ZKRATKY

Žijeme v době zkratek.
Tak jako lze dokumentární film či obsáhlou reportáž sestříhat do klipu, složité výjevy možno redukovat do ikon a piktogramů, většina názorů se dá vměstnat do holých vět. A není to vždy na škodu. Pokud úsporná zkratka věrně vystihuje podstatu sdělení a autor jí vhodně užívá, je dokonce lepší než gejzír nadbytečných obrazů a slov.

V politice to platí dvojnásob. Protože však jde o prostředí s nízkou četností myšlenek (a osob, které by se jich mohly dopustit), jsou výsledkem obvykle jen karikatury ideí, vtělené do více či méně demagogických nástěnkových hesel. Ta na nás pak útočí při každé líté kampani, v níž krátké výkřiky tvoří velkoplošné pozadí oduševnělým tvářím kandidátů na plakátech.

Zkratky ale dobře poslouží i ve volebním mezidobí. Ve chvíli, kdy je třeba veřejnosti říci něco důležitého, co jen tak nezapadne mezi řádky odstavců. Kdy je vytýčován směr, nastavováno kormidlo, kdy je slavnostně ohlašována VIZE, tak jako je tomu dnes.
Dlouhé projevy nezaujmou. Čtení programového prohlášení by publikum prozívalo.
Proto vláda při představení a obhajobě svých plánovaných kroků do omrzení užívá úderného trojfrází:

Nic není zadarmo! Žili jsme si nad poměry! Nezadlužíme naše děti!

Zkratky jsou to srozumitelné, snadno zapamatovatelné a znějí vcelku přesvědčivě. I v tisku vypadají úhledně. Nelze jim navíc upřít propracovaný dramatický oblouk: poznání stavu věcí – pokání za svou špatnost – pevné odhodlání se napříště polepšit… Přesto se těžko ubránit dojmu, že doplněním jen několika souvětí by zmíněná podstata sdělení byla vykreslena o dost pravdivěji. Ukázalo by se, že tato hesla dělají z lidí hlupáky bez paměti a bez kontaktu s realitou.

Nic není zadarmo! Velmi objevná a žádoucí informace.
Zatím si totiž jen málokdo stačil povšimnout, že například do zdravotního systému odvádí v průměru přes dva tisíce korun měsíčně. Že první tři dny nemoci mu nenabíhá žádný plat. Že při každé návštěvě lékaře je nejprve zpokutován, aby jej vzápětí reguloval lékárník, a člen simulantenbande si mohl doplatit i potřebné léky. Studenti jsou také překvapeni. Dosud vůbec nepostřehli, že na učebnice a školní pomůcky musejí naspořit ze svého. Že jim stát plně nehradí ani stravu, ani ubytování. Uživatelé veřejné dopravy jsou přímo šokováni. Jízdné bylo ve všech vlacích a autobusech tak směšně nízké, že jej ani nezaznamenali! A jen nejbystřejší z bystrých návštěvníků kulturních akcí se nadál, že při vstupu na koncert či ve foyer divadla je třeba z kapes pustit něco málo drobných…
Daňový poplatník si pak dočista neuvědomil, že na to vše ze své mzdy vůbec nějak přispívá.
Nic není zadarmo! Vřelý dík, konečně na to zdejší nevědomý lid někdo moudře upozornil…!

Úskalí druhé zkratky je v jejím zvráceném zobecnění. Není pochyb, mnozí z nás si žili nad poměry. Ale plány stávající exekutivy právě těmto jedincům dávají naději, že si nad poměry mohou žít nerušeně dál. Rauty lepších lidí za panování současné koalice nijak nezchudnou, pokud už nebude potřeba přiobjednat nějaký ten stůl navíc. Naopak střední třída a vrstvy s nižšími příjmy budou za dosavadní rozmařilost právem potrestány, a posunuty blíž k (programově řídnoucí) sociální síti. Tam pak budou mít dost času pro sebezpyt a posmutnělé vzpomínky na svou dřívější nedojedenost.

Jde ale i o to, jakým měřítkem kdo zdejší poměry poměřuje.
Česká republika je opravdu relativně bohatou a prosperující zemí. Novorozenecká mortalita je nízká, délka života se prodlužuje, pod mostem či na ulici lidé umírají zatím jen ojediněle. Hypermarkety přecpané zbožím jsou pak trvalou pestrobarevnou výčitkou, zvláště baštíme-li svůj večerní bůček u zpravodajství ze třetího světa. Skutečně jsme na tom obecně lépe než Bangladéšané, a dokonce mnohem lépe než občané Somálska. A kdyby se zdejší situace náhle zhoršila, stále jsou pro vládní rétoriku v bezpečné záloze připraveny poměry Afghánistánu či Haiti… Můžeme mít ovšem jistotu, že nikdo z ministrů na zdejší poměry nepřiloží šablonu třeba skandinávskou. Nevypadalo by to vůbec hezky.

Deklarované vůli nezadlužit budoucí generace je třeba tleskat. Heslo téměř budovatelské!
Kdyby se neneslo z úst politiků, kteří veřejný dluh aktivně navyšovali, nebo jeho růstu pasivně přihlíželi. Kdyby se dotyční nechystali státní dluh snížit masivním zadlužením domácností. (Vzdělání, bydlení, zdraví i penze budou stále více ryze soukromým problémem každého z nás. A téměř každý z nás si bude muset vyřídit mnoho půjček a odvést mnoho povinných poplatků, aby alespoň některý z nich vyřešil…).
A konečně, kdyby dotyční nenavrhovali opatření, jež ze samotného rození a výchovy dětí dělají pro běžné rodiny čím dál adrenalinovější zážitek. Ale možná jde pouze o skrytou a promyšlenou taktiku, jak nezadlužit budoucí generace tím, že budoucí generace prostě nebudou existovat…

Než tedy vládní velevizi, šifrovanou ve třech zkratkách, přijmeme plně za svou a budeme jí nadšeně aplaudovat, stálo by za to se (alespoň ve zkratce) zamyslet, zda neznamená jen dobře utajený výsměch.