K 118

Vítězný jásot, jenž nastal po loňských volbách, zvolna utichá.
Vážnost situace stvrzuje fakt, že pravici tradičně nakloněná média k výkonu Kabaretu 118 už přestala taktně mlčet, a tu a tam se osmělila i ke krotké kritice…

Vláda s početně nejsilnější podporou totiž představuje snad nejslabší polistopadovou exekutivu.

Připusťme, že do některých stran současné koalice mohlo mnoho lidí vkládat naděje a volilo je z přesvědčení.
Z upřímného nadšení nad jejich programovými prioritami.
Z upřímné nechuti k programovým prioritám z oranžových plakátů.
Z upřímné obavy o naši budoucnost.

Co bylo těmto spoluobčanům za jejich přízeň dosud nabídnuto?

Nekompetentnost.
Přestože socialisté přišli o své posty už před čtyřmi lety, zasáhly i loni ministerstva rozsáhlé personální změny. Mnohé resorty byly novými šéfy obsazeny čistě stranicky, bez nejmenších nároků na odbornost či kvalifikaci. Jejich náměstci a vysoce postavení úředníci získali funkci často jako odměnu za věrnost, ještě častěji pak v rámci nijak netajeného úkolu kontrolovat své nadřízené, a jistit svou přítomností partajní vyváženost na dobytých územích.

Nepřipravenost.
Přestože vládní strany měly dost času promyslet své kroky do detailů, jejich uvádění do reality je ponejvíce chaotické. Lecos lze jistě ospravedlnit nelehkým hledáním koaliční shody. Pokud je však dnes označováno za podružné to, co ještě včera bylo vydáváno za holou nezbytnost (a naopak), o jakékoliv promyšlenosti lze s úspěchem pochybovat.

Návrhy bývají nejprve zkusmo mediálně naťuknuty, a očekává se reakce veřejnosti. Pokud se žádná výraznější nedostaví, rádci a poradci k nim zpětně dovyrobí posudky, dokládající jejich ryze expertní základ. Pokud veřejnost projeví znepokojení, či dokonce odpor, jsou bleskurychle označeny za pouze pracovní a neúplné podklady k budoucím (už vážně míněným) návrhům, a jsou na čas uloženy k ledu…

Nespravedlnost.
Přestože k zefektivnění státní správy se mělo dojít umravněním nemravného, zeštíhlením přebujelého, a zrušením nadbytečného, občané se dočkali jen škrtů buď zcela nahodilých, nebo naopak plošných (to aby nevypadaly tak nahodile). Úsporná opatření přitom byla slibována jako přesně cílená. Kam se poděl pravicový fetiš zvaný adresnost?!? Audity a analýzy ani po mnoha měsících nenapověděly, kam nejlépe zamířit. Proto se vláda zachovala zdánlivě rovnostářsky.

Rovné škrty jsou ale spravedlivé asi jako rovná daň, z velmi nerovných platů se bere, nebo je k nim přisypáno. Pro někoho drobné, pro někoho čtvrtina živobytí. Bez ohledu na důležitost a kvalitu odváděné práce, bez ohledu na potřebnost, všichni byli uškrtáni stejně. Bezohledně.
Všichni stejně si prý totiž žili nad poměry.

Nepravdivost.
Přestože šacování kapes je prý vlastní pouze příznivcům přerozdělování, a v kampani to bylo pravicí náležitě zdůrazňováno, dnes právě její koalice zvyšuje daně stávající a vymýšlí nové. Mění pravidla uprostřed hry a zavádí hry s krajně nejasnými pravidly. Nedbá slibů a dělá přesně to, čím dříve sama strašila.

Nekulturnost.
Přestože se před volbami uchazeči o moc zaklínali politickou kulturou, novou érou věcnosti a korektního dialogu, čerství nabyvatelé moci nakonec své nedomyšlenosti protlačili bez větších debat, silou, někdy i za cenu pokřivení parlamentních procedur. Dokázali proti sobě postavit a semknout nejen odbory, ale i mnohé další skupiny obyvatel, jimž se příchylnost k levici nedá připisovat. Ale nezdá se, že by jim to jakkoliv vadilo.

Nemohoucnost.
Přestože vládní většina v Poslanecké sněmovně nikdy v historii ČR nebyla tak opticky silná, vláda nevládne.
Přestože vláda nevládne, nejslabší premier v historii ČR, Petr Aspik Nečas, se tváří, jako by vládla…
Nechává veškeré problémy vyhnít, nebo úpěnlivě čeká na rady a pokyny svého duchovního vůdce z Hradu.

Vláda by nemohla řádně vládnout, ani kdyby neplatily výše uvedené výtky. Produkuje totiž v průměru dvakrát týdně aféru, která naprosto otřese její soudržností. Ministři jsou více než prací v resortu zaměstnáváni vzájemnými půtkami a vysvětlováním svých současných nebo pradávných průšvihů. Rozsah a četnost jednotlivých kauz dávají zapomenout na temné doby šloufovské, i tvrdíko-dalíkovské. Nálada v Nečasově týmu je natolik otevřená, že kompromitující materiály na své kolegy už novinářům donášejí sami jeho členové.


Závěr je nasnadě.

Ani lidé, kteří koalici odevzdali v dobré víře svůj hlas, nemají mnoho důvodů k veselí a spokojenosti.

Tato vláda je (vzhledem k svému vedení, složení a chování) tou poslední, jež by měla mít možnost komukoliv sahat na peníze. Byť by se vzletným souslovím nutná reforma zaštiťovala ještě dvakrát častěji než dnes.