nájemníci suterénu lze snadno přeposílat a přímo pandemicky šířit. Patřit zrovna k nim? Ani za nic! Nová krev má svou hrdost… nebo se snad někdo stane dobrovolně solitérem, či rovnou vyděděncem? Strana X je trendy.
Takto utuženému kolektivu lze konečně předestřít zmíněné nové Výzvy. Málokdo se bude ptát po jejich nutnosti či smyslu. Málokdo se zaobírá potížemi s hledáním práce, obydlí či zakládáním rodiny právě ve chvíli, kdy mu poddajný svět leží u nohou. A sotvakdo si připustí, že by se jej vůbec mohly týkat – zrovna teď, když se zařadil mezi vítěze!
Za mohutného přispění nových Výzev však na rychlou karieru budou moci pomýšlet jen schopnější ze schopných, na relativně bezstarostnou budoucnost ti, kdo mají dobře fungující a kvalitně vybavený mamahotel. Ostatní zabydlí v Domě úspěchu patra, ke kterým se snadno dostanou po schodech, a výtahu si delší dobu neužijí. Pokud by se přece jen chtěli svézt, vystrčí je z jeho dveří zpět do chodby majitel podkrovního bytu. Patřit zrovna k nám? Ani za nic!
Po tak nepříjemném zážitku někteří svou přízeň ke Straně X možná přehodnotí.
Jiní se naopak rozhodnou svůj iluzorní post v horní etáži něčím viditelně vyztužit…
http://www.blisty.cz/art/54367.html
Usuzuji, že pokus o nápravu v myšlení studentů ve věku náctiletém je marnost. I nadále platí, co platilo i v pradávnu, že cesta k dospělosti je cesta rebélií, pohrdání autoritami i zkušenostmi starších. Vlastní omyly, pády i vzestupy utvářejí osobnost jedince. Tak to bude i nadále, stejně jako snaha politiků získat tyto názorově nehotové voliče a to i za cenu nesplnitelných slibů. Tak to fungovalo ve všech dobách a ve všech zemích i všech typech společenského zřízení.
OdpovědětVymazat