Pokud nově ustavená vláda naší země něčím na první pohled zaujme, pak je to absence ženského pohlaví. (Fakt, že jím lze osobnost řady nominantů s úspěchem charakterizovat, je v tomto slabou útěchou…).
Hned na pohled druhý potom počtem ministrů, kteří s účastí v exekutivě nepočítali vůbec, nebo na zcela jiném úřadě. Na takovou výtku se však postupem času (a díky dávno zevšednělé rotaci politických všeumělů) vynašel pohodlný, moudře se tvářící protiargument: Nikde není psáno, že daný resort nejlépe spravuje člověk z oboru! Úkolem ministra je především OBKLOPIT SE týmem SPRÁVNÝCH LIDÍ, teprve ten pak bude tvořit zásadní rozhodnutí. Proto byli všichni překvapiví členové vlády v ještě překvapivějších křeslech předem označeni za schopné manažery, kteří toto zadání hravě zvládnou.
Jistě… ministerstvu zdravotnictví nemusí za každou cenu velet studovaný lékař, ministerstvo kultury nemusí nutně dirigovat zasloužilý umělec, to dá rozum. Přesto mi nikdo nenamluví, že základní orientace ve svěřeném odvětví vyjukanému ministrovi přinejmenším neusnadní práci. Pokud už nejde o člověka z profese, měl by, myslím, o danou problematiku alespoň projevovat setrvalý a dlouhodobý zájem.
Ranní užaslé výrazy šťastných výherců, kterým nové posty přidělila noční koaliční lotynka, však o takovém vážném zájmu příliš nesvědčí. Jsou spíše dokladem čistě stranické parcelace moci, proti níž mnozí účastníci jednání ještě před pár týdny tak přesvědčivě brojili ve volbách.
Vzato z lepší stránky věci, vše se rázem vyjasnilo. Ministr Drobil se konečně dozvěděl, za co že má zrovna dýchat, občané mají jistotu, že pomáhat a chránit bude napříště agentura ABL, a konzervativní soudruh Besser si možná už brzy přestane plést kulturu s kulturistikou.
Pravda, i kdyby každý resort vedl člověk s příslušnou odborností, nebude o všech záležitostech rozhodovat sám. Jistá erudice mu ovšem může velmi napomoci právě při jeho klíčové (a dle výroků premiera snad i jediné) úloze: kvalitním sebeobklopení. Kdo se v oboru orientuje, ví, jaké jsou ožehavé problémy, vyžadující okamžité řešení. Tuší, čí slovo má váhu, a která z autorit může v diskusi přinést podnětné návrhy. Pokud neví a netuší, pravděpodobně zdědí náměstky a vrcholné úředníky po svých předchůdcích. Nebo je nahodile vymění za jiné, s vhodnějším partajním rodokmenem, a bude jen tiše doufat, že vybral ty správné.
Čím jsou prospěšní diletantskému ministrovi správní lidé, jimiž se nyní tak manažersky obklopil, je zřejmé.
K čemu naopak neznalý nadřízený slouží jim, už je mnohem mlhavější. Třeba se osvědčí jako spolehlivý sekretář, svolávající pravidelné schůze úřadu. Snad může ostatním uvařit kafíčko ve chvíli, kdy nebude mít nejmenší představu, o čem se to na poradě zrovna brebentí. Rozhodně by si měl osvojit roli mluvící hlavy, jež bude před kamerami a novináři vydávat narychlo naučené fráze za svá autentická rozhodnutí. To není málo!
Přesto mám důvodnou obavu, že když správní lidé cestou z kantýny místo svého šéfa obklopí květináč nebo popelník na terase vládní budovy, intelektuální náboj jejich debat se nijak nezmění.
K čemu slouží diletantský ministr daňovému poplatníkovi, je pak asi nejzřejmější…
