OBRANA ÚTOKEM

Oběti Breivikova řádění ještě nejsou pohřbeny, překotné hledání viníka je však v plném proudu.
Ne snad viníka masakru (ten je na svou „misi“ náležitě pyšný), ale viníka rozpoložení střelcovy mysli.
Co ji mohlo takto z(de)formovat?
Vše má své logické příčiny… proč by čísi duševní stav měl být výjimkou?
Rozumová vysvětlení chlácholí a navozují dojem, že příští tragedii už určitě předejdeme.

Podrobný rozbor „křižákova“ citově zaostalého já přenechejme zasvěceným a povolanějším, tedy soudním znalcům. Zajímavější je otázka zda, a do jaké míry jeho činy podnítila ideologie. Už pro možnost sledovat reakce těch ideologů, k nimž se pachatel jmenovitě přihlásil.

Když je člověk spojován s něčím odporným, obvykle znejistí.
Zapátrá v paměti a svědomí, jestli k vyhrocení situace skutečně něčím nepřispěl…
Radikální pravici a všem hlasatelům jakési soft-verze Breivikovy „Deklarace 2083“, je dnes role našeptávače vraha pochopitelně nemilá, a tak přecházejí k osvědčené obraně, tedy do protiútoku.
Ani zrnko pochybnosti, že by svými nesmiřitelnými postoji mohli k násilí někoho postrčit.
Ani stopa pocitu zodpovědnosti za svá válečnická slova (z ještě předminulého týdne).
Naopak… vyzbrojují dál!

„Naše myšlenky jsou správné, a pokud je někde chyba, pak ne v jejich šíření, ale naopak jejich zamlčování. Kde je potlačován dialog, tam se schyluje k tragedii!“, praví moudře praví konzervativci. Objevily se i teze, že střelec byl pokřivenou dobou k svému zoufalému činu v podstatě „dohnán“.
A výzvy k tomu, abychom se do jeho Manifestu pozorně a bez emocí (jako by to šlo!) začetli …

„Debata o přistěhovalectví neprobíhá jak by měla, a je zakazována!“, pokračuje útočná obhajoba.
Kým?!? No přece socialisty, totalitou multikulturalismu a diktátem politické korektnosti.
Oběti viníkem a vrah obětí, pozoruhodná akrobacie…

O tom, že dotyk, setkání nebo střet odlišných kultur (dle razance) vyvolá pnutí a problémy, pochybuje málokdo. V západních zemích probíhá na nejvyšší úrovni (údajně zapovězená) diskuse o zpřísnění azylové politiky a pravidel imigrace. O nefunkčnosti stávajících sociálních a integračních programů. Demografové v médiích varují před naším vymíráním a porodností jiných etnik. Některé státy hodlají obnovit hraniční kontroly. Hlasuje se o zákazu výstavby mešit a minaretů, křesťanská módní policie leckde muslimy svlékla z tradičních oděvů. Zločiny typu násilí na ženách, obřízky či dokonce „vražd ze cti“ nikdo nepovažuje za obohacující cizokrajnou libůstku, ale jsou zcela právem souzeny dle zdejších zákonů. Umně pronášené výpady proti přistěhovalcům a eurokorektnosti jsou zárukou slibné politické kariery. Pokud se s nimi nedostanete rovnou do vlády, do Parlamentu téměř jistě! Případné soudní pře jsou pak vítanou reklamou zdarma, dodávající navíc žalovanému jemně mučednický půvab…

Kde je tedy zakuklena ona „totalita“?
Kde je skryt ten klíč k spásnému řešení, které však nesmíme hledat?
Jeden názor ve veřejném prostoru zatím skutečně chybí, a je sdílen soukromě, stranou, mezi svými.
Názor, že „když to s přivandrovalci nepůjde po dobrém (někdo by tuto fázi vynechal, většina má spíš za to, že jsme jí už dávno prošli), musí to jít silou…“.
Otevřené šíření nenávisti je v naší přespříliš sametové epoše stále ještě trestné.

Přitom to jediné, co nám k pravému dialogu chybí, jsou ulice vyzdobené hesly:
Cizinec není našinec! Novák je věčný!
Očista národa! Táhněte odkud jste přišli!

Vše by bylo řečeno. Těžký vzduch plný pokryteckých zámlk by se pročistil.
Svoboda projevu by rozkvetla. Povadlá národní identita by se vzchopila.
Přistěhovalci by se zalekli a začali sekat přizpůsobivou, plně integrovanou dobrotu.
Diskuse by byla konečně věcná a plnohodnotná!

… a útoky ozbrojených pomatenců by byly téměř vyloučeny.
Alespoň tak si to naši bojovníci s „hydrou korektnosti“ představují…


http://zdenekb.blogspot.com/2011/06/nekorektne.html

http://tribun.bloguje.cz/899909-bezradnost.php

http://urfaust.bloguje.cz/900206-breivik-kde-se-toto-monstrum-vzalo.php

http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/tenaruv-blog.php?itemid=13848

UTOYA

Desítky mrtvých za sebou zanechal střelec z ostrova Utoya. Čin fanatika.

Jakkoliv se rozmohlo přesvědčení, že terorismus se dělí výhradně na arabský, separatistický a rudý, dle prvních zpráv se pachatel nordického vzhledu hlásí ke křesťanství, národovectví a konzervativním hodnotám. Je naopak zarytým odpůrcem přistěhovalectví a islamismu.
Vrací nás to na zem a k užitečnému znovupoznání, že zabíjet se dá ve jménu čehokoliv.

Zavraždění mladých socialistů (obvykle tolik náchylných ke zhoubnému multikulturalismu) možná v očích útočníka neznamenalo zločin, ale spanilý akt obrany vlasti, tradic a „naší civilizace“. Vnitřní zrádce, pomýlený v názorech a neoddaný vznešené věci, může fanatikovi připadat horší než nepřítel sám… a jako jeho přisluhovač se tak stane prvním terčem.

Bylo by laciné a hloupé chtít touto tragédií umazat šmahem křesťany a konzervativce (jako je ubohé, ačkoliv časté, označovat všechny muslimy za skryté džihádisty...). Ovšem v atmosféře nedůvěry, strachu a pocitu ohrožení se fanatismu daří. A právě takovou náladu šíří mnozí konzervativní politici, publicisté a za tímto účelem založené weby. Hystericky vypjatými, burcujícími články a projevy nás přesvědčují o tom, že jsme účastníky tiše zuřící války, a změkčilá, pseudohumanistická nečinnost nám přivodí zkázu co nevidět. To může leckterým chorým hlavám se zbrojním pasem (a že jich nejspíš bude!) znít jako jasný povel k útoku…

V útlé knize Jak vyléčit fanatika (je shrnutím dvou přednášek z r.2002) izraelský spisovatel Amos Oz popisuje mimo jiné mechanismy zrodu fanatismu. Fanatik vás v podstatě miluje (alespoň zpočátku). Vidí prozřetelně vaše chyby, vaše omyly a chce vás napravit, polepšit, přivést zpět ze scestí. Záleží mu na vás víc než na sobě samém, obětuje se pro správnou věc! Až teprve jeho dobře míněných rad nedbáte, zlomí nad vámi hůl. Jste nevděční a nenapravitelní (a možná je třeba vás umlčet nebo i odstranit...).

Jak vyléčit fanatika?
Vedle ochoty poslouchat, zajímat se a přemýšlet (úzce souvisejí) jde hlavně o schopnost pochybovat o vlastních názorech. Fanatik nepochybuje. Fanatik ví, kde leží dobro. I to vaše.

Amos Oz pak zmiňuje ještě dva, o něco neobvyklejší léky. Smysl pro humor a fantazii.
Zní to naivně, skoro pohádkově, ale je jisté, že jak humor, tak fantazie obsahují proti fanatismu účinné látky. „Ještě jsem v životě nepotkal fanatika se smyslem pro humor, a naopak…“ Když se někdo umí smát
(i sobě!), jen těžko v něm fanatismus může vzklíčit, píše Oz.
A fantazie? K tomu, aby si člověk uvědomil všechny důsledky svého skálopevného přesvědčení, své stoprocentní Pravdy, je třeba dávky představivosti. K tomu, aby se na problém uměl podívat pohledem protistrany, pak teprve! Bez představivosti není možné vcítění a jakékoliv pochopení druhých.

Autor ji projevuje, když se závěrem sebeironicky ptá, zda chtít někoho léčit proti jeho vůli vlastně také není projevem fanatismu… A tak nakonec od nevyžádaného uzdravování ostatních raději upouští.

U vážně napadených jedinců ostatně není ani úplně možné…

Ale je dobré mít jeho slova na paměti, až zas někdo bude bít na poplach a svolávat nás na barikády…
Lze se tak vypořádat alespoň se zárodky fanatismu vlastního.


Amos Oz: Jak vyléčit fanatika (nakladatelství Paseka, 2006)

NAD KLÁROVEM HEJNA MUCH

Vít Bárta se vrací ke žlabu. Jasnou většinou hlasů byl zvolen předsedou poslaneckého vévé-klubu.
Poněkud překvapivě. A s ohledem na jeho předpokládané policejní vyšetřování snad i drze.
Ale meze politické drzosti se za poslední roky vyšvihly závratně vysoko...

Když se před časem blonďatá bestie Kočí do nastrčeného mikrofonu rozpovídala o útrobách strany, vypadalo to s Bártou chvilinku zle. Také jeho neotřelá metoda poskytování půjček až příliš připomenula úplatkářství. Velmi zručně se však posypal popelem, a sehrál etudu Zrazený dobrák. Prý na něj jen k smrti vylekaní kmotři vylili „kýbl nevoňavých věcí“. On se ale osprchuje, jen co to půjde!
V nejbližších dnech vše dohledá, doloží a do mrtě dovysvětlí…

Jsou tomu už tři měsíce a k očistné sprše jaksi nedošlo. Snad jen proud nových aférek a afér spláchnul další z bártovsky jalových slibů a porušených čestných slov. Na zahradě rodinného (a stranického) sídla na Klárově tedy může stále nevoňavý, ale spokojený superguru načít láhev těžkého vína, hejna much se slétnou, a diktafony zúčastněných diskrétně zavrčí do kapes… veselá sešlost se jistě vydaří.

Ovšem firemní večírek ABL, jenž si Vít Bárta uspořádal v salonku vysoké politiky, se mu dávno vymknul z rukou. Na ten asi nepozval správné lidi… a kandidující směsku dobromyslných naivů s vypočítavými šizuňky se mu nepovedlo namíchat v potřebném poměru. Snaha véčkařů alespoň navenek napodobit opravdovou, nefalšovanou stranu, působí značně křečovitě. Tak jako jejich vystupování.
Ať už si o obou větších vládních partajích myslíme cokoliv, nutno uznat, že ty drží fazonu. Jejich ministři a poslanci se chovají za všech okolností profesionálně. Praskne-li na ně libovolná nepříjemnost, nehnou brvou, a s naučeným úsměvem na dotěrné dotazy vstřícně neodpoví mnohoslovným vyjádřením.
Žádné červenání, klopení zraku, koktání, slovíčkaření a kličkování!

Nelze se proto divit, že je trojkoalice všemi odpůrci napadána především skrze Věci Veřejné.
Platí, že vláda (jako každý kolektiv) je silná přesně tak, jako její nejslabší článek.
A tady o něm není pochyb.

Je dost dobře možné, že se véčka skutečně stala nebezpečím i pro samotné kmotry... Ne snad kvůli přesně cíleným protikorupčním návrhům, nebo dokonce mravnosti svých členů. Ale právě pro děsivou neobratnost, s níž vytvářejí průšvihy, přičinlivě je rozmazávají a bezděky tak pomáhají odkrývat pravidla mocenského zákulisí. To opravdu může narušit zaběhnutý systém víc, než všechna majetková přiznání a finanční kontroly...!
Vždyť když byl zveřejněn někdejší Bártův tajný manuál na směrování veřejných peněz do soukromých kapes, prohlásil kníže Schwarzenberg stroze, že „ten pitomec napsal to, co si všichni ostatní jen myslí“.
Všichni?!? Děkujeme za upřímnost!
A za zdravou špetku skepse… v té naší příliš rozjásané současnosti.

Nyní byla na nově vytvořený vládní post bojovnice proti všem nepravostem dosazena Karolina Peake.
Žena, u níž zatím není vůbec zřejmé, zda za její stranickou karierou stojí dobromyslnost či vypočítavost.
A jejíž názory jsou spíše tajemstvím. Svůj pohled na korupci v prostředí politiky nicméně nedávno nastínila v rozhovoru pro Lidové noviny (LN, 28.5.2011):

„Děláme spoustu chyb, ale nemůžu si pomoct, okolo nás půlmiliardy nelítají. Tu půlmiliarda z fondu životního prostředí, tu půlmiliarda okolo pandurů – vždyť tady už dneska deset milionů nejsou žádné peníze!“

Z písemného přepisu těžko soudit, zda šlo o obhajobu moralisty, nebo smutný povzdech příštipkáře...