CENA HLASU

Člověk nemusí mít zrovna v lásce bývalého předsedu sociálních demokratů, a už vůbec nemusí být zaplaven endorfiny jako jeho žena, Matka Ubu české politiky, aby dospěl k neveselému závěru, že osobě i sexy mozku pana Jiří se už hezkých pár let děje mediální příkoří. Že je v tuzemském informačním prostoru měřeno (přinejmenším) dvojím metrem. Že to věčné popichování a napadání, provázející jeho karieru, víc než oprávněnou kritiku vždy připomínalo široce sdílenou šikanu trpěného, obtloustlého chlapečka (jehož vztekání pokaždé spolehlivě vyvolá jen další vlnu naschválů).

Pan Jiří sám, od dob náhlého znevýznamnění, na tuto skutečnost pravidelně a rád upozorňuje na svém blogu. Tam každou, třeba i přiléhavou a trefnou Stať, předkrmuje sebelítostným Úvodem (byl jsem a jsem terčem útoků) a jako desert nabízí alibistický Závěr (nejsem a nebudu za volební krach zodpovědný).

Čím si však toto postavení oblíbeného neoblíbeného otloukánka vysloužil?
Bezpochyby nesmypatickým vystupováním. Chování i dikce pana Jiří dají pokaždé připomenout mnohé diktátory. Svou nepřehlédnutelnou zálibou v okázalém luxusu, která se pro šéfa strany, hájící nízkopříjmové vrstvy, příliš nehodí? Možná. Ale na aroganci a pokrytectví se přece narazí i u ostatních. (Třeba mnozí bojovníci proti paternalistickému státu se z veřejného penězovodu celkem rádi napájejí…).
Konkrétními činy pak těžko. Co do počtu afér a škodivých zákonů se jako premier nijak výrazně nevymanil z linie svých předchůdců i následovníků.

Zkrátka jde o celkový umělecký dojem, tak jako při krasobruslení, které pan Jiří příliš nesleduje. Chyba!

To, jak rychle se jeho tah na branku (pro politka nutná výbava) v očích veřejnosti proměnil v tah za korytem
(u politka častá výbava, jež se však musí tutlat), mu nejspíš zlomilo vaz. Své cachtání se v koupališti moci doprovodil příliš hlasitým výskotem. Prý politický program změnil v reklamní nabídky. Prý nepřipustil diskusi a partaj se stala pouze direktivně řízeným komparsem. Stranou jednoho muže.

Volba presidenta České republiky, rok 2008. Vzpomínáte?

To byla ta slavnostní kratochvíle, kdy se i nejnaivnější občané konečně dozvěděli, jak se věci u nás mají.
Že o hlavě státu ve skutečnosti nerozhodují kvality kandidátů, ale včas a na správné adresy rozeslané nábojnice, nezbytný lobbista Šlouf, nezbytná domina Bobo v rudém, přízraky z hradních záchodků a zoufale pobíhající naháněči hlasů. Kratochvíle, jíž – s obezřetností a grácií sobě vlastní – okomentoval ministr Langer, když do zapnutých mikrofonů přihlížejícím výslovně přiblížil, kdo s kým si co vytírá, a kdo všechno půjde bručet, pokud nedostane rozum…
V takové atmosféře dělného a principiálního rokování, bylo panu Jiří vytýkáno, že volbu svých svěřenců údajně kontroloval. Že donutil zákonodárce ČSSD k předložení zbylých hlasovacích lístků…

Fuj! Nečestné a neústavní!
Každý poslanec má přece právo rozhodovat se dle svého nejlepšího vědomí a svědomí!

Zpět do roku 2010.

Jedním z pilířů dnešní vládní koalice je strana Věci Veřejné.
Strana, která do vědomí a svědomí svých zákonodárců nahlíží zcela nepokrytě, a to dokonce smluvně. Jak známo, každý kandidát musel ještě před volbami podepsat svůj úpis budoucí poslušnosti. V něm se zavazuje k usilovné stranické práci, pravidelné docházce, omluvenkám za absence. To je roztomile školácké, ale nepodstatné. Klíčová je až věta: hlasovat budu v souladu se stanoviskem poslaneckého klubu, respektive v souladu se stanoviskem politické strany. Text pamatuje i na situaci, kdy by začala reptat většina poslaneckého klubu a chtěla se snad bezostyšně řídit vlastními názory: v případě rozporu mezi stanovisky klubu a stanoviskem politické strany je klub vázán stanoviskem politické strany. (Politickou stranu, určující tato závazná stanoviska, přitom představuje Vít Bárta a další štědří sponzoři VV z podnikatelské sféry). Podepsáno, slíbeno, na psí uši, na véčkařské svědomí.

Sankcí za nesprávné hlasování je pro příslušné neposluchy smluvní pokuta 7.000.000 Kč.
Sankcí za zveřejnění detailů smlouvy pro případné žvanily pak částka 1.000.000 Kč.
(Ovšem utajení čehokoliv je v ČR čistá fikce, takže danou dohodu si dnes může vyhledat každý…).

Nečestné a neústavní? Jistě. Ale svým způsobem i prospěšné.
VéVé lidé, s otevřeností, která jim od počátku tolik sluší, stanovili přesnou váhu poslaneckého hlasu, o níž se dosud jen živě spekulovalo. Když mediální magnát Soukup vycenil Zubovou vysoko na kandidátní listinu ČSSD. Když vířivkový démon Tlustý pomáhal svrhnout vládu. Kdykoliv bylo potřeba prodejnému přeběhlíkovi dodat make-up konstruktivního poslance. Lobbisté a nátlakové skupiny dnes konečně mají jasno:

7 milionů Kč + bolestné za následné nactiutrhání = cena poslaneckého hlasu

Zkouším si nicméně představit, co by nastalo, kdyby podobný úpis sesmolil svého času pan Jiří.
A živě vidím burcující, několikapalcové titulky na stranách denního tisku. Aktivistu Šinágla, jejž právě skolil infarkt. Letenskou pláň, uvědoměle zaplněnou rozhořčenými občany, jako v něžněrevolučních letech.

Takto vše pokojně a za naprostého nezájmu prošumělo…

Kde jsou (nestranně píšící) novináři, kteří by jako správně zuřiví psi hlídali demokracii?
Kde jsou (jistě samovolně zakládané) facebookové skupiny, vyzývající k rázné akci?
Kde jsou (jistě spontánně organizované) demonstrace za záchranu ohrožené svobody?
Kde jsou (jistě spontánně formulované) petice za odstoupení despotů?
Kde jsou (jistě spontánně angažovaní) mladí herci, aby nám dodali něco jemného kunderovského humoru?
Kde jsou (pro věc zaujatí) rockeři, co by nám na náměstích připomenuli, že s ABL se nemluví?
Kde jsou (jistě osobně velmi stateční) anonymní vejcometi s platem čerstvě snesené munice?
(Syrové volské oko na tváři Radka Johna a lysině Víta Bárty by přitom bylo tolik, tolik fotogenické!)

Nic z toho. Jen všeobecné, rozpočtově odpovědné ticho…

Veřejnosti nejspíš nevadí, když principy demokracie pošlapává někdo s výzorem neškodného jelimana.
Velmi ji však dráždí, když je to někdo se zevnějškem nebezpečného diktátora.

Jde asi opravdu jen o celkový umělecký dojem. Neveselé.