SLOVNÍK

Tvrzení, že politika se vzdálila lidem, dávno zevšednělo. Jedním z vedlejších příznaků může být i odtrženost politického jazyka od běžné řeči. Společná řeč je přitom prvním předpokladem sounáležitosti, jen společnou řečí se dá nalézt společná řeč i v přeneseném významu.

Avšak na Malé Straně, od břehu Vltavy až ke Kramářově vile a Hradu (včetně), se už dávno nemluví česky, a není to zdaleka vinou turistů. Mateřský jazyk tu vytrvale przní skupinka vlivných osob, která našincům vládne. Nevládne ovšem tak, že by spolu hovořila, rozmlouvala, vyměňovala si názory, navzájem se přesvědčovala, přela se, třeba i dohadovala, a hledala při tom řešení a odpovědi...

Tito lidé mezi sebou problémy vydiskutovávají, a když řádně vydiskutovaný výsledek nikdo nerozporuje, může se v balíku opatření následně prohlasovat a zkomunikovat pro veřejnost. Kdyby jej však někdo rozporoval, zkomunikování se odbude pouze mediálním výstupem o prozatímní nemožnosti potvrdit či vyvrátit tvar a velikost řečeného balíku. V takové chvíli se malostranští začnou předhánět ve fantazírování – slova "dovedu si představit" uvozují dnes už téměř všechna vyjádření ministrů a poslanců. Ti, kdo úvodní lekce Političtiny pro začátečníky už prolouskali, dobře vědí, že frázi dovedu si představit lze nejlépe přeložit jako: strašně bych chtěl, ale zatím mi to neschválili, zatímco méně časté nedovedu si představit značí: na to jim kašlu, ale nemohu to nahlas říct. Protože vleklé rozporování by mohlo ohrozit stabilitu politického prostředí a ochromit náš proreformní drajv, ke konečnému vydiskutování se architekti řešení opět sejdou, a to nejspíš na koaličním půdorysu, jelikož půdorys napříč politickým spektrem by ke konstruktivnímu dialogu byl příliš rozlehlý. Ostatně, široký dialog stejně není na pořadu dne. Stávající koaliční půdorys může mít celou škálu formátů, dle počtu přítomných. Formát K3 znamená, že se na jednání k předsedovi vlády dostaví dva zmatení poslíčci, kteří odrecitují stanoviska těch, kdo strany doopravdy řídí, aby pak na terase telefonicky loudili další pokyny. (Věčně couvající a bezradný premier jim tuto vymoženost upřímně závidí…). Formát K6 je důstojnější a přínosnější, zahrnuje totiž osoby ze skutečného partajního vedení. Je-li dostatek chlebíčků a družná nálada, může však schůzka dosáhnout až formátu K12! Ve formátu K1 účastníci obvykle odcházejí vykonávat své fyzické potřeby. (Jen poslanec Tluchoř údajně vždy preferoval formát K2, na půdorysu slečny Kočí...). Kdyby snad všechny formáty selhaly, a rozporování trvalo, byl by ohrožen samotný koaliční projekt, což by občany jistě vyděsilo. Naštěstí je tu možnost zargumentovat svá stanoviska před zraky a slechy samotného presidenta. Je to jistě nestandardní řešení, avšak může vést ke kýženému cíli – třeba v podobě veřejně garantované tajné nedohody. Pak už lze vydiskutovaná opatření konečně zmedializovat.

Političtina s češtinou opravdu nemá mnoho společného. Podobá se řeči podomních prodejců, co náhle povýšili na obchodníky s vlivem, a tak světácky roubují na cizí výrazy místní předpony. Ale nejen, že je umělá, chudá a často směšná. Odpudivá je především tím, že si do zásobníku frází z mateřštiny přikrádá ta nejvzácnější slova, a jejich nadužíváním je vyprazdňuje, překroucením smyslu znehodnocuje. A uživatelé političtiny je dále znevažují svým chováním. Komolí tedy nejen slova, ale i obsah těch dosud nezkomolených.

Naši veřejní činitelé například dokáží přijmout zodpovědnost jen tím, že zadrmolí magické zaklínadlo: "přijímám zodpovědnost". Že by součástí zodpovědnosti měl být i jakýkoliv další důsledek – třeba nahrazení škody nebo alespoň opuštění funkce – o tom se dotyčným ani nesnilo… (zato my si o tom můžeme nechat zdát). Dovedou také vyjádřit úctu a respekt k názoru druhého, aniž by jim to bránilo názor i osobu druhého hned poté pěkně poplivat. Slibují na svou čest, i když žádnou nemají. Prohlašují s plnou vážností to, co nemohou myslet vážně. Ze slova reforma současní ministři udělali synonymum pro chaotické zdražování (prý ale jde jen o špatně nastavenou vykomunikovanost). Mnozí uměli zesměšnit slova jako svoboda nebo morálka, jiní pokřivit slovo solidarita. Někteří to i to. Pravdou a láskou se dnes nejčastěji nadává…

Každé jen trochu slušné slovo by se proto mělo třást strachy, že se stane součástí Slovníku česko-politického.

HLASOLAPKY

Když před rokem Mirek Topolánek hovořil k zástupcům Americké obchodní komory, pustil si pusu na špacír. Čímž nepřekvapil, jemu se ze špacíru prakticky nevracela… Některé účastníky setkání přesto šokoval tím, jak zpříma popsal podstatu a role tehdejších stran na vzestupu – jmenovitě TOP09 a Věcí Veřejných.

Stranu VV označil za mafiánský projekt pražských podnikatelů, blízkých ODS.
TOP09 za skrytý záložní tým ODS, jenž má lapat hlasy jejích znechucených příznivců.
Volební úspěch pravice měl jistit spokojený důchodce Zeman, ochotný udělat pro poškození ČSSD cokoliv.

Dnes už víme, že plán vyšel dokonale, a umožnil nerušené koalování šíbrů jedné krve. ODS, halená do tří odstínů modré, ve Sněmovně získala pohodlnou většinu. A kdyby ctižádostivý Vít Bárta uměl na půdě účelovosti našlapovat stejně obezřetně jako Miroslav Kalousek, mohla neméně pohodlně vládnout.

TOP09 je pro vrcholovou politiku chytře založená strana. Velezkušení lidovci byli po dohodě se Starosty promíseni s regionálními nováčky, což muselo v mimopražských obcích zalahodit už z principu. Faktický šéf Kalousek si nasadil vlídnou škrabošku knížete Karla (což zalahodilo v kavárnách metropole). Médiální podpora byla pečlivě ošetřena – o TOPce se psalo výhradně vstřícně, dávno před jejím ustavujícím sjezdem, a jako stále neexistující byla řazena i do průzkumů mínění.

Věci Veřejné mají delší historii, přesto se více hodí do komunální sféry, v níž se není třeba příliš opírat o ideologii. To se projevilo velmi nedbale načrtnutým volebním programem, jehož pružnou kostru šlo ohýbat tu vlevo, tu vpravo. Sponzoři si za své vklady pořídili čelní místa na kandidátkách, kde byli promíseni s komparsem pohledných slečen. Faktický šéf Bárta si nasadil vousatou škrabošku novináře Radka, véčkařům předhodil kost vnitrostranických anket, a jal se řídit starou firmu s novým logem… a šlo mu to skvěle.

Dokud některým spolustraníkům nezačalo vadit, že řídí vše a pořád.
Dokud si neuvědomili, že jsou pouhými zaměstnanci.
Dokud nespokojenci nezačali vynášet zákulisní informace a tajné nahrávky.
S čím ABL zachází, s tím VV schází.

Věci Veřejné jsou nyní po sérii afér vláčeny tiskem a je jim vytýkána nejasná hierarchie, sektářství, podivné majetkové poměry některých členů, a jejich vazby na podnikatelskou sféru. Zkrátka vše, o čem nás už před volbami (!) zpravil Topolánek a mnozí další.

Proč tedy ten údiv a opožděné pohoršení?!?
Člověka občas překvapí i to, že se jeho tušení a obavy naplní do puntíku...

Sociální demokraté stojí stranou, smutně koukají…

Jak by ne. Za současného rozložení sil je jejich koaliční potenciál nulový. S komunisty nikdo nemluví, jen s nimi všichni hlasují (když se to hodí). Návrat KDU a Zelených na scénu je do budoucna krajně nejistý. Zisk nadpoloviční většiny mandátů nepravděpodobný, byť pro něj vláda dělá víc než sama levice.
ČSSD by proto měla zvolit podobnou taktiku jako ODS, a být nápomocna při zrodu svých skrytých poboček. Nebo mu přinejmenším nebránit.

Zhrzený ex-předseda Paroubek by měl místo urputné kritiky matky strany co nejdříve založit svůj zbrusu nový PRD11 (populismus – rozhazování – demagogie). Odčerpal by nejspíš slušné procento ze studnice dosud nepoužitelných hlasů pro KSČM. Ideální dekorativní předsedkyní by byla Kateřina Brožová, jež by v kampani umně sehrála schwarzenbergskou roli hlasolapky. Na billboardech by lascivně bafala z fajfky, a po polštářích Spíme s Káčou by se jen zaprášilo. Mediální stratég Dimun by možná přiměl Květu Fialovou k účasti v agitačním videu Nařež frackům! Brožová by PRDu dodala noblesu, místopředseda Paroubek by se věnoval mravenčí vnitrostranické práci a svým zálibám – čtení průzkumů veřejného mínění, vymýšlení pouťových kampaní a boji proti novinářským šmokům…

Jiří Dienstbier ml. by pak v čele čerstvě vzniklých Záležitostí Zásadních mohl oslovit liberálního městského voliče, který těká kolem středu, a zoufale hledá alespoň trochu důvěryhodnou tvář. ZetZetka by byla stranou doširoka otevřenou. Její příznivci – tzv. zetkaři či zásadňáci, by měli přímý vliv na utváření partajní agendy. Nejdůležitější programové otázky by totiž byly za jejich účasti řešeny taháním sirek (jako výrazně férovější alternativa k manipulaci s internetovým připojením). Spanilejší zetkařky by nafotily předvolební kalendář a ostražité Zet-hlídky by v rámci pročištění veřejného prostoru odháněly holuby z vzácných soch a kašen…

Slepenec ČSSD – PRD11 – ZZ by nebyl o nic umělejší, než je koalice dnešní.
Jeho vláda by bezpochyby nebyla horší, než počínání sestavy současné.
Laťka totiž leží na zemi – stačí překročit…


http://www.blisty.cz/art/52773.html

K 118

Vítězný jásot, jenž nastal po loňských volbách, zvolna utichá.
Vážnost situace stvrzuje fakt, že pravici tradičně nakloněná média k výkonu Kabaretu 118 už přestala taktně mlčet, a tu a tam se osmělila i ke krotké kritice…

Vláda s početně nejsilnější podporou totiž představuje snad nejslabší polistopadovou exekutivu.

Připusťme, že do některých stran současné koalice mohlo mnoho lidí vkládat naděje a volilo je z přesvědčení.
Z upřímného nadšení nad jejich programovými prioritami.
Z upřímné nechuti k programovým prioritám z oranžových plakátů.
Z upřímné obavy o naši budoucnost.

Co bylo těmto spoluobčanům za jejich přízeň dosud nabídnuto?

Nekompetentnost.
Přestože socialisté přišli o své posty už před čtyřmi lety, zasáhly i loni ministerstva rozsáhlé personální změny. Mnohé resorty byly novými šéfy obsazeny čistě stranicky, bez nejmenších nároků na odbornost či kvalifikaci. Jejich náměstci a vysoce postavení úředníci získali funkci často jako odměnu za věrnost, ještě častěji pak v rámci nijak netajeného úkolu kontrolovat své nadřízené, a jistit svou přítomností partajní vyváženost na dobytých územích.

Nepřipravenost.
Přestože vládní strany měly dost času promyslet své kroky do detailů, jejich uvádění do reality je ponejvíce chaotické. Lecos lze jistě ospravedlnit nelehkým hledáním koaliční shody. Pokud je však dnes označováno za podružné to, co ještě včera bylo vydáváno za holou nezbytnost (a naopak), o jakékoliv promyšlenosti lze s úspěchem pochybovat.

Návrhy bývají nejprve zkusmo mediálně naťuknuty, a očekává se reakce veřejnosti. Pokud se žádná výraznější nedostaví, rádci a poradci k nim zpětně dovyrobí posudky, dokládající jejich ryze expertní základ. Pokud veřejnost projeví znepokojení, či dokonce odpor, jsou bleskurychle označeny za pouze pracovní a neúplné podklady k budoucím (už vážně míněným) návrhům, a jsou na čas uloženy k ledu…

Nespravedlnost.
Přestože k zefektivnění státní správy se mělo dojít umravněním nemravného, zeštíhlením přebujelého, a zrušením nadbytečného, občané se dočkali jen škrtů buď zcela nahodilých, nebo naopak plošných (to aby nevypadaly tak nahodile). Úsporná opatření přitom byla slibována jako přesně cílená. Kam se poděl pravicový fetiš zvaný adresnost?!? Audity a analýzy ani po mnoha měsících nenapověděly, kam nejlépe zamířit. Proto se vláda zachovala zdánlivě rovnostářsky.

Rovné škrty jsou ale spravedlivé asi jako rovná daň, z velmi nerovných platů se bere, nebo je k nim přisypáno. Pro někoho drobné, pro někoho čtvrtina živobytí. Bez ohledu na důležitost a kvalitu odváděné práce, bez ohledu na potřebnost, všichni byli uškrtáni stejně. Bezohledně.
Všichni stejně si prý totiž žili nad poměry.

Nepravdivost.
Přestože šacování kapes je prý vlastní pouze příznivcům přerozdělování, a v kampani to bylo pravicí náležitě zdůrazňováno, dnes právě její koalice zvyšuje daně stávající a vymýšlí nové. Mění pravidla uprostřed hry a zavádí hry s krajně nejasnými pravidly. Nedbá slibů a dělá přesně to, čím dříve sama strašila.

Nekulturnost.
Přestože se před volbami uchazeči o moc zaklínali politickou kulturou, novou érou věcnosti a korektního dialogu, čerství nabyvatelé moci nakonec své nedomyšlenosti protlačili bez větších debat, silou, někdy i za cenu pokřivení parlamentních procedur. Dokázali proti sobě postavit a semknout nejen odbory, ale i mnohé další skupiny obyvatel, jimž se příchylnost k levici nedá připisovat. Ale nezdá se, že by jim to jakkoliv vadilo.

Nemohoucnost.
Přestože vládní většina v Poslanecké sněmovně nikdy v historii ČR nebyla tak opticky silná, vláda nevládne.
Přestože vláda nevládne, nejslabší premier v historii ČR, Petr Aspik Nečas, se tváří, jako by vládla…
Nechává veškeré problémy vyhnít, nebo úpěnlivě čeká na rady a pokyny svého duchovního vůdce z Hradu.

Vláda by nemohla řádně vládnout, ani kdyby neplatily výše uvedené výtky. Produkuje totiž v průměru dvakrát týdně aféru, která naprosto otřese její soudržností. Ministři jsou více než prací v resortu zaměstnáváni vzájemnými půtkami a vysvětlováním svých současných nebo pradávných průšvihů. Rozsah a četnost jednotlivých kauz dávají zapomenout na temné doby šloufovské, i tvrdíko-dalíkovské. Nálada v Nečasově týmu je natolik otevřená, že kompromitující materiály na své kolegy už novinářům donášejí sami jeho členové.


Závěr je nasnadě.

Ani lidé, kteří koalici odevzdali v dobré víře svůj hlas, nemají mnoho důvodů k veselí a spokojenosti.

Tato vláda je (vzhledem k svému vedení, složení a chování) tou poslední, jež by měla mít možnost komukoliv sahat na peníze. Byť by se vzletným souslovím nutná reforma zaštiťovala ještě dvakrát častěji než dnes.