(Z rozhodnutí ministra školství protikorupční a rozpočtově-odpovědné vlády se od září 2012 stane součástí čítanek následující mravoučná vyprávěnka...).
Jarouš byl odjakživa hotové nemehlo, přetrhdílo a budižkničemu. Rozumu nepobral, špatně se učil, k řádné práci se postavit neuměl, inu… není divu, že se stal členem odborových svazů a nikdo jej neměl rád. Trošinku rádi jej snad měli ostatní odboráři, ale to jen z nouze. Všichni kamarádi z dětství, bystřejší, lépe vychovaní, k píli a dobrým mravům vedení, skončili v politice nebo byznysu. Kdepak ti by se k tak nerudnému a neúspěšnému stvoření hlásili! Jarouš se cítil mizerně a sám.
Jednou seděl u svého obvyklého píva a přemítal.
Jak já se celičkému světu, co mou bídu způsobil, jenom pomstím!?!
A protože rozumu nepobral, přemítání se dloužilo, piv přibývalo a musel si koupit další krabičku cigaret. Zatím na ni měl, ale i tu malou hranatou radost mu chtěli vzít. Prý je kasa prázdná a kdo nepracuje ať nejí. A nepije. A nekouří. A nebydlí. A hlavně – ať věčně nenatahuje tu svou chtivou pracku! Ale Jarouš a řádná práce? Vždyť jsme si to už psali, holenkové…
Zalykal se horkem, užíral vztekem a pěnu u huby utíral cípem propocené, bůčkem zmaštěné košile.
A tu ho napadlo:
Poslušnost vypovím! Nepokoje budu dělat! Transparent vyrobím a demonstraci svolám!
Stávkou pohrozím!! To by bylo, aby peněz nebylo!!!
Objednal si další pívo, a opájel se představami.
Jak se o něm všichni v novinách dočtou.
Jaký strach nažene těm šprtům, co mu opisovat nedali, a proto dnes sedí ve vládě bez něj.
Jak hlavní město ochromí. Celou zemi ochromí!
Jak si dá na hlavním náměstí hlavního města buřta a bude rázem Pán.
Hlavní Pán!
Nadešel den Jaroušovy vytoužené pomsty…
Dokodrcal se do velkoměsta a hledal náměstí. Ale to vám bylo, světe div se… LIDUPRÁZDNÉ!
Zprvu měl strach, že zabloudil. Vždyť v rodné dědině znal jen cestu ze stodoly k hnojišti a od chalupy k hospodě! Ale když mu kolemjdoucí cizinci stvrdili, že je tam, kam své velké srocení svolal, do pichlavě zlých, odborářských oček se mu dral pláč…
Proč nikdo nepřišel? Že včera přemítali u píva až moc? Že je hezky a na humnech třeba poséct? Vždyť jim účast i cestu zaplatil! Jak jen nakoupit si tu mohli! To je nelákály ty hory zboží, co v zapadákově nikdy nedostanou?!?
„Neplačte občane“, chtěj jej utěšit strážník. „Lidi jsou prostě spokojení. Lidi jen tak neoblafnete řečmi o nespravedlnosti. Tak neblázněte… dejte dolů ten pitomej plakát. Musíme teď táhnout za jeden reformní provaz, no ne? Třeba já se vám dřív ani nedostal na vzduch, co nám platili benzín. A teď? Pochůzkařím jako zamlada… moc gaunerů sice nechytíme… ale to počasíčko!“
Přidal se hasič: „Nám zas hrozilo, že Marunu, teda stříkačku našich tatíků, budeme muset dát do šrotu a koupí se nová. Ale ministr to zatrhl. To jste měl vidět, jakou měli chlapi radost… ve zbrojnici se pilo do rána! A všichni ho příště budeme volit!“
„Vláda dobrý… metoda stejný dobrý jak můj šéf… máš dáti – dáš, nedáš – dostaneš…“, pravil černoch s nápisem NightClub přes široká záda. Zazubil se, a dál rozdával letáčky.
Úředníček si nervozně posunul cvikr: „Já myslim, že je to naše propouštění a krácení platů úplně namístě. Za to jak nesmyslně buzerujem slušný lidi, a jak sme nepotřebný, sou na nás ještě hodný až moc!“
„Je třeba si uvědomit, že lidské zdroje musejí být flexibilní a sociální výdaje dusí konkurenceschopnost“, pronesl spěchající student a mrkl na Jarouše. „Takhle mladý a chytrý jsem jen díky školnému! Kdybys jej platil, mohl jsi být jako já.“ Student kvapil přemluvit bábu, aby také volila pravou rukou. Bába si ale zrovna vázala smyčku na půdě. Nechtěla dál zaclánět nové, nadějné generaci, kterou bolševik zkurvit nestihl.
Jarouš milého vnuka o pár chvil zdržel, ale koneckonců… vyšlo by to nastejno.
„Je třeba si uvědomit, že lidské zdroje musejí být flexibilní a sociální výdaje dusí konkurenceschopnost“, pronesl docent ze soukromé university. „Učíme dnes novou, nadějnou generaci samostatnému myšlení a schopnosti vytvořit si vlastní názor. Už žádné papouškování autoritatvních dogmat!
Nedivte se, že mládí opovrhuje neúspěšnými babraly, jako jste vy, tedy… nic ve zlém…
Ale vzdělání je osobní investice! Schválně… čím se dnes živí vaši pilnější spolužáci?“
Jaroušovi se o chlupaté panděro rozpleskla obří slza… ale nestačil se do svého moře žalu vůbec ponořit.
„Co tady děláte?!?“, prskal vozíčkář. „My, handicapovaní, nestojíme o to, abyste nás používali jako alibi pro své rovnostářské bláboly! Vláda správně klade vysoké cíle a motivuje nás k výkonu. Invalidní důchody a všechny ty dávky by se měly osekat. Vy vůbec netušíte, kolik z nás úrazy a choroby jen simuluje, a po večerech hraje squash… Jak říkám – seškrtat, zrušit!!!“
Penzistka přitakala: „Moje řeč! Co já se napředstírala nemocí, jen abych si mohla s holkama povykládat v čekárně! Už mě to ale nebaví, ty chudáky felčary takhle balamutit. Když něco bolí, chodíme teď na bylinky, a tam toho nadrbeme stokrát víc!“, chechtala se.
„Ty poplatky nám snad pánbu seslal, pořádně zvýšit by je měli!“
Lékař přítomný v hloučku jen pokyvoval, a pak debatu uzavřel:
„Přátelé, ale měli bychom už jít, nemarněme čas planými řečmi. Vždyť by z nás mohl vyprchat reformní étos!
No tak, Jarouši… děkujeme, odejděte. Nebo zmeškáme. Náš autobus, váš mikrobus…“
Jarouš však nechtěl své plány jen tak vzdát.
Zamával nad hlavou pracně připraveným transparentem.
Ale než stačil provolat první nenávistné a násilnické heslo, dostal ránu deštníkem.
Pak berlí. A pendrekem. Ukazovátkem. A šanonem. A pak další. Další. A další!!
Z náměstí ho hnali. A hnal ho celý lid…
Mladí, staří, zdraví, nemocní, proletáři i pracující inteligence.
Ba i mnozí bezdomovci, co ještě neztratili hrdost!
A tak to má být, milé děti…
29. května 2011
20. května 2011
ŠŤASTNÝ ROK 13
Politolog Alexander Tomský ve svých úvahách opakovaně označil presidenta Klause za demiurga z Hradu. Jako nedovzdělanec, s letmým tušením, že slovo značí cosi jako nástrojáře, nebyl jsem si zpočátku jist, zda nejde o potměšilou kritiku způsobů, jakými hlava státu obrábí politické prostředí, a instrumentů, které k tomu používá. Ale – v textu přítomný – obdivný tón nejde s výtkami příliš dohromady…
Musel jsem tedy vyhledat příslušné definice:
Demiurg (řec. démiurgos - umělec, řemeslník)
- v Platónově dialogu Timaios jakýsi architekt, který buduje Vesmír podle vzoru světa idejí
- metafysická postava, syn Moudrosti, prostředník mezi dokonalým Bohem a hmotným světem
Svitlo.
Z oparu nevědomosti se mi nyní zcela zřetelně zjevuje sošná silueta Václava Klause, syna Moudrosti.
Tak jako Tomský, i mnoho dalších představitelů konzervativní pravice s napětím očekává, jakou rolí nynější president završí svou karieru. Očekávání doprovázejí naděje, že se Klaus postaví do čela jejich myšlenkově poněkud vyprahlého proudu, jako zkušený provokatér mu dodá šťávu, jako protřelý populista pozornost. Není jen jasné, jakou si k tomu zvolí základnu. Tu a tam se objeví spekulace, že by mohl opět převzít otěže strany Občanských demokratů po bezbarvých nečasech. Možnost, že by se přimknul k Věcem Veřejným, je o něco krkolomnější, navíc není vůbec jisté, že v roce 2013 bude tento pochybný spolek ještě živořit. Zbývají spíše okrajová uskupení, jež by teprve známá osobnost zviditelnila. Suverenita nebo Strana svobodných občanů, jejíhož předsedu (a svého žáčka) Macha profesorsky sepsul za zbabraný pokus o založení strany.
Nejpravděpodobněji se zatím jeví vstup ex-presidenta do iniciativy D.O.S.T., v níž se už nyní jeho názory recitují v téměř nábožném vytržení. Demiurg by ji mohl přebudovat ve stranu dle vzoru svých idejí. Dle vzoru světa, kde se zásadně bojuje PROTI, nikoliv ZA.
Václav Klaus totiž odjakživa vynikal především v negaci.
Než by k řešení čehokoliv přispěl, vynaložil obvykle násobnou porci energie k dokazování toho, jak hrozná řešení předložili ostatní. Reptání, pošťuchování, napadání, zesměšňování nebo alespoň nespokojené grimasy, to je jeho parketa. Nejlépe v problematických otázkách, bez jediných správných východisek. Vítězoslavný výraz „vždyť jsem to říkal“ je pak v podstatě zaručen. Vzpomenete si snad na jakoukoliv jeho tvůrčí iniciativu, jež by nebořila? Nejen jazykozpytci si už povšimli, kolik nových slov dokázal vytvořit pouhým přidáním záporu ne-. Není to významný nedetail jeho povahy?
Bojovná úderka D.O.S.T. mu v tomto poskytne skvělé zázemí, kde lze odmítat nikým nevolená občanská hnutí, zamítat třetí cesty a vymítat eurodémony. Vždyť už zoufalý výkřik DOST! nic nenabízí, jen naznačuje, že se čemusi Zlému má učinit přítrž. (Nejspíš se tak samovolně zrodí Dobro...).
Předseda a jeho družina nejprve důsledně ocejchují své nepřátele. (Jejich jmenný seznam již geniálně (!) pořídil sličný dorostenec mezi konzervativci, A.B.Bartoš... (viz odkaz)). Černá listina se možná ještě o pár položek rozroste, ale zemský škůdce Pehe, koniáš Halík, pravdoláskař Kocáb, a vůbec všichni petenti, by se už už měli tetelit strachy.
Václav Klaus semkne tým svých obdivovatelů a opět projeví svou stádotvornost.
Pak se chutě pustí do prosazování svého vyhraněného PROTI-programu:
Protibruselsky-protištrasbursky-protihaagového. Protiintegračního. Protilisabonskosmluvního.
Protisudeťáckého. Protiimigračního (zejména pak protimešitového).
Protisoudcokratického (s důrazem na zjevnou soudcokratičnost soudu Ústavního).
Protikorektního, protiochranářského, protinevládněorganizačního.
Protiombudsmanovského.
Jihočesko-selsky-protifeministického. Protihomosexualistického.
Křesťansky a konzervativně protiprezervativního.
V okrajové otázce životního prostředí blankytně modrého, nikoliv zeleného.
Protifotovoltaického. Protioteplovacího. Protialgoreovsky-ledovcotajícího.
Protialarmistického (živočišných druhů totiž přibývá!)
V ještě okrajovější otázce kultury pak prošulákovsky-protipavlicistního.
Ostře protihrabalovsky-pábitelského. Protimenzelovského.
Protikaplicistně-bloboidního. Protikrylově-falešněmoralizujícího.
Proticimrmanovsky-laskavěhumorného.
Dost! D.o.s.t!! D.O.S.T!!!
Pro konzervativní pravici je rok 2013 příslibem zrození politického Spasitele.
Všichni se těší...
Pro ostatní je rok 2013 příslibem odchodu povadlého Narcise do zapomnění.
Všichni se těší…
Rok 2013 bude šťastný rok.
http://www.prvnizpravy.cz/sloupky/vecni-petenti-ve-sluzbach-pana-vanka/
Musel jsem tedy vyhledat příslušné definice:
Demiurg (řec. démiurgos - umělec, řemeslník)
- v Platónově dialogu Timaios jakýsi architekt, který buduje Vesmír podle vzoru světa idejí
- metafysická postava, syn Moudrosti, prostředník mezi dokonalým Bohem a hmotným světem
Svitlo.
Z oparu nevědomosti se mi nyní zcela zřetelně zjevuje sošná silueta Václava Klause, syna Moudrosti.
Tak jako Tomský, i mnoho dalších představitelů konzervativní pravice s napětím očekává, jakou rolí nynější president završí svou karieru. Očekávání doprovázejí naděje, že se Klaus postaví do čela jejich myšlenkově poněkud vyprahlého proudu, jako zkušený provokatér mu dodá šťávu, jako protřelý populista pozornost. Není jen jasné, jakou si k tomu zvolí základnu. Tu a tam se objeví spekulace, že by mohl opět převzít otěže strany Občanských demokratů po bezbarvých nečasech. Možnost, že by se přimknul k Věcem Veřejným, je o něco krkolomnější, navíc není vůbec jisté, že v roce 2013 bude tento pochybný spolek ještě živořit. Zbývají spíše okrajová uskupení, jež by teprve známá osobnost zviditelnila. Suverenita nebo Strana svobodných občanů, jejíhož předsedu (a svého žáčka) Macha profesorsky sepsul za zbabraný pokus o založení strany.
Nejpravděpodobněji se zatím jeví vstup ex-presidenta do iniciativy D.O.S.T., v níž se už nyní jeho názory recitují v téměř nábožném vytržení. Demiurg by ji mohl přebudovat ve stranu dle vzoru svých idejí. Dle vzoru světa, kde se zásadně bojuje PROTI, nikoliv ZA.
Václav Klaus totiž odjakživa vynikal především v negaci.
Než by k řešení čehokoliv přispěl, vynaložil obvykle násobnou porci energie k dokazování toho, jak hrozná řešení předložili ostatní. Reptání, pošťuchování, napadání, zesměšňování nebo alespoň nespokojené grimasy, to je jeho parketa. Nejlépe v problematických otázkách, bez jediných správných východisek. Vítězoslavný výraz „vždyť jsem to říkal“ je pak v podstatě zaručen. Vzpomenete si snad na jakoukoliv jeho tvůrčí iniciativu, jež by nebořila? Nejen jazykozpytci si už povšimli, kolik nových slov dokázal vytvořit pouhým přidáním záporu ne-. Není to významný nedetail jeho povahy?
Bojovná úderka D.O.S.T. mu v tomto poskytne skvělé zázemí, kde lze odmítat nikým nevolená občanská hnutí, zamítat třetí cesty a vymítat eurodémony. Vždyť už zoufalý výkřik DOST! nic nenabízí, jen naznačuje, že se čemusi Zlému má učinit přítrž. (Nejspíš se tak samovolně zrodí Dobro...).
Předseda a jeho družina nejprve důsledně ocejchují své nepřátele. (Jejich jmenný seznam již geniálně (!) pořídil sličný dorostenec mezi konzervativci, A.B.Bartoš... (viz odkaz)). Černá listina se možná ještě o pár položek rozroste, ale zemský škůdce Pehe, koniáš Halík, pravdoláskař Kocáb, a vůbec všichni petenti, by se už už měli tetelit strachy.
Václav Klaus semkne tým svých obdivovatelů a opět projeví svou stádotvornost.
Pak se chutě pustí do prosazování svého vyhraněného PROTI-programu:
Protibruselsky-protištrasbursky-protihaagového. Protiintegračního. Protilisabonskosmluvního.
Protisudeťáckého. Protiimigračního (zejména pak protimešitového).
Protisoudcokratického (s důrazem na zjevnou soudcokratičnost soudu Ústavního).
Protikorektního, protiochranářského, protinevládněorganizačního.
Protiombudsmanovského.
Jihočesko-selsky-protifeministického. Protihomosexualistického.
Křesťansky a konzervativně protiprezervativního.
V okrajové otázce životního prostředí blankytně modrého, nikoliv zeleného.
Protifotovoltaického. Protioteplovacího. Protialgoreovsky-ledovcotajícího.
Protialarmistického (živočišných druhů totiž přibývá!)
V ještě okrajovější otázce kultury pak prošulákovsky-protipavlicistního.
Ostře protihrabalovsky-pábitelského. Protimenzelovského.
Protikaplicistně-bloboidního. Protikrylově-falešněmoralizujícího.
Proticimrmanovsky-laskavěhumorného.
Dost! D.o.s.t!! D.O.S.T!!!
Pro konzervativní pravici je rok 2013 příslibem zrození politického Spasitele.
Všichni se těší...
Pro ostatní je rok 2013 příslibem odchodu povadlého Narcise do zapomnění.
Všichni se těší…
Rok 2013 bude šťastný rok.
http://www.prvnizpravy.cz/sloupky/vecni-petenti-ve-sluzbach-pana-vanka/
5. května 2011
USÁMA SUPERSTAR / VŠECHNO JE JINAK
Usáma mrtev!
Vyčmuchán, sledován, přepaden, zneškodněn.
Trvalo to deset let… Skvělá zpráva k zobchodování!
Pákistánský Abbottábád nyní zažije ten pravý turistický ruch, výpravy si v němém úžasu prohlédnou vilu, včetně turbanu, který zůstal ležet přesně v místě, kde jej vůdce Al-Kajdy zanechal… Místní prodejci budou jako suvenýry nabízet figurky Osamy a Obamy.
Ale komerční dopad je (a bude!) především globální.
Sledovanost, čtenost, poslouchanost, vyhledávanost… to vše raketově vzrostlo. Mediální magnáti spokojeně mlaskají. I popkultura téma řádně vytěží. Bude napsáno mnoho knih, natočena řada filmů, třeba dojde i na muzikál!
Hollywood se už nyní začíná námětem zaobírat a rozpracovávat scénáře – lze očekávat, že početní přesila čtyřicet ku sedmnácti bude v kasaštyku pro větší dramatičnost obrácena v neprospěch útočící Spravedlnosti. Nasazené vrtulníky se vrátí v plném počtu, protože skutečně elitní voják umí opravit jakoukoliv technickou závadu (v krajní nouzi třeba i vyrobit novou helikoptéru z almary a větráku). Hlavní hrdina v klíčové scéně nejprve ztratí zbraň, ne však hlavu, a zákeřnou palbu ze samopalu pohotově vykryje svými neprůstřelnými frčkami. Zrůdu po krátkém pěstním souboji nakonec uškrtí jejím vlastním plnovousem...
Finále? Americký president na letišti vyznamenává posádku mariňáků, vlajky stoupají vzhůru, Zrůda klesá ke dnu, triumfální hudba duní, oslavný projev duní, titulky běží…
Usáma mrtev!
Vyčmuchán, přepaden, odstřelen, prozkoumán, přeměřen našíř i nadél, utopen v moři.
Trvalo to necelou noc… Tělo jako důkaz neexistuje. Fotodokumentace pouze podvržená.
Skvělý materiál k zpochybňování!
Vedle vcelku logických otázek (Proč by se USA zbavovaly tak rychle cenného zdroje informací? Nezemřel bin Ládin dříve, aby zpráva byla zveřejněna až jako presidentův předvolební trumf?) se začínají rojit i ty odvážnější.
Není už dávno vyslýchán v tajném vězení? Není z tajného vězení už dávno propuštěn jako nevinný? Není plastickými chirurgy převtělen do úplně jiné postavy? Ženy?? Nejmenuje se dnes Hillary??? Byl vůbec Usáma? A pokud byl, už opravdu není? A pokud nebyl, a my jej tolikrát viděli, kdo jej hrál? Nebo šlo o 3D animaci? Kolektivní optický klam?
Konspirační teorie podněcují fantazii. To je na nich to příjemné.
Konspirační teorie mohou člověka přivést k chorobné podezíravosti.
To už je na nich horší. Jejich spřádání je ale svým způsobem přirozené.
Místo přímého poznání a vědění jsme totiž dávno odkázaní na pouhou víru v naše zdroje poznání a vědění.
Máloco se dá prožít na vlastní kůži, když toho najednou lze prožít tolik.
Máloco lze ověřit vlastní zkušeností, když se podněty ke zkušenostem jen hrnou.
Máloco má jednoduché vysvětlení v éře úzce specializovaných oborů.
Máloco je možno považovat za nepopiratelný důkaz, když k falzifikaci a výrobě klamných iluzí se dnes nabízejí nebývalé technické možnosti. Když k manipulaci s lidskými smysly jsou tak mocné nástroje. A k rychlému šíření podvrhů ještě mocnější!
Ale není to jen toto vědomí, co teoretiky piklení vede k pozoruhodným závěrům. Často je jim silnou motivací i jistá póza. Touha po výlučnosti. Touha s vědoucím úsměvem utrousit: Všechno je jinak! Okázalé opovržení oficiálními zdroji je nenáročnou cestou, jak se vymezit vůči stádu, jež tupě hltá lži médií (které vlastní Vímekdo a slouží Vímekomu).
V čem je ale doklad věrohodnosti? Jen v pouhé neoficiálnosti? Není to málo?
Možná je všechno opravdu jinak. Ale musí to být vždy zrcadlově naopak?
Možná je všechno jinak...
Možná jsme očipováni od narození. Možná jsme jen hračkou nadpozemské civilizace.
Možná vůbec neřídíme své osudy a to, co považujeme za své myšlenky, jsou ve skutečnosti cizí povely. Možná své životy prožíváme pod vlivem drogy vyvinuté v ultratajných laboratořích. Školní kuchařky nám ji kdysi přidávaly do čočky a tvarohových nákypů. Vzpomínáte na tu divnou pachuť?!?
Vyčmuchán, sledován, přepaden, zneškodněn.
Trvalo to deset let… Skvělá zpráva k zobchodování!
Pákistánský Abbottábád nyní zažije ten pravý turistický ruch, výpravy si v němém úžasu prohlédnou vilu, včetně turbanu, který zůstal ležet přesně v místě, kde jej vůdce Al-Kajdy zanechal… Místní prodejci budou jako suvenýry nabízet figurky Osamy a Obamy.
Ale komerční dopad je (a bude!) především globální.
Sledovanost, čtenost, poslouchanost, vyhledávanost… to vše raketově vzrostlo. Mediální magnáti spokojeně mlaskají. I popkultura téma řádně vytěží. Bude napsáno mnoho knih, natočena řada filmů, třeba dojde i na muzikál!
Hollywood se už nyní začíná námětem zaobírat a rozpracovávat scénáře – lze očekávat, že početní přesila čtyřicet ku sedmnácti bude v kasaštyku pro větší dramatičnost obrácena v neprospěch útočící Spravedlnosti. Nasazené vrtulníky se vrátí v plném počtu, protože skutečně elitní voják umí opravit jakoukoliv technickou závadu (v krajní nouzi třeba i vyrobit novou helikoptéru z almary a větráku). Hlavní hrdina v klíčové scéně nejprve ztratí zbraň, ne však hlavu, a zákeřnou palbu ze samopalu pohotově vykryje svými neprůstřelnými frčkami. Zrůdu po krátkém pěstním souboji nakonec uškrtí jejím vlastním plnovousem...
Finále? Americký president na letišti vyznamenává posádku mariňáků, vlajky stoupají vzhůru, Zrůda klesá ke dnu, triumfální hudba duní, oslavný projev duní, titulky běží…
Usáma mrtev!
Vyčmuchán, přepaden, odstřelen, prozkoumán, přeměřen našíř i nadél, utopen v moři.
Trvalo to necelou noc… Tělo jako důkaz neexistuje. Fotodokumentace pouze podvržená.
Skvělý materiál k zpochybňování!
Vedle vcelku logických otázek (Proč by se USA zbavovaly tak rychle cenného zdroje informací? Nezemřel bin Ládin dříve, aby zpráva byla zveřejněna až jako presidentův předvolební trumf?) se začínají rojit i ty odvážnější.
Není už dávno vyslýchán v tajném vězení? Není z tajného vězení už dávno propuštěn jako nevinný? Není plastickými chirurgy převtělen do úplně jiné postavy? Ženy?? Nejmenuje se dnes Hillary??? Byl vůbec Usáma? A pokud byl, už opravdu není? A pokud nebyl, a my jej tolikrát viděli, kdo jej hrál? Nebo šlo o 3D animaci? Kolektivní optický klam?
Konspirační teorie podněcují fantazii. To je na nich to příjemné.
Konspirační teorie mohou člověka přivést k chorobné podezíravosti.
To už je na nich horší. Jejich spřádání je ale svým způsobem přirozené.
Místo přímého poznání a vědění jsme totiž dávno odkázaní na pouhou víru v naše zdroje poznání a vědění.
Máloco se dá prožít na vlastní kůži, když toho najednou lze prožít tolik.
Máloco lze ověřit vlastní zkušeností, když se podněty ke zkušenostem jen hrnou.
Máloco má jednoduché vysvětlení v éře úzce specializovaných oborů.
Máloco je možno považovat za nepopiratelný důkaz, když k falzifikaci a výrobě klamných iluzí se dnes nabízejí nebývalé technické možnosti. Když k manipulaci s lidskými smysly jsou tak mocné nástroje. A k rychlému šíření podvrhů ještě mocnější!
Ale není to jen toto vědomí, co teoretiky piklení vede k pozoruhodným závěrům. Často je jim silnou motivací i jistá póza. Touha po výlučnosti. Touha s vědoucím úsměvem utrousit: Všechno je jinak! Okázalé opovržení oficiálními zdroji je nenáročnou cestou, jak se vymezit vůči stádu, jež tupě hltá lži médií (které vlastní Vímekdo a slouží Vímekomu).
V čem je ale doklad věrohodnosti? Jen v pouhé neoficiálnosti? Není to málo?
Možná je všechno opravdu jinak. Ale musí to být vždy zrcadlově naopak?
Možná je všechno jinak...
Možná jsme očipováni od narození. Možná jsme jen hračkou nadpozemské civilizace.
Možná vůbec neřídíme své osudy a to, co považujeme za své myšlenky, jsou ve skutečnosti cizí povely. Možná své životy prožíváme pod vlivem drogy vyvinuté v ultratajných laboratořích. Školní kuchařky nám ji kdysi přidávaly do čočky a tvarohových nákypů. Vzpomínáte na tu divnou pachuť?!?
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)