PRAVOLEVO

Nemyslete si, jsme na stejné lodi…

Vaši i mí oblíbení představitelé (vašich i mých oblíbených) ideových směrů z nás dělají, za vydatného mazání medu kolem úst a upřímného poramenouplácání, přibližně stejně velké blbce.

Pravice hovoří o člověku jako přirozeně činorodém individuu, které nekonečným úsilím pracuje na svém duchovním a materiálním vzestupu. Levice jej pak barvitě líčí jako bytost přirozeně vstřícnou a přející, bytost, jež se spokojí s málem, a z přebytků ochotně přispěje méně šťastným.
Proč nás tedy všichni ideologové k údajné přirozenosti tak zoufale nutí?!?
Vždyť bájný pravicový jedinec je svými zástupci k aktivitě cíleně tlačen teprve existenčními problémy. Levicové lidumilství zas zajišťují pouze povinné odvody a daně, kdy je každý ke své štědrosti dostrkán hrozbou sankcí.
Asi je stranickým štábům zatěžko přiznat, že zrovna jejich kampaň je určena závistivým lenochům.
Lichotky zabírají snáz...

Lidskost a solidarita jsou klíčovými hesly, jimiž levice omlouvá očividné předvolební nábory hlasů.
Jen narovnáváme nerovnost a hněteme ji do pomníku spravedlivého uspořádání, nerušit!

To pravice si tentýž pomník představuje poněkud jinak, a s věrnými kšeftuje skrytěji a důmyslněji. Předestře jim působivou galerii těch, jež ve své mozolné dřině zbytečně živí. Předplatí si je slibem ještě nižších daní, zato vyšších zisků. S bonusem nablýskaného komplimentu, že se (narozdíl od těch druhých) rozhodují zrale, uvážlivě a zodpovědně, a nejsou ani trošilinku korumpováni…
Vás si nekoupíme za třicet korun! Na to slyší snad každý se špetkou sebeúcty.
Facebookový svaz mládeže, tak rád dospělý a vítězící, potom zvlášť…

Pozoruhodné je, že oba politické směry se ve shodě, často a rády ohánějí souslovím ROVNÉ ŠANCE.

Dle pravicově založených jsou dány pouhým dodržováním společenských pravidel a rovností před zákonem.
I poté, co z paměti vytěsníme řadu případů, dokládajících zcela jinou praxi, nutno podotknout, že ani dokonalá rovnost před zákonem by rovnost šancí nezajistila.

Pokud se na start sprinterské dráhy postaví špičkový atlet, běžný člověk a invalida, nemají rovné šance zvítězit, přestože mají stejně dlouhou trať. Jistě… lze (a někdy i oprávněně!) namítnout, že běžný člověk měl více cvičit, a invalida se naopak kdysi neměl motat opilý v kolejišti. Ale i pak by rovné šance byly pouhá iluze. S ohledem na vrozené tělesné předpoklady závodících, nebo jejich odlišné možnosti zaplatit si pořádné boty a kvalitního trenéra.

Krajní levice tento fakt akcentuje, a nabízí k narovnání šancí tabulkové dávky pro (skutečně či domněle) znevýhodněné. Když vyplníte příslušný formulář a sociálně-inženýrské komisí dostatečně odhalíte svá příkoří, ta potom úředně schválí přesnou kompenzaci za to, s jak nemožnou fyzickou a genetickou výbavou, a v jak nehostinném kraji vás chybující soudruzi rodiče zplodili.

Umírněná levice tento fakt nezastírá a nabízí měkčí variantu téhož, v podobě sociálního státu. V podobě více vítězů a méně poražených, v závodech konaných v širší škále výkonostních kategorií. (Což zní vcelku rozumně…).

Krajní pravice má naprosto jasno v tom, že za vaše zpackané životy mohou Židé, Cikáni nebo imigranti (případně všechny tři skupiny zároveň). Nabízí proto jejich vyhnání, izolaci či likvidaci.

Pro konzervativní pravici tento fakt neexistuje, nenabízí tedy zhola nic, a myšlenkově se ani zde příliš nevyčerpá… Pokud se vůbec vyjádří, pak jen pohodlnou ironií, protože Konání Státního Dobra se zesměšňuje velmi zlehka a většího důvtipu netřeba... (v tom je pevně spjata s pravicí krajní).

Když neexistenci problému potřebuje názorně stvrdit, přijde s dojemným lidským příběhem, tradiční vyprávěnkou Kterak se chudičký čistič bot milionářem stal…
Situace, kdy se člověk z nejnižších vrstev díky své píli a nezlomné vůli vypracoval k bohatství a uznání, nepochybně nastaly. Jsou důkazem životní síly dotyčného, a jsou hodny úcty a respektu. Nejsou ale v nejmenším výpovědí o naší skvělé, rovnostářské společnosti, přestože jsou tak pokaždé usilovně prezentovány. Chudičkého čističe totiž musela i při jeho vzestupu potkat pořádná porce šťastných náhod a příznivých okolností, jež pohádka pro malé velké pravičáčky bohužel nezmiňuje.

Výše zmíněný sociální stát samozřejmě hrozí vytvářením celoživotního alibi pro povaleče, flákače, notorické loudaly a netáhla. Lehkoživky všech zemí, spojte se!

Pokud ale problém tkví ve volbě mezi principem a funkčností, osobně volím oprávněnost. Je mi milejší snaha o spravedlivý přístup (ač se dá zneužít), než programová (byť dokonale fungující) bezcitnost.

…je lépe pomoci i špatným kvůli dobrým, než nechat na holičkách dobré kvůli špatným...
(L.A.Seneca: O dobrodiních)

Nevím jak kdo. Já si nevybral kde, komu a s jakými schopnostmi se mám narodit. Alespoň si nic podobného nevybavuji. Pokud někdo ano, ať se přihlásí! Opravdu by mě zajímalo, jak takový konkurs na správné zrození probíhá… Muselo to dotyčné stát spoustu prenatálního úsilí, vstoupit do života jako zdravý, bílý, přiměřeně nadaný a zajištěný muž (nejlépe v zemi, která je bohatá a stabilní). Alespoň soudě z toho, jak si na tom dnes zakládají, berou to jako svou přímou zásluhu, a zároveň to nejvhodnější měřítko k souzení druhých…

Neumíte se srovnat s nadutostí vystajlovaných chlapců, kteří tak okázale pohrdají každým, kdo – dle jejich soudu – nedosáhl dostatečného úspěchu? Tolik a tolik pyšných na sebe a své dokonalé kariery?
Asi vás to odradí od volby pravice, která tyto typy tak spolehlivě přitahuje…

Vadí vám sebelítosná ufňukanost těch, kdo za žádných okolností nezvednou zadek, aby svou situaci třeba jen mírně zlepšili? Zřejmě nebudete komunista…

Je vám nejspíš souzeno hledat své oblíbené ideové směry nalevo od středu.
S občasným studem za životopisy, chování a nápady leckterých jejich představitelů…

PRO DOBRO ZEMIČKY

(koncept novoročního projevu V.K.)

Vážení a milí spoluobčané…

Přichází rok 2011.
Myslím, že si této netušené okolnosti zatím málokdo povšimnul, a ten či onen z vás ji vůbec nezaznamenal, ale já vždy uměl vycítit podceňovaná, mnohými trivializovaná fakta, jež nevidí každý, a tak vás na tuto změnu raději upozorňuji.

Příchod nového roku je tradiční příležitostí k tomu, abych k vám jako president republiky, právě teď, v tomto čase, promluvil. Ostatně soudím, že důvodů k šíření mých neotřelých postřehů je dostatek i v obdobích nesvátečních, a musím se leckdy mračit, jak jsou tyto v našich sdělovacích prostředcích darebně tabuisovány či zkreslovány. Ale dobře vím, že všichni ti páni redaktůrci a šéfredaktůrci jsou součástí velkého mediálního kasina, kde každý hraje tu či onu kartu, a tak to neberu nijak úkorně, fňuk…

Musím na úvod, a to velmi trefně, poznamenat, že počátek každého roku je vhodnou chvílí k ohlédnutí, k bilanci léta loňského. A nejen léta, ale i jara, podzimu… tedy roku jako komplexní a ucelené entity. Je pobídkou k pravdivé a jasné odpovědi na otázku, co mně se loni podařilo, a v čem jste vy naopak selhali...
Jen takové férové zamyšlení dává možnost k nápravě.
Pokud bychom si chtěli odpovědět slovíčky a větičkami falešnými, vedlo by to nutně pouze k nenápravě.

Rok 2009 jsem, přiznávám, poněkud bláhově označil za nejlepší období našich životů. Přitom rok 2010 jej předčil, a velmi slibně se jeví i léto (a vůbec entita) příští.

Nyní k tomu, co přinesl rok 2010...

Chřipka takzvanékrize, jíž dnes mohou brát vážně jen skuteční alarmisté a nikým nevolení zastánci státního dirigismu, samovolně odeznívá. Posledně jsem kupříkladu v Horním Blbákově (který žádný z presidentů přede mnou nenavštívil!), vstoupil do samoobsluhy, jež byla doslova nacpaná zbožím. Po očku jsem nahlédl i do plných nákupních tašek místních penzistek. Další důkazy snad nikdo z rozumných lidí, nejen nás, profesorů ekonomie, nepotřebuje…

Rok 2010 byl též rokem volebním, což je v jeho obraze významný nedetail. Po obdobích nejistoty, kdy jsme se leckteří ucházeli o podporu konstruktivně přeběhlých poslanců, jsme konečně získali vládu s jasnou většinou, odhodlanou k potřebným a odvážným krokům. Uvítal jsem, že ji vede premier, který se tak dojemně vyznal z vřelého a obdivného vztahu ke mně. Nedivím se mu.
Ale ani já jsem jej nevymazal ze svého telefonního seznamu a oslovuji jej dál křestním jménem.
Je třeba jasně říci, že to už cosi značí a znamená…

Zaujalo mne též novátorské obsazení ministerstev.
Že v čelech úřadů stojí vesměs lidé nezatížení a nedeformovaní příslušnou odborností, mi připadá jako správný přístup. Neznalost v kombinaci s dostatkem sebevědomí vždy přináší nové, osvěžující názory. Já sám se cítím být velmi inspirativní, když se vyjadřuji k problémům ekologie, soudnictví, architektury, lékařství, sociální péče a mnoha, mnoha dalším…

Mrzí mne proto, že se nedávno vláda ocitla na pokraji krachu.
Ale ze své předvánoční krize se – doufejme – poučila, zvláště ve výběru opravdu, ale opravdu mlčenlivých správců dobytých fondů. Zarážející v celé té virtuální kauzičce je totiž zejména fatální nedostatek loajality podřízených k ministrovi, a mizivé pochopení plátců daní pro metody mimorozpočtového financování politických stran.
Pan ministr byl mužem na správném místě, za svého působení úřad rasantně posunul od ideologie primitivního ekologismu k odideologizované pobočce ministerstva průmyslu, a zavedl i potřebný dress-code, na nějž jsme léta úpěnlivě čekali. Věřím, že ODS nalezne jeho důstojného nástupce…

Před pádem jsem vládu uchránil já osobně, a stal se tak jejím tichým předsedou, a zároveň Velkým Garantem… Garantuji věci, jež se dohodly, aniž by přitom vznikla jakákoliv ústní či písemná dohoda. Kdyby v této formulaci někdo zlovolně hledal falešný rozpor, musel bych se velmi, ale velmi zlobit... a to byste jistě nechtěli. Rasantně jsem svou ohlášenou garancí tajné nedohody posunul zdejší režim od primitivní demokracie k rané verzi presidentského systému.
Ale jen pro dobro té naší zemičky, a hlavně nás všech, tedy všech účastníků schůzky K10.

My potřebujeme vládu stabilní a funkční.
Ne snad z důvodů takzvanékrize a hrozby sociálních otřesů, jimiž by všichni ti věční petenti, škarohlídi a kverulanti neměli strašit, zvláště dnes...
Ale proto, že naše dlouhodobě podfinancovaná sféra politických stran a vlivových skupin potřebuje nové zdroje a impulsy. Důrazně a velmi bych proto žádal, abyste si utáhli opasek, a bez většího remcání či vyděračských demonstrací platili stále více daní a poplatků. Ostatně jste to vy, kdo si tak dlouho žil nad poměry.

Polepšete se, prosím. To za vás nikdo jiný neudělá.
Ale při vzájemné pospolitosti to jistě dokážete.