SPOLEČENSKÁ ETÁŽ

Snad každému člověku je přirozená potřeba neustálého sebehodnocení a následné identifikace se skupinou sobě rovných. Nutkavá potřeba zabydlit teplé místečko v příslušném společenském podlaží, a ve chvílích oddechu, za bujného snění, pokukovat po patrech vyšších. (Mít tak v domě zdviž, co jezdí jen vzhůru!)

Nejlépe ji uspokojit skrze trvalé posuzování druhých a (byť i podvědomou) tendencí druhým se přizpůsobit.

V životních závodech o úspěch jsme (médii, politiky a reklamou zvlášť) ponoukáni bedlivě sledovat soutěžící ve svém okolí. Drobnohledně zkoumat jejich sociální status. Jejich chování, gesta. Masku a kostýmy, jimiž se odívají. Symboly, s nimiž se snaží srůst... Kupříkladu příslušnost k elitě může představovat rychlé a hlasité auto, luxusní residence na dobré adrese, výjimečná sbírka (ať už krásných milenek či známých obrazů). Exkluzivní pracovní pozice, titul z prestižní školy. Stylové oblečení, místo a způsob trávení volného času. Golfové hřiště na Karlštejně a kuželna Na Růžku mají naprosto jiný zvuk… (slyšíte?).

Jakmile někdo ze sousedů v hromadění symbolů získá náskok, nutno rychle srovnat krok, nebo se pokorně přestěhovat blíže k přízemí. Případně tvářit se jako by nic, a dál se ke své úrovni hrdě hlásit…

V nedávno publikovaném článku dokladují pánové Schnur a Keller (viz odkaz), že mnoho z nás volí právě poslední taktiku. Cítit se boháčem i s holým zadkem, to může značit sympatickou skromnost, hůře (a pravděpodobněji) mimořádně chybné hodnocení situace. Leckdo k bolestnému poznání vlastního sebeklamu časem i dospěje… Je příznačné, že takto znejistělí nájemníci vysněné společenské etáže se pak (namísto balení kufrů) snaží svůj iluzorní post utvrdit, a něčím viditelně vyztužit. Přímo se k tomu nabízí okázalé pohrdání darmožrouty z nižších pater (bez nichž bychom všichni byli mnohem zámožnější). Tam přece přebývají pouze lopaty (míněno manuálně pracující) a socky (míněno nízkopříjmoví, či adresáti libovolné státní podpory). A samozřejmě všudypřítomní důchodci, kteří zcela nezodpovědně odmítají zemřít včas, aby dál neujídali ze společného talíře… Patřit zrovna tam? Ani za nic!

Potřeba identifikace s kolektivem je zvášť vyhrocená u lidí na prahu dospělosti, (což ve své době pocítil a prožil skoro každý). Málokdo z –náctiletých se dobrovolně stává solitérem, či rovnou vyděděncem. Je třeba držet prst na zvýšeném tepu splašeně pádící doby. Tedy všeobecně sdílet obdiv k hudbě, filmům, televizním pořadům a celebritám, o nichž se právě mluví (a zítra zas mluvit nebude). Mít vždy nejnovější mobil a až do spodního prádla se patřičně označkovat značkovým oblečením. Stát mimo tento proud, a nebýt trendy, to vyžaduje pořádnou porci vůle a zdravého sebevědomí. Nebo naopak jistý druh nezdravě umanuté revolty a umíněného pozérství, protože – připusťme – ani stádní většina se nemusí nutně pokaždé a ve všem mýlit…

V maturitním věku obvykle přibývá tříbení postojů. Čerství majitelé volebního práva se začínají poohlížet po svěžím, módně střiženém světonázoru, jenž by bylo radno si pořídit (a sdílet). Část mládeže přejímá vyznání příbuzenstva, významnější počet se však patrně inspiruje v médiích a mezi vrstevníky (často prostřednictvím internetu a tolik oblíbených sociálních sítí).

Pragmatické politické strany jsou si toho dobře vědomy. Na tak širokou cílovou skupinu bez životních zkušeností a (zpravidla) bez většího zájmu o veřejné dění, se vyplatí přesně zamířit…

Strategie?
Úvodem něco lichotek. O nové krvi, která má jedinečnou šanci odčinit chyby svých nenapravitelně babravých rodičů. O studiu, nepokřiveném totalitní výukou. O odvaze mládí, čelícího novým Výzvám…

Potom samochvály. Nejlépe v hávu zohýbaných, avšak tvrdě tvářících se dat: naši Stranu X preferují občané vzdělaní a úspěšní. Není pádnějšího důvodu k identifikaci zrovna s jejím programem. Vždyť mnoha jedincům se přihodí, že zmoudří a zbohatnou už cestou od volební urny! Přinejmenším si tak mohou připadat, vždyť zrovna podali přihlášku do nóbl společnosti... Ovšemže bude brzy kladně vyřízena!
Samochválu Strany X je vhodné doplnit břitkou kritikou a zesměšňující karikaturou protivníka ze Strany Y. (Ta je pochopitelně určena neúspěšným nevzdělancům…). Žertovný klip, montáž či reálné záběry z mítinků, kde si své klobásy zdarma užívají nájemníci suterénu lze snadno přeposílat a přímo pandemicky šířit. Patřit zrovna k nim? Ani za nic! Nová krev má svou hrdost… nebo se snad někdo stane dobrovolně solitérem, či rovnou vyděděncem? Strana X je trendy.

Takto utuženému kolektivu lze konečně předestřít zmíněné nové Výzvy. Málokdo se bude ptát po jejich nutnosti či smyslu. Málokdo se zaobírá potížemi s hledáním práce, obydlí či zakládáním rodiny právě ve chvíli, kdy mu poddajný svět leží u nohou. A sotvakdo si připustí, že by se jej vůbec mohly týkat – zrovna teď, když se zařadil mezi vítěze!

Za mohutného přispění nových Výzev však na rychlou karieru budou moci pomýšlet jen schopnější ze schopných, na relativně bezstarostnou budoucnost ti, kdo mají dobře fungující a kvalitně vybavený mamahotel. Ostatní zabydlí v Domě úspěchu patra, ke kterým se snadno dostanou po schodech, a výtahu si delší dobu neužijí. Pokud by se přece jen chtěli svézt, vystrčí je z jeho dveří zpět do chodby majitel podkrovního bytu. Patřit zrovna k nám? Ani za nic!

Po tak nepříjemném zážitku někteří svou přízeň ke Straně X možná přehodnotí.
Jiní se naopak rozhodnou svůj iluzorní post v horní etáži něčím viditelně vyztužit…


http://www.blisty.cz/art/54367.html

POSUNOVAČI CHOBOTNIC

Pražská ODS se skutečně bojí.

Pozná se to už z toho, že se radní před komunálními volbami snaží zařídit, nasmlouvat a podepsat co nejvíce veřejných zakázek se svými věrnými kumpány. Snad nikdy dříve se na Magistrátu neúřadovalo tak pečlivě, usilovně a do pozdních večerních hodin. Těsně před půlnocí se do podzimního sychrava Mariánského náměstí vypotácejí značně znavené postavy, dlouholetý (a nyní předběžně odepsaný) politik stiskne pravici dlouholetému příteli (nyní dezorientovanému) stavebnímu podnikateli, a předá mu dárkový balíček na rozloučenou…

Pražská ODS se třese.

Vystrašené tetelení potvrzuje i mnohaměsíční neschopnost získat jakoukoliv svéprávnou osobu, která by za ni po dvacetiletí u vesel byla ochotna kandidovat na primátora. Sáhnout do pop-music, pop-sportu nebo raději pop-gyndy? Výsledná persona Bohuslava Svobody zaplašila obraz nejčistšího zoufalství, přesto do budoucna nedává mnoho záruk. I při dobrých úmyslech mu totiž bude krýt záda panoptikum všehoschopných figur. Nebo se pan doktor bude naopak snažit zastínit svůj nechvalně proslulý tým?

Paniku dokládá též forma kampaně, kdy je každý nově vybudovaný parčík s hřišťátkem vydáván za epochální zásah do obrazu a vývoje města, vedle nějž zpropadaná Blanka, Letní bémiáda 2020, všemi tmely zmazaný Karlův most, cyklostezky sázené drahokamy, i hazardní karetní hra Open blednou ve své malichernosti.

A čiší i z  cirkusového přemetu z Letní Letné, jenž byl – nyní již lídrem Svobodou (a skupinou artistů za jeho širokými zády) – předveden naposled: prý by přeci jen šlo zrealizovat stavbu Národní knihovny dle studie architekta Jana Kaplického. Rehabilitovat poplivané jméno autora, Praze nadělit výjimečnou, turisty milenou budovu, a vyřešit i nelehkou situaci tísněných knižních fondů.

Proč hrobaři někdejší myšlenky balzamují její pozůstatky zrovna dnes?

Když byla započata nákladná rekonstrukce Klementina?
Když byla schválena stavba tuctového depozitáře v Hostivaři?
Když na nový objekt (kvůli těmto investicím) opravdu nejsou žádné peníze?

Protože volby. A ber kde ber, každý hlas zbloudilého příznivce moderny jistě zahřeje a potěší.

Soutěž na ztvárnění Národní knihovny provázelo od vyhlášení výsledků mnoho nejasností, zejména ohledně naplnění zadávacích podmínek. Věcné námitky některých poražených účastníků zprvu (věcně) řešila porota a garant soutěže (UIA), pravděpodobně ale dojde i na soudní stání. V jistých ohledech lze mít pochopení pro argumenty obou stran. Diskuse o provozních a estetických kvalitách Kaplického díla měla také, přes protichůdná stanoviska, alespoň na pár chvil úroveň. Kabaretní ráz tancům kolem tzv. chobotnice dodali až hysteričtější z odpůrců, náš přední znalec architektury (jakož i všeho ostatního) Václav Klaus, a zejména pak místní politici.

Zde nutno připomenout a zdůraznit důležitou okolnost.
Zástupci města se podíleli na výběru předmětného pozemku.
Zástupci města se podíleli na výběru vítězného soutěžního návrhu (a hlasovali PRO něj).

Přesto se jen o pár týdnů později nemohli vynadivit, jak těsně parcela na Špejcharu přiléhá k Hradu.
A vynavztekat, jak arogantně a bezcitně do líbezného panoramatu Oko nad Prahou vstupuje… Obdivuhodné povědomí letitých správců města o plasticitě jeho tváře! Kdo by se byl nadál, že každá čtyřpatrová budova na daném místě bude při pohledu od vltavského nábřeží nebo z Vyšehradu jakkoliv patrná?!?

Čerstvě štupovaný elegán Vodrážka se tehdy nesmazatelně zapsal do análů české politiky výrazem chrchel. Ve všech ostatních názorech je zatím dokonale smazatelný, ale relativně mlád, dejme mu ještě šanci… Svou vrcholnou estrádní roli vystřihl zejména primátor Bém, když sliboval slíbené, aby následně odvolával odvolané. Nemějme mu to však za zlé, to mu jen páníček nestihl včas vsunout do mechaniky disk s novými povely. Pudlík na baterky pak panáčkoval a dělal kotouly s jistým zpožděním.
Táhlou, a stále trapnější štrapáci radní a zastupitelé ukončili pěkně po česku. Bylo zřízeno hned několik odborných komisí, které celou záležitost postupně uprojednaly k  nerealizovatelnosti. Alibi zmařených termínů je zkrátka neprůstřelné.

Až nyní se titíž lidé (či kolegové z téhož hnízda) rozpomněli, že nemalá část veřejnosti vítězný blob kdysi vítala. Někdejší definici hnusu tedy překřtili na definici krásy a ladnosti, a odvážně se k ní přihlásili.

Přišli navíc s prudce inovativními nápady. Prý by šlo chobotnici posunout na samou hranu letenské stráně! Opravdu si tentokrát dobře a pozorně prohlédli pohlednici Hradčan? Ale co… vždyť stavbu je údajně možné přestěhovat i na Pankrác, nebo do Vysočan, nebo vlastně… Kamkoliv. Jako by bylo podnětů málo, šlo by zdařilý design jejího pláště napěchovat něčím úplně jiným, než knihami! Vždyť okatá a šupinatá slupka může být domovem velodromu, wellness centru nebo třeba jedné z mála heren v metropoli.

ODS spustila internetovou anketu, kde se můžete svobodně vyjádřit!

Toto třeštění poskytuje víc než co jiného výmluvnou zprávu o tom, jak si nynější vládcové i do budoucna představují urbanistickou tvorbu a koncepční rozvoj města. A neblahý příslib, že územní plán bude flikován přinejlepším tak, jako doposud. (Všeobecně nahodile a chaoticky, pouze v případě jasných developerských zájmů cíleně a systematicky…). Názor, že s libovolnou stavbou lze libovolně posouvat po terénu, než spočine na té správné parcele, je – mírně řečeno – naivní. A že lze libovolnou stavbu vykuchat a schránku použít pro jiný účel, pak téměř zločinný. Nemělo by být autorské právo zvláště pravicovým politikům svaté?

Zmíněná anketa proto nestojí za myší klik.

Přesto bych myšlenku putujícího hlavonožce s vypumpovaným žaludkem úplně nezavrhoval.

Pokud by obal chobotnice měl získat obsah nové kvality, dal by se po volbách jistě příhodně použít pro ústředí pražské buňky ODS. Blob by byl samozřejmě modrý, nikoliv zelený. Dostrkat po mapě by pak nejlépe šel někam k ďáblické skládce, zhruba do míst, kde radní Janeček hodlá vybudovat svou Oázu pro bezdomovce.

V odpovídajícím sousedství deponie a zoufalých opilců by straničtí funkcionáři mohli v klidu a zhluboka porozjímat nad svým čerstvě vydobytým postavením, a nad ideovými náměty pro příští kampaň...