Nejnovější z vládních skandálů je široce a vášnivě komentován novináři, bloggery i diskutujícími čtenáři.
Velké sousto, tenhle drobek Drobil!
Obvykle je uštěpačně (a po právu!) poznamenáno, že semknutý protikorupční tým se musí už po půl roce loučit s jednou z opor, a to na základě krajně znepokojivých, úplatkářstvím čpících nahrávek.
Řeči o lítém boji s korupcí však od samého počátku mohl brát vážně jen ten, koho nechala chladným sestava na ministerstvech financí, obrany a místního rozvoje (přinejmenším). A ten, kdo si nikdy nepovšiml výhradně komediálního talentu zmatkaře v čele ministerstva vnitra.
Opomíjí se ale, že exekutiva sebe samu (neméně velkohubě) tituluje jako vládu rozpočtově odpovědnou. Ze všech stran je nám vtloukáno do hlav, že státní kasa je opravdu, ale opravdu prázdná, blížíme se pekelné výhni Řecka, a že socialistické dluhy ohlodaly masitou kýtu eráru až na samou kost. Až teprve při bližším pohledu (jenž nám byl nyní poskytnut) shledáme, že pro vyvolené zůstala pořádná porce prorostlé šunky…
Notně otupělí plátci daní tuto kauzu automaticky přijmou jako další z nekonečné řady… Správně tuší, že jsou vytrvale dojeni, a tak si jen pod vousy brumlají, že by aspoň rádi věděli, kvůli komu tentokrát.
(O nic víc už vlastně v policejních vyšetřováních ani nejde...).
Vždyť tři miliardy, to jsou drobné… Odevzdali jsme už jinačí sumy!
Je to vskutku abstraktní cifra. Konkrétní srovnání proto bude užitečné.
Co může v našem (prý tak podvyživeném) veřejném sektoru přinést JEDNA JEDINÁ předražená stavební zakázka? (A naiva v nás na okamžik vší silou zadoufá, že opravdu jediná…!).
Co tři miliardy státních korun po hypotetickém přesunu do soukromých kapes a stranických kas (Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit…?) znamenají v šedivé realitě úsporných škrtů pro rok 2011?
- trojnásobek toho, co přinese změna v pobírání rodičovského příspěvku
- přibližně 4,7-násobek toho, co uškudlíme snížením přídavku na dítě
- asi 1,2-násobek toho, co nebude prostřednictvím sociálního příplatku poskytnuto nejnuznějšímu póvlu
- až 2,5-násobek toho, co se ušetří na porodném
- téměř dvojnásobek toho, co stát uspoří oddáleným proplácením nemocenské
- zhruba 3,7-násobek toho, co se odebere nezaměstnaným, zlovolně pracujícím na občasných brigádách
- dvojnásobek toho, oč uškrtáme příspěvek na péči o zdravotně postižené
- bezmála pětinásobek toho, co si titíž mrzáci chtěli přisvojit za dotované používání motorového vozidla
- cca 3,4-násobek toho, co je prý naprosto nutné okamžitě odebrat hasičskému sboru
- přes tři čtvrtiny toho, co hodlá Policie ČR uškudlit na platech
- více než desetinásobek toho, oč přijde Akademie věd ČR
To abychom napříště věděli, o jak drobnou částku se v JEDNÉ JEDINÉ, směšné aférce jedná…
http://tribun.bloguje.cz/875286-nadrobeno-zameteno.php
17. prosince 2010
15. prosince 2010
DVA VE SVĚTLE SVĚTA
Vzpomínáte na televizní záběry a fotografie, zobrazující Tlustého Vlastimila, kterak se ráchá v bazénku, a se sklenkou v ruce (a vilným zábleskem v oku) doráží na svou pohlednou spoluvířící? Na to, jak se tento podvrh kompromitujícího materiálu proslavil? Že jej médiím aktivně nabízel jeho přičinlivý kolega straník?
Jistě si pomyslíte, že se dotyčný v partaji i veřejném prostoru nadlouho (když ne nadobro) odepsal…
Ale žijeme v České republice, a rok se sešel s léty dvěma.
MF Dnes informuje: Bývalý poslanec Jan Morava se vrací do politiky. Stal se předsedou neratovické buňky ODS a mělnického oblastního sdružení. Jeho nadřízený, poslanec Marek Šnajdr mu věří: vyšetřování prokázalo, že se ničeho nezákonného nedopustil (tzn. neprokázalo, že se něčeho nezákonného dopustil – jak jen je čeština košatá…!). Dělat z něj černou ovci, která nemá právo vylézt na světlo světa, by nebylo fér...
Tak pravil pan bakalář.
A má bezpochyby pravdu! Nebylo by fér odsoudit talentovaného, leč neprotřelého jelimana s – na místní poměry – legračním škraloupkem (a groteska Samec ve vířivce má přímo silvestrovský potenciál!), když ostřílenější šíbři chodí do Sněmovny (či honosnějších mocenských sídel) hlavním vchodem.
Michal Kraus, jenž se často v euforii stává direktorem, v letošních volbách nerušeně kandidoval. Hotelier Palas se stal hejtmanem. Kmotr Benda, expert v oblasti pastevectví, čile obhospodařuje svůj okres na severu. Benda jiného druhu, tentokrát odborník na velikost řádkování, dál vede parlamentní ústavně-právní výbor. Jeho plzeňská spolužačka, magistra rapid Řápková trousí moudra ohledně boje s neplatiči. Primátor Bém, přes všechny pražské průšvihy (a průpady) laská svůj čerstvý mandát. A nezničitelný hadí muž Kalousek nám všem rovnou šacuje kapsy.
Koneckonců i pan bakalář Šnajdr se ve světle světa promenuje celkem bez skrupulí.
A to měl například velký problém se splácením nasekaných dluhů. Že by skrytý vyznavač Věty Paroubkovy? Poté se, jako letitý ředitel pro podporu obchodu (!) velké farmaceutické společnosti, stal při operaci českého zdravotnictví bosohlavému duu chirurgů Julínek/Cikrt nepostradatelným instrumentářem. Zapomenut by neměl být ani jeho příspěvek co stabilizátora země, v neblaze proslulé kauze Čunek. Jako premierův vyslanec dotazoval ministra spravedlnosti, zda by Spravedlnost nemohla být ještě o něco slepější. Nu a před pár lety si od soukmenovců z Prahy 5 pořídil byt za cenu, kterou by běžný pozemšťan zaplatil nejméně dvakrát.
Proto by Moravovi paprsky světla světa rozhodně neměly být upřeny. Vedle svého šéfa je ovečkou doslova vymydlenou. Navíc po svém prohřešku uměl pokropit ramena novinářů potoky upřímně míněného pláče, a projevená lítost přece bývá polehčující okolností.
Vkrádá se však otázka, proč je jeho osoba pro Občasné demokraty i dnes nezastupitelná.
Bezvýhradná loajalita? Všehoschopné loajelito?
Možná opět panuje v útrobách nové, zgruntu očištěné ODS krutý hlad po kursech pozitivní a negativní motivace. (Ta pozitivní tkví v podplácení a protislužbičkách, negativní pak ve vydírání a vyhrožování, kdybyste opomněli někdejší poutavou přednášku). Polepšený lektor byl povolán zpět.
Nic proti stranické taktice.
Jen si občas říkám, zda by nebylo namístě posunout laťku férovosti konečně o trochu výš…
http://zpravy.idnes.cz/domaci.asp?c=A080905_215118_domaci_abr
http://kmotrdrobek.jex.cz/menu/zivotopisy-vyvolenych/snajdr-marek
http://aktualne.centrum.cz/domaci/kauzy/clanek.phtml?id=672678
Jistě si pomyslíte, že se dotyčný v partaji i veřejném prostoru nadlouho (když ne nadobro) odepsal…
Ale žijeme v České republice, a rok se sešel s léty dvěma.
MF Dnes informuje: Bývalý poslanec Jan Morava se vrací do politiky. Stal se předsedou neratovické buňky ODS a mělnického oblastního sdružení. Jeho nadřízený, poslanec Marek Šnajdr mu věří: vyšetřování prokázalo, že se ničeho nezákonného nedopustil (tzn. neprokázalo, že se něčeho nezákonného dopustil – jak jen je čeština košatá…!). Dělat z něj černou ovci, která nemá právo vylézt na světlo světa, by nebylo fér...
Tak pravil pan bakalář.
A má bezpochyby pravdu! Nebylo by fér odsoudit talentovaného, leč neprotřelého jelimana s – na místní poměry – legračním škraloupkem (a groteska Samec ve vířivce má přímo silvestrovský potenciál!), když ostřílenější šíbři chodí do Sněmovny (či honosnějších mocenských sídel) hlavním vchodem.
Michal Kraus, jenž se často v euforii stává direktorem, v letošních volbách nerušeně kandidoval. Hotelier Palas se stal hejtmanem. Kmotr Benda, expert v oblasti pastevectví, čile obhospodařuje svůj okres na severu. Benda jiného druhu, tentokrát odborník na velikost řádkování, dál vede parlamentní ústavně-právní výbor. Jeho plzeňská spolužačka, magistra rapid Řápková trousí moudra ohledně boje s neplatiči. Primátor Bém, přes všechny pražské průšvihy (a průpady) laská svůj čerstvý mandát. A nezničitelný hadí muž Kalousek nám všem rovnou šacuje kapsy.
Koneckonců i pan bakalář Šnajdr se ve světle světa promenuje celkem bez skrupulí.
A to měl například velký problém se splácením nasekaných dluhů. Že by skrytý vyznavač Věty Paroubkovy? Poté se, jako letitý ředitel pro podporu obchodu (!) velké farmaceutické společnosti, stal při operaci českého zdravotnictví bosohlavému duu chirurgů Julínek/Cikrt nepostradatelným instrumentářem. Zapomenut by neměl být ani jeho příspěvek co stabilizátora země, v neblaze proslulé kauze Čunek. Jako premierův vyslanec dotazoval ministra spravedlnosti, zda by Spravedlnost nemohla být ještě o něco slepější. Nu a před pár lety si od soukmenovců z Prahy 5 pořídil byt za cenu, kterou by běžný pozemšťan zaplatil nejméně dvakrát.
Proto by Moravovi paprsky světla světa rozhodně neměly být upřeny. Vedle svého šéfa je ovečkou doslova vymydlenou. Navíc po svém prohřešku uměl pokropit ramena novinářů potoky upřímně míněného pláče, a projevená lítost přece bývá polehčující okolností.
Vkrádá se však otázka, proč je jeho osoba pro Občasné demokraty i dnes nezastupitelná.
Bezvýhradná loajalita? Všehoschopné loajelito?
Možná opět panuje v útrobách nové, zgruntu očištěné ODS krutý hlad po kursech pozitivní a negativní motivace. (Ta pozitivní tkví v podplácení a protislužbičkách, negativní pak ve vydírání a vyhrožování, kdybyste opomněli někdejší poutavou přednášku). Polepšený lektor byl povolán zpět.
Nic proti stranické taktice.
Jen si občas říkám, zda by nebylo namístě posunout laťku férovosti konečně o trochu výš…
http://zpravy.idnes.cz/domaci.asp?c=A080905_215118_domaci_abr
http://kmotrdrobek.jex.cz/menu/zivotopisy-vyvolenych/snajdr-marek
http://aktualne.centrum.cz/domaci/kauzy/clanek.phtml?id=672678
8. prosince 2010
VÝLETNÍCI
Ať už budou dnešní stávka (co do podpory) a konané demonstrace (co do počtu účastníků) okem odboráře jakkoliv úspěšné, jedním si můžeme být jisti. A sice způsobem, jak zareagují vládní i opoziční politici, jaká slova přežvýkají, jaké fráze odplivnou, a komu jimi co vytknou.
Pro ty první půjde o brutální, nátlakovou akci hrstky nestydatých křiklounů a vyděračů, kteří si berou zemi (variantně lze použít výrazy: občan, lid, veřejnost) za rukojmí. Navíc vyděračů nevědomých, protože jsou ve své (s)prostotě jen trvale zneužíváni svými pupkatými šéfy. Předseda vlády se zachmuří, a pronese něco pronikavého o potřebě synchronního dýchání se soukromým sektorem. O naléhavé potřebě škrtů a uskrovnění se. Jestliže mu v televizním vstupu budou dělat křoví pohublé a ustarané tváře jeho ministrů, zbaštíme mu to i s celofánem.
Opozice vítězoslavně zamává čerstvě ověřenou stvrzenkou masové nespokojenosti a dramaticky vyzve vládu k přehodnocení svých kroků, pokud ne rovnou k odstoupení.
Od zítřka a nazítří vše ve starých kolejích.
Neméně jistí si můžeme být tím, jak o celé akci budou referovat média.
Ponejprve bude zdůrazněno, že státní zaměstnanci mají v průměru vyšší plat než zaměstnanci soukromníků. (Proč nezavadit o strunu závisti, poklesku tak úporně připisovaném právě odborům a levici). Převažující podíl kvalifikovaných vysokoškoláků ve státních službách nebude zmíněn. Následně bude vypíchnuto, kolik nerudných úředníků společně nedobrovolně vyživujeme. Mnohým státní zaměstnanec stále významově splývá s ouřadou. Fakt, že prostestující učitelé, lékaři, policisté a hasiči mezi ně v nejmenším nepatří, nebude zmíněn.
Dost možná se dočkáme i citace nějakého přihlouplého výroku z hloubi davu (nesejde na tom zda citace skutečné či smyšlené). Nejlépe v moravském dialektu, který slechu velkoměšťana zní přinejmenším stejně směšně jako jeho zpěvný projev naopak domorodcům z Východu. Reportáž (tištěná i točená) tím získá odér autentičnosti, klíčový důkaz o pravdivém rázu celé akce bude nasnadě: Zaostalí vesničané si jen uspořádali předvánoční výlet do měst! Jak jinak…
Když už investigativní ego hlídacího psa demokracie nedokáže zachytit hlavouna při nákupu vlivu, alespoň se řádně uspokojí zachycením odborářky při nákupu dárku. Vždyť má pouze demonstrovat, ihned po skončení akce usednout do autobusu, rozbalit svačinu, a studovat zákoník práce! Pokud si cokoliv koupí u stánku s rychlým občerstvením, nebo dokonce navštíví obchodní centrum, buřt i autíčko se rázem stanou předměty doličnými, jež ji žalují a odsuzují ze zvláště opovrženíhodného pokrytectví… Prý mají málo peněz a jak si mlaskají!, pomyslí si nutně divák i čtenář…
Kamery a fotoaparáty se pečlivě zaměří též na to, zda se někdo z výletníků v mrazivém počasí neposliňuje alkoholem, jestli nehovoří, či neprovolává vulgárně, a nedemoluje veřejné statky jako posledně (viz odkaz).
Z takto získaného (vhodně uspořádaného či sestříhaného) materiálu teprve vznikne skutečně skutečný dokument SKUTEČNOSTI - Srocení opilých sprosťáků a vandalů ničí naše města!
Zítřejší noviny si výjimečně nekoupím. Zaplatit – byť pár korun – za souhrn předvídatelných obrázků a floskulí, je v době krize dost nemravná investice.
http://www.nosp.cz/AKTUALNE/pravda-o-demolici-ministerstva-vnitra?ee_sy=2010&ee_sm=11&jn72ce512d=5
Pro ty první půjde o brutální, nátlakovou akci hrstky nestydatých křiklounů a vyděračů, kteří si berou zemi (variantně lze použít výrazy: občan, lid, veřejnost) za rukojmí. Navíc vyděračů nevědomých, protože jsou ve své (s)prostotě jen trvale zneužíváni svými pupkatými šéfy. Předseda vlády se zachmuří, a pronese něco pronikavého o potřebě synchronního dýchání se soukromým sektorem. O naléhavé potřebě škrtů a uskrovnění se. Jestliže mu v televizním vstupu budou dělat křoví pohublé a ustarané tváře jeho ministrů, zbaštíme mu to i s celofánem.
Opozice vítězoslavně zamává čerstvě ověřenou stvrzenkou masové nespokojenosti a dramaticky vyzve vládu k přehodnocení svých kroků, pokud ne rovnou k odstoupení.
Od zítřka a nazítří vše ve starých kolejích.
Neméně jistí si můžeme být tím, jak o celé akci budou referovat média.
Ponejprve bude zdůrazněno, že státní zaměstnanci mají v průměru vyšší plat než zaměstnanci soukromníků. (Proč nezavadit o strunu závisti, poklesku tak úporně připisovaném právě odborům a levici). Převažující podíl kvalifikovaných vysokoškoláků ve státních službách nebude zmíněn. Následně bude vypíchnuto, kolik nerudných úředníků společně nedobrovolně vyživujeme. Mnohým státní zaměstnanec stále významově splývá s ouřadou. Fakt, že prostestující učitelé, lékaři, policisté a hasiči mezi ně v nejmenším nepatří, nebude zmíněn.
Dost možná se dočkáme i citace nějakého přihlouplého výroku z hloubi davu (nesejde na tom zda citace skutečné či smyšlené). Nejlépe v moravském dialektu, který slechu velkoměšťana zní přinejmenším stejně směšně jako jeho zpěvný projev naopak domorodcům z Východu. Reportáž (tištěná i točená) tím získá odér autentičnosti, klíčový důkaz o pravdivém rázu celé akce bude nasnadě: Zaostalí vesničané si jen uspořádali předvánoční výlet do měst! Jak jinak…
Když už investigativní ego hlídacího psa demokracie nedokáže zachytit hlavouna při nákupu vlivu, alespoň se řádně uspokojí zachycením odborářky při nákupu dárku. Vždyť má pouze demonstrovat, ihned po skončení akce usednout do autobusu, rozbalit svačinu, a studovat zákoník práce! Pokud si cokoliv koupí u stánku s rychlým občerstvením, nebo dokonce navštíví obchodní centrum, buřt i autíčko se rázem stanou předměty doličnými, jež ji žalují a odsuzují ze zvláště opovrženíhodného pokrytectví… Prý mají málo peněz a jak si mlaskají!, pomyslí si nutně divák i čtenář…
Kamery a fotoaparáty se pečlivě zaměří též na to, zda se někdo z výletníků v mrazivém počasí neposliňuje alkoholem, jestli nehovoří, či neprovolává vulgárně, a nedemoluje veřejné statky jako posledně (viz odkaz).
Z takto získaného (vhodně uspořádaného či sestříhaného) materiálu teprve vznikne skutečně skutečný dokument SKUTEČNOSTI - Srocení opilých sprosťáků a vandalů ničí naše města!
Zítřejší noviny si výjimečně nekoupím. Zaplatit – byť pár korun – za souhrn předvídatelných obrázků a floskulí, je v době krize dost nemravná investice.
http://www.nosp.cz/AKTUALNE/pravda-o-demolici-ministerstva-vnitra?ee_sy=2010&ee_sm=11&jn72ce512d=5
23. listopadu 2010
ZAPŘENÍ PETROVO
Bůh ví proč ty nejškudlivější ze všech spořínků v naší zemi dlouhodobě šlechtí ministerstvo obrany.
A Bůh by to vědět měl! Vždyť drtivá většina z nich Jej pokorně vzývá!
Ať už jde o zlopočasného předsedu vlády, jenž se k víře hlásí, nebo druhdy křesťanské politiky Kalouska, Severu či Parkanovou, kteří slavně zmrtvýchvstali v neokoukané partaji TOP 09. A nyní jde především o doktora Bartáka, taktéž příležitostného rytíře v landovském spolku Ordo Lumen Templi… Ti všichni o armádu pečovali z pozic ministrů či náměstků, zatímco pravidelně rozmlouvali s Bohem. On jim odpovídal, do úmyslů a peněženek všetečně nahlížel, dost možná i řídil jejich kroky. Proto ví přesně, co je za rozpočtově odpovědnou náturou dotyčných skryto.
My, běžní smrtelníci, se můžeme příčin jejich akutních záchvatů škrtavky pouze dohadovat. Dle mého názoru až příliš zblízka nahlédli bídu českého vojska, jakož i nedožranost tuzemského sociálního zabezpečení. Kolik funkčních padáků a letadel, kolik obrněnců, minometů a tanků jsme mohli mít, kolik jen zpustlých baráků bylo možno na hvězdičkové hotely přestavět! Nebýt matek co plodí, studentů co studují, seniorů co zatvrzele žijí, nezaměstnaných štítících se práce. Nebýt postižených, co zabírají místo zdravějším. O kolik miliard si mohl polepšit zprostředkovatel zbrojních zakázek Háva, velmistr žebravého řádu Omnipol, nebýt té hamižné lůzy!
Poslední volby vše změnily. Díky Bohu!
Zkušeným armádním hospodářům je dáno konečně prokázat svůj um v plné šíři. Na povaleče dopadne tvrdá odplata, potřební dostanou, co zaslouží. Všichni dostanou, co zaslouží! Odzvoněno dluhům a rozhazování!
Záštitu nad nápravou pokřivených věcí převzal pan Čisťounký.
Při focení na billboardy mu poradci vyhrnuli rukávy, aby poprvé vypadal trochu odhodlaně a dělně. Záměr obamovský, výsledek spíše hejrupácký, ale i to se počítá. Navíc má přehled. Působil kdysi na asketické obraně a osobně velel i přebujelému sociálnu. Už tam pilně utahoval kohoutky, z nichž dávky a důchody tryskaly nadarmo. (Snad jen své zručné sekretářce uměl nastavit laskavější tvář, ale zde se dotýkáme bulváru…).
Státní kasu třímá známý a osvědčený odesílatel složenek Miroslav Kalousek. Aby na vší dřinu nebyl sám, vzal si k rázné ruce věrného parťáka, doktora Bartáka. Lumen stráží čistotu koryt. Tedy těch, kterými proudí finanční toky! Není povolanějších. Za působení ve funkci ministra každou korunu a haléř převracel nejméně dvakrát, než jich naprosto účelně využil. Peněžní transakce byly tak průzračné, až je kolikrát pouhým okem nešlo spatřit! Nicméně libovolný výdaj je přepečlivě zaznamenán a nedůvěřivec si jej může kdykoliv ověřit. Výrazy jako protekce či korupce museli zvídavější zaměstnanci úřadu hledat ve slovnících cizích slov.
Proto bylo nynější obvinění doktora Bartáka z úplatkářství pro všechny hromem i bleskem z čistého nebe…
Pro premiera zvlášť.
Pan Čisťounký, při vší úctě, ehm… jaksi nemá pozorovací talent. Už dvacet let tráví dovolenou v nejvyšších patrech politiky, přesto si žádných podrazů, průšvihů, leváren či afér ve svém širokém okolí nikdy nepovšiml. Nebo je okrajově zaznamenal, ale nešlo o záležitosti takového významu, aby měl nutkání se k nim viditelně a jasně vyjádřit. Držel se zásadně v suchu a bezpečí, v pozadí, za bukem, za topolem, za předsedou.
Ale co teď?!? Za koho se může skrýt předseda strany a vlády?
Nic naplat, ostré stanovisko je nevyhnutelné!
Nad ránem snad rytíř poslal Čisťounkému prorocký vzkaz:
Amen, pravím ti Petře, ještě tohoto dne, než na tiskovce dokokrháš, třikrát mě zapřeš!
A vskutku všichni slyšeli:
Není a nikdy nebyl členem naší strany!
Nebyl a není nominován do funkce naší stranou!
S jeho aférou naše strana nemá a neměla nic společného!
Doslovně vzato, je to snad i pravda.
Přesto překvapí ta lehkost, s jakou se předseda distancuje od člověka, jenž mu dělal šest let důvěrníka a osobního poradce. Který se celé desetiletí účastnil partajního rozhodování na vrcholné úrovni. Který byl ODS protlačen do křesla úřednické vlády a mnoho užitečného pro stranu jistě vykonal.
Co na to Bůh? Těžko říct…
My, běžní smrtelníci, si ale můžeme pomyslet, že i pan Čisťounký umí být pěkný farizej.
http://aktualne.centrum.cz/domaci/grafika/2010/11/12/podezrele-obchody-martina-bartaka-kam-sly-armadni-/
http://domaci.ihned.cz/c1-45716150-exministr-bartak-konecne-nasel-svuj-job-bude-namestkem-u-kalouska
A Bůh by to vědět měl! Vždyť drtivá většina z nich Jej pokorně vzývá!
Ať už jde o zlopočasného předsedu vlády, jenž se k víře hlásí, nebo druhdy křesťanské politiky Kalouska, Severu či Parkanovou, kteří slavně zmrtvýchvstali v neokoukané partaji TOP 09. A nyní jde především o doktora Bartáka, taktéž příležitostného rytíře v landovském spolku Ordo Lumen Templi… Ti všichni o armádu pečovali z pozic ministrů či náměstků, zatímco pravidelně rozmlouvali s Bohem. On jim odpovídal, do úmyslů a peněženek všetečně nahlížel, dost možná i řídil jejich kroky. Proto ví přesně, co je za rozpočtově odpovědnou náturou dotyčných skryto.
My, běžní smrtelníci, se můžeme příčin jejich akutních záchvatů škrtavky pouze dohadovat. Dle mého názoru až příliš zblízka nahlédli bídu českého vojska, jakož i nedožranost tuzemského sociálního zabezpečení. Kolik funkčních padáků a letadel, kolik obrněnců, minometů a tanků jsme mohli mít, kolik jen zpustlých baráků bylo možno na hvězdičkové hotely přestavět! Nebýt matek co plodí, studentů co studují, seniorů co zatvrzele žijí, nezaměstnaných štítících se práce. Nebýt postižených, co zabírají místo zdravějším. O kolik miliard si mohl polepšit zprostředkovatel zbrojních zakázek Háva, velmistr žebravého řádu Omnipol, nebýt té hamižné lůzy!
Poslední volby vše změnily. Díky Bohu!
Zkušeným armádním hospodářům je dáno konečně prokázat svůj um v plné šíři. Na povaleče dopadne tvrdá odplata, potřební dostanou, co zaslouží. Všichni dostanou, co zaslouží! Odzvoněno dluhům a rozhazování!
Záštitu nad nápravou pokřivených věcí převzal pan Čisťounký.
Při focení na billboardy mu poradci vyhrnuli rukávy, aby poprvé vypadal trochu odhodlaně a dělně. Záměr obamovský, výsledek spíše hejrupácký, ale i to se počítá. Navíc má přehled. Působil kdysi na asketické obraně a osobně velel i přebujelému sociálnu. Už tam pilně utahoval kohoutky, z nichž dávky a důchody tryskaly nadarmo. (Snad jen své zručné sekretářce uměl nastavit laskavější tvář, ale zde se dotýkáme bulváru…).
Státní kasu třímá známý a osvědčený odesílatel složenek Miroslav Kalousek. Aby na vší dřinu nebyl sám, vzal si k rázné ruce věrného parťáka, doktora Bartáka. Lumen stráží čistotu koryt. Tedy těch, kterými proudí finanční toky! Není povolanějších. Za působení ve funkci ministra každou korunu a haléř převracel nejméně dvakrát, než jich naprosto účelně využil. Peněžní transakce byly tak průzračné, až je kolikrát pouhým okem nešlo spatřit! Nicméně libovolný výdaj je přepečlivě zaznamenán a nedůvěřivec si jej může kdykoliv ověřit. Výrazy jako protekce či korupce museli zvídavější zaměstnanci úřadu hledat ve slovnících cizích slov.
Proto bylo nynější obvinění doktora Bartáka z úplatkářství pro všechny hromem i bleskem z čistého nebe…
Pro premiera zvlášť.
Pan Čisťounký, při vší úctě, ehm… jaksi nemá pozorovací talent. Už dvacet let tráví dovolenou v nejvyšších patrech politiky, přesto si žádných podrazů, průšvihů, leváren či afér ve svém širokém okolí nikdy nepovšiml. Nebo je okrajově zaznamenal, ale nešlo o záležitosti takového významu, aby měl nutkání se k nim viditelně a jasně vyjádřit. Držel se zásadně v suchu a bezpečí, v pozadí, za bukem, za topolem, za předsedou.
Ale co teď?!? Za koho se může skrýt předseda strany a vlády?
Nic naplat, ostré stanovisko je nevyhnutelné!
Nad ránem snad rytíř poslal Čisťounkému prorocký vzkaz:
Amen, pravím ti Petře, ještě tohoto dne, než na tiskovce dokokrháš, třikrát mě zapřeš!
A vskutku všichni slyšeli:
Není a nikdy nebyl členem naší strany!
Nebyl a není nominován do funkce naší stranou!
S jeho aférou naše strana nemá a neměla nic společného!
Doslovně vzato, je to snad i pravda.
Přesto překvapí ta lehkost, s jakou se předseda distancuje od člověka, jenž mu dělal šest let důvěrníka a osobního poradce. Který se celé desetiletí účastnil partajního rozhodování na vrcholné úrovni. Který byl ODS protlačen do křesla úřednické vlády a mnoho užitečného pro stranu jistě vykonal.
Co na to Bůh? Těžko říct…
My, běžní smrtelníci, si ale můžeme pomyslet, že i pan Čisťounký umí být pěkný farizej.
http://aktualne.centrum.cz/domaci/grafika/2010/11/12/podezrele-obchody-martina-bartaka-kam-sly-armadni-/
http://domaci.ihned.cz/c1-45716150-exministr-bartak-konecne-nasel-svuj-job-bude-namestkem-u-kalouska
22. listopadu 2010
BEZNADĚJNÝ PŘÍPAD
Ve šťastnější části světa se (po serii tragických zkušeností) postupně vžilo tvrzení, že vyspělost každé společnosti se pozná zejména dle toho, jak se chová k bezmocným. Zní to mírně pateticky, ale kdo není zastáncem diktatur a zneužití eugeniky, komu zmíněné zkušenosti nepřijdou spíše komicky bezvýznamné, asi bude souhlasit. Ne každý ale se stejně silným přesvědčením.
Alexander Tomský, politolog, jenž nedávno proslul ostrou kritikou žvanivosti politologů, je jedním z reptajících. Ve své nejnovější úvaze (viz odkaz) se zamýšlí nad chřadnoucím genofondem národa a zdvihá varovný prst… Bude hůř, dopustíme-li přežití těch, co si to nezaslouží!
Autor na úvod předkládá statistiku předčasných porodů a tvrdě obviňuje lékaře.
Ti se prý nestoudně chlubí záchranou podměrečných kusů… Jako by se továrník honosil prodejem defektních výrobků! Úspěšná fabrika se přece pozná podle KVALITY produkce na pásech. Ale jsou nejen sebestřední, jsou i zbabělí, ti naši doktoři. Vše nechávají na rozhodnutí přístrojů a nejsou ochotni alternovat roli přísného Boha v bílém plášti.
Narozdíl od Tomského, který se v tom nijak nešanuje. Ví zcela prozřetelně a předem, čí existence má smysl, ty ostatní odsuzuje k věčnému živoření. Epileptik nejspíš nemá sebemenší šanci pocítit radost ze života… Ale co tu hlavně vadí (čteno mezi řádky), postižení nikdy nevrátí svému okolí milionové sumy, vynaložené na péči o ně. Neskomírá tedy jen populace, ale rovnou Trh Svatý!
Znechucený nostalgik proto zavzpomíná na staré dobré časy. V těch to lépe klapalo! Nedochůdčata byla odpravována dříve, než se stačila zbytečně trápit, a navíc se ušetřilo. Jako všichni nostalgici, vybírá si jen hodící se část pravdy. Vyškrtnul podstatný fakt, že tehdejší porodní báby neměly na výběr, neměly totiž dnešní možnosti, znalosti a technické vybavení. Proto se otázkami svědomí nemusely nijak zvlášť zabývat a řešení bylo krutě přímočaré. Dávná chudá společnost se zbavila nežádoucí zátěže a mohla vykročit vstříc vývoji k společnosti bohaté, před níž však už řada otázek stojí. Zejména kvůli zdokonalujícím se přístrojům, ty mohou leckoho udržet při životě. Pravda, nebo jen při vegetativních funkcích.
Ale hlavně umějí přesně diagnostikovat a včas předpovědět rizika!
Genetické testy podstupují ženy v raném stadiu těhotenství. Vážné vady či poškození plodu se jimi dají vcelku spolehlivě odhalit, a tato těhotenství bývají zpravidla ukončena. Předčasné porody oproti tomu plně předvídat nelze, takže o AKTIVNÍ podpoře produkce beznadějných případů (kterou autor lékařům plamenně připisuje) není možno, za plného vědomí a jen letmého užití mozku, vůbec hovořit. Je tomu přesně naopak.
Především však zaujme, že Tomský argumentuje více ekonomickými než etickými hledisky. Potom není zcela zřejmé, proč se tolik zaobírá právě nedonošenými dětmi. Vždyť soudobá medicína vydává obrovské částky i na léčbu dospělých, ba zestárlých beznadějných případů! Protože novorozenci nestihli zaplatit daně?
Nejzávažnější myšlenky autor těsná do závěrečného odstavce, jsou tedy ponechány jen v nástinu, a není čas je šířeji rozprostřít... ke škodě všech. Tolik naléhavých a nezodpovězených otázek!
Léčba moderními technologiemi by neměla být PRÁVEM…!
Čím by tedy být měla, zůstává bohužel neujasněno. Logicky se nabízí, že privilegiem. Výsadou těch, kdo budou uznáni za společensky (a ekonomicky!) přínosné? Těch, kdo daný zákrok (a použití přístrojů) dokáží na místě uhradit? Vždyť většinu banálních operací zvládne zručnější zahradník s křovinořezem, studovaný chirurg by se mohl soustředit jen na ty důležitější a movitější z pacientů… Pokrok se hne správným směrem!
Umělé oplodnění by nemělo být PRÁVEM. A nemělo by existovat vůbec, máme možnost adopce…!
Bude třeba potvrzení o pravidelném (avšak neúspěšném) partnerském sexu notářsky ověřit? Jakým vládním nařízením se rázem zruší celé medicinské odvětví asistované reprodukce? Budou rodiče dětí ze zkumavky pokutováni zpětně? Bohužel neupřesněno.
Starší ženy bez partnera by neměly rodit děti na útraty společnosti…!
Vytříbená jochovina. V jakém složení bude státní komise rozhodovat o tom, která žena je středního věku, nikoliv už nevkusně stará? Cejch single vypálíme jen těm z odlehlých samot nebo i pouze neprovdaným? Dojde k výměně rolí a starší matky zaplatí státu porodné? Bohužel nepřiblíženo.
Ovšem jde o výmluvnou ilustraci toho, jak těsně se pravicový konzervativec v zajetí svých dogmat dokáže ideově přiblížit až někam k pozicím čínských a severokorejských komunistů. Obrázek vážné názorové degenerace.
V tomto ohledu se mi pan Tomský jeví jako beznadějný případ.
http://www.lidovky.cz/postizena-spolecnost-0uo-/ln_noviny.asp?c=A101118_000069_ln_noviny_sko&klic=239963&mes=101118_0
Alexander Tomský, politolog, jenž nedávno proslul ostrou kritikou žvanivosti politologů, je jedním z reptajících. Ve své nejnovější úvaze (viz odkaz) se zamýšlí nad chřadnoucím genofondem národa a zdvihá varovný prst… Bude hůř, dopustíme-li přežití těch, co si to nezaslouží!
Autor na úvod předkládá statistiku předčasných porodů a tvrdě obviňuje lékaře.
Ti se prý nestoudně chlubí záchranou podměrečných kusů… Jako by se továrník honosil prodejem defektních výrobků! Úspěšná fabrika se přece pozná podle KVALITY produkce na pásech. Ale jsou nejen sebestřední, jsou i zbabělí, ti naši doktoři. Vše nechávají na rozhodnutí přístrojů a nejsou ochotni alternovat roli přísného Boha v bílém plášti.
Narozdíl od Tomského, který se v tom nijak nešanuje. Ví zcela prozřetelně a předem, čí existence má smysl, ty ostatní odsuzuje k věčnému živoření. Epileptik nejspíš nemá sebemenší šanci pocítit radost ze života… Ale co tu hlavně vadí (čteno mezi řádky), postižení nikdy nevrátí svému okolí milionové sumy, vynaložené na péči o ně. Neskomírá tedy jen populace, ale rovnou Trh Svatý!
Znechucený nostalgik proto zavzpomíná na staré dobré časy. V těch to lépe klapalo! Nedochůdčata byla odpravována dříve, než se stačila zbytečně trápit, a navíc se ušetřilo. Jako všichni nostalgici, vybírá si jen hodící se část pravdy. Vyškrtnul podstatný fakt, že tehdejší porodní báby neměly na výběr, neměly totiž dnešní možnosti, znalosti a technické vybavení. Proto se otázkami svědomí nemusely nijak zvlášť zabývat a řešení bylo krutě přímočaré. Dávná chudá společnost se zbavila nežádoucí zátěže a mohla vykročit vstříc vývoji k společnosti bohaté, před níž však už řada otázek stojí. Zejména kvůli zdokonalujícím se přístrojům, ty mohou leckoho udržet při životě. Pravda, nebo jen při vegetativních funkcích.
Ale hlavně umějí přesně diagnostikovat a včas předpovědět rizika!
Genetické testy podstupují ženy v raném stadiu těhotenství. Vážné vady či poškození plodu se jimi dají vcelku spolehlivě odhalit, a tato těhotenství bývají zpravidla ukončena. Předčasné porody oproti tomu plně předvídat nelze, takže o AKTIVNÍ podpoře produkce beznadějných případů (kterou autor lékařům plamenně připisuje) není možno, za plného vědomí a jen letmého užití mozku, vůbec hovořit. Je tomu přesně naopak.
Především však zaujme, že Tomský argumentuje více ekonomickými než etickými hledisky. Potom není zcela zřejmé, proč se tolik zaobírá právě nedonošenými dětmi. Vždyť soudobá medicína vydává obrovské částky i na léčbu dospělých, ba zestárlých beznadějných případů! Protože novorozenci nestihli zaplatit daně?
Nejzávažnější myšlenky autor těsná do závěrečného odstavce, jsou tedy ponechány jen v nástinu, a není čas je šířeji rozprostřít... ke škodě všech. Tolik naléhavých a nezodpovězených otázek!
Léčba moderními technologiemi by neměla být PRÁVEM…!
Čím by tedy být měla, zůstává bohužel neujasněno. Logicky se nabízí, že privilegiem. Výsadou těch, kdo budou uznáni za společensky (a ekonomicky!) přínosné? Těch, kdo daný zákrok (a použití přístrojů) dokáží na místě uhradit? Vždyť většinu banálních operací zvládne zručnější zahradník s křovinořezem, studovaný chirurg by se mohl soustředit jen na ty důležitější a movitější z pacientů… Pokrok se hne správným směrem!
Umělé oplodnění by nemělo být PRÁVEM. A nemělo by existovat vůbec, máme možnost adopce…!
Bude třeba potvrzení o pravidelném (avšak neúspěšném) partnerském sexu notářsky ověřit? Jakým vládním nařízením se rázem zruší celé medicinské odvětví asistované reprodukce? Budou rodiče dětí ze zkumavky pokutováni zpětně? Bohužel neupřesněno.
Starší ženy bez partnera by neměly rodit děti na útraty společnosti…!
Vytříbená jochovina. V jakém složení bude státní komise rozhodovat o tom, která žena je středního věku, nikoliv už nevkusně stará? Cejch single vypálíme jen těm z odlehlých samot nebo i pouze neprovdaným? Dojde k výměně rolí a starší matky zaplatí státu porodné? Bohužel nepřiblíženo.
Ovšem jde o výmluvnou ilustraci toho, jak těsně se pravicový konzervativec v zajetí svých dogmat dokáže ideově přiblížit až někam k pozicím čínských a severokorejských komunistů. Obrázek vážné názorové degenerace.
V tomto ohledu se mi pan Tomský jeví jako beznadějný případ.
http://www.lidovky.cz/postizena-spolecnost-0uo-/ln_noviny.asp?c=A101118_000069_ln_noviny_sko&klic=239963&mes=101118_0
18. listopadu 2010
85K
Ministr Kalousek ostře odsoudil povolební dohodu občanských a sociálních demokratů, která byla uzavřena v Praze. Pln nehraného pohoršení ji označil zkratkou 4K: kmotrovská koalice korupčního kartelu. Jelikož je v oblasti korupčních kartelů on sám uznávaným odborníkem, nelze jeho vyjádření brát na lehkou váhu…
A daná slovní hříčka si zaslouží i náležitou odpověď:
Když kmotrovskou koalici korupčního kartelu
Kritizuje křivák Kalouskova kalibru
Kudla kroutí kapsu…
Křesťan? Konzervativec? Kdeže! Karierista…
Kolik kádrů! Kvalitních kandidátů!
Kolik klaďasů, kabrňáků, kapacit! …kňučí kyselý Kalousek.
Kterak kultivovaná kampaň kulantních klišé!
Karneval korunovaný knížepánem Karlem každopádně končí kulovým.
Klasický knokaut. Krutý komplot. Konec. Katastrofa...
Kurvapes!
Kde krást, když kýženým křeslům kralují konkurenční krysy?
Konsolidovat klientelu?
Kout kuloární kšeftíky?
Krátit kasu?
Kalupem kontaktovat kontroverzní kumpány?
(Koupí Kopřiva kanóny, kulomety, křižníky, kdykoliv kývnu..?!?)
Konejšivý kalíšek kořalky. Krknutí. Klíživá Kalouskova kukadla.
Klíčový kormidelník kleptokratického kursu konečně klidný...
A daná slovní hříčka si zaslouží i náležitou odpověď:
Když kmotrovskou koalici korupčního kartelu
Kritizuje křivák Kalouskova kalibru
Kudla kroutí kapsu…
Křesťan? Konzervativec? Kdeže! Karierista…
Kolik kádrů! Kvalitních kandidátů!
Kolik klaďasů, kabrňáků, kapacit! …kňučí kyselý Kalousek.
Kterak kultivovaná kampaň kulantních klišé!
Karneval korunovaný knížepánem Karlem každopádně končí kulovým.
Klasický knokaut. Krutý komplot. Konec. Katastrofa...
Kurvapes!
Kde krást, když kýženým křeslům kralují konkurenční krysy?
Konsolidovat klientelu?
Kout kuloární kšeftíky?
Krátit kasu?
Kalupem kontaktovat kontroverzní kumpány?
(Koupí Kopřiva kanóny, kulomety, křižníky, kdykoliv kývnu..?!?)
Konejšivý kalíšek kořalky. Krknutí. Klíživá Kalouskova kukadla.
Klíčový kormidelník kleptokratického kursu konečně klidný...
8. listopadu 2010
VÝPALNÉ
Pokud jste si k ukrácení chvíle v lékařském předsálí brávali knihu, příště ji zapomeňte doma. Agentura Onyx Vision se chystá do chodeb nemocnic a ordinací instalovat obrazovky, které vám čas nervozního ošívání spolehlivě vyplní. Dosud se tam jen líně povalovaly magazíny o životním stylu a nabídky zázračných preparátů. Pacienti si jich nevážili, zhusta ani nevšimli. Měli jiné starosti. To se ale změní! Budete poutáni a poučováni hlasitou osvětou na téma ZDRAVÍ.
Záběry, v nichž věkovití starci z ničehož nic metají salta, a každičký lazaret se stane tančírnou samby, nesporně zaujmou (i kdybyste nechtěli). Jde o nevyužitý potenciál, říkají organizátoři akce a libují si: tato reklama nepůjde vypnout ani přepnout! Jejich nadšení se nelze divit. Doktora málokdo navštěvuje rád a dobrovolně. Když je ale objednán, v čekárně sedět musí (a to dle zjištěného průměru až tři hodiny).
Tolik minut, tolik diváků a tak zoufale málo sloganů!
Reklama…
Původně svépomocná snaha o zvýšení odbytu je dávno průmyslovým odvětvím. Vývěsní štíty, firemní značky v omítce domů či fabrik. Trhovci, vyvolávači a kameloti. To vše dotvářelo kolorit měst (a doby). Přidal se tisk a plakáty. Pak fotografie a film, se všemi možnostmi. Pravda, prodej lodních šroubů se v prapočátcích neopíral o lepé křivky lepých žen, opřených o křivky lodních šroubů… (To byli tehdejší kreativci tak málo kreativní?) Klipy z Baťových atelierů budí úsměv. Normalizační nabídky Pana Vajíčko jsou neškodně připitomělé.
Časy se mění, mění se i reklama. Místo více či méně vtíravé informace o určitém výrobku či službách, jíž se dalo vyhnout, získává čím dál agresivnější podobu výpalného, kterému uniknout nelze.
Také na vás vymahač pozornosti několikrát denně zaklepe!
Chcete v televizi sledovat film, na nějž jste se tolik těšili? Bude neúprosně kouskován reklamními bloky. Váš pokojný pokoj v tu ránu zasypou tampony, jogurty, a na gauči vás obklopí samí voňaví lidé s dokonale sněhobílým chrupem. V pravidelných intervalech. Pořád dokola. Tytéž jogurty a tytéž chrupy. Zas a znova. Opakovaně. Opakování je matka Moudrosti, říkalo se dřív (…a dcera Demence, dodává se dnes).
Poslech hudby či zpráv v radiu přinese podobný zážitek. Majitelé frekvencí mají nos! Jako odměnu za otrlost tedy nabídnou pár hodin, kdy nebudete tolik ohlupováni proti své vůli. Vysílání bez reklam je pro každou stanici skvělá reklama…! Koupíte časopis či noviny? Platíte i těžkou váhu bludů na vložených inzertních stranách. Do balíku tříděného odpadu přidáte kilogramy letáků, jimiž vás zásobují hypermarkety. Debrecínka právě zlevnila a vy se to nikdy nedozvíte! Používáte elektronickou poštu a telefon? Každé ráno strávíte mazáním nevyžádaných mailů, asertivnímu hlasu do sluchátka znovu vysvětlíte, že o ještě výhodnější tarif nemáte zájem… Zabrousíte na internetový přehled událostí? Nutno se proklestit tapetami, stále důkladněji překrývajícími text. Je-li rámován stále blikavějšími a pohyblivějšími bannery, stěží udržíte soustředěnost. Vyrazíte raději na procházku? Obejděte městské centrum! Odoláte pouličním nabídkám supersuprového připojištění, akčním slevám ve výlohách, minete plachty, stále důkladněji překrývající budovy (vám doposud známého) náměstí. Neokusíte bezbarvý kolorit zestejnělých měst.
Že by bez výpalného bylo vše mnohem dražší, tudíž se jeho výběr vyplatí?!? Jak komu…
Jde tu patrně o jakousi intelektuální daň za užívání čehokoliv. Za život v civilizaci.
Jste přímo povinni svou blahobytnou existenci vykoupit vstřebáním pravidelně dávkovaných pololží!
Časy se mění. Výše výpalného utěšeně roste, a reklama možná brzy převezme funkce toho, na čem dosud jen parazitovala. Televizní a rozhlasové vysílání bude souvislým teleshoppingem, tu a tam oživeným úryvkem filmu či písně. Noviny ztloustnou na inzertní katalog, v jehož útrobách při troše trpělivosti naleznete i titěrnou, neplacenou zmínku o pádu letadla či vlády. Než konferenciér společenského večera stihne odrecitovat sponzory společenského večera, společenský večer se nachýlí k závěru. Fasády domů se stanou plakátovací plochou, nebo spíš obřími plátny, které v přesně daných sekvencích změní vzhled. (Ostatně, první projekty na obytné bigboardy již existují…).
Je však třeba hledat nové a novější, překvapivé kanály.
Na to, jak stupidní bývá reklamní sdělení, ve způsobech jeho šíření projevují autoři nebývalou nápaditost…
Product placement, umísťování existujících značek do smyšlených příbehů, útočí na filmovou tvorbu. Když Joe kdysi popíjel výhradně nealkoholickou kolaloku, šlo o zdařilou parodii. Nyní to dramaturgie bude myslet vážně! Ústřední postava přijede autem A, kamera mezitím švenkuje do butiku B, kde si hrdina zasouloží s prodavačkou, aby si ve velkém detailu (!) mohl zapálit cigaretu C…
Reklamy reálných firem rychle pronikají i do virtuálního prostředí počítačových her. Mozky vašich nepřátel tak při přestřelce cákají na výkladce se zbožím, jež můžete skutečně zakoupit (jakmile přijdete o pátý život).
Také lze už nyní nabídnout fádně jednobarevnou karoserii vašeho vozu pro potištění inzeráty. Za to, že se stanete pohyblivým poutačem, můžete (zvlášť ve velkém městě a při častém popojíždění) inkasovat nemalé peníze. Kupodivu nelze použít vaši fádní postavu pro totéž, reklamní logika je tu paradoxně obrácená. Čím větší značku vám výrobce vymaluje na záda, tím více za svůj oděv zaplatíte.
(Například firma Nike si živé figuríny svým logem přímo profesorsky odfajfkovává – je náš!)
Je třeba hledat stále novější kanály. Třeba ty čekárenské.
Nápadité, ale nepřekvapivé. Vždyť farmaceutický průmysl v obratu čile dohání průmysl zbrojní…!
Škarohlíd vzpomene na fakt, že zadržovaní teroristé bývají psychicky trýzněni několikahodinovou smyčkou jediné, dokola se opakující písně, a zauvažuje, zda se tu nejedná o přímý vzor. Nebo další regulativní způsob, jak pacienty odradit od lelkování u lékaře, když už se efekt třicetikoruny minul účinkem…?
Knihu každopádně zapomeňte doma. Případně si k ní přibalte hlasitou hudbu do sluchátek. Špunty do uší?
Jen pozor, abyste nepřeslechli, až sestra bude k přikovanému publiku volat: Další…!
Záběry, v nichž věkovití starci z ničehož nic metají salta, a každičký lazaret se stane tančírnou samby, nesporně zaujmou (i kdybyste nechtěli). Jde o nevyužitý potenciál, říkají organizátoři akce a libují si: tato reklama nepůjde vypnout ani přepnout! Jejich nadšení se nelze divit. Doktora málokdo navštěvuje rád a dobrovolně. Když je ale objednán, v čekárně sedět musí (a to dle zjištěného průměru až tři hodiny).
Tolik minut, tolik diváků a tak zoufale málo sloganů!
Reklama…
Původně svépomocná snaha o zvýšení odbytu je dávno průmyslovým odvětvím. Vývěsní štíty, firemní značky v omítce domů či fabrik. Trhovci, vyvolávači a kameloti. To vše dotvářelo kolorit měst (a doby). Přidal se tisk a plakáty. Pak fotografie a film, se všemi možnostmi. Pravda, prodej lodních šroubů se v prapočátcích neopíral o lepé křivky lepých žen, opřených o křivky lodních šroubů… (To byli tehdejší kreativci tak málo kreativní?) Klipy z Baťových atelierů budí úsměv. Normalizační nabídky Pana Vajíčko jsou neškodně připitomělé.
Časy se mění, mění se i reklama. Místo více či méně vtíravé informace o určitém výrobku či službách, jíž se dalo vyhnout, získává čím dál agresivnější podobu výpalného, kterému uniknout nelze.
Také na vás vymahač pozornosti několikrát denně zaklepe!
Chcete v televizi sledovat film, na nějž jste se tolik těšili? Bude neúprosně kouskován reklamními bloky. Váš pokojný pokoj v tu ránu zasypou tampony, jogurty, a na gauči vás obklopí samí voňaví lidé s dokonale sněhobílým chrupem. V pravidelných intervalech. Pořád dokola. Tytéž jogurty a tytéž chrupy. Zas a znova. Opakovaně. Opakování je matka Moudrosti, říkalo se dřív (…a dcera Demence, dodává se dnes).
Poslech hudby či zpráv v radiu přinese podobný zážitek. Majitelé frekvencí mají nos! Jako odměnu za otrlost tedy nabídnou pár hodin, kdy nebudete tolik ohlupováni proti své vůli. Vysílání bez reklam je pro každou stanici skvělá reklama…! Koupíte časopis či noviny? Platíte i těžkou váhu bludů na vložených inzertních stranách. Do balíku tříděného odpadu přidáte kilogramy letáků, jimiž vás zásobují hypermarkety. Debrecínka právě zlevnila a vy se to nikdy nedozvíte! Používáte elektronickou poštu a telefon? Každé ráno strávíte mazáním nevyžádaných mailů, asertivnímu hlasu do sluchátka znovu vysvětlíte, že o ještě výhodnější tarif nemáte zájem… Zabrousíte na internetový přehled událostí? Nutno se proklestit tapetami, stále důkladněji překrývajícími text. Je-li rámován stále blikavějšími a pohyblivějšími bannery, stěží udržíte soustředěnost. Vyrazíte raději na procházku? Obejděte městské centrum! Odoláte pouličním nabídkám supersuprového připojištění, akčním slevám ve výlohách, minete plachty, stále důkladněji překrývající budovy (vám doposud známého) náměstí. Neokusíte bezbarvý kolorit zestejnělých měst.
Že by bez výpalného bylo vše mnohem dražší, tudíž se jeho výběr vyplatí?!? Jak komu…
Jde tu patrně o jakousi intelektuální daň za užívání čehokoliv. Za život v civilizaci.
Jste přímo povinni svou blahobytnou existenci vykoupit vstřebáním pravidelně dávkovaných pololží!
Časy se mění. Výše výpalného utěšeně roste, a reklama možná brzy převezme funkce toho, na čem dosud jen parazitovala. Televizní a rozhlasové vysílání bude souvislým teleshoppingem, tu a tam oživeným úryvkem filmu či písně. Noviny ztloustnou na inzertní katalog, v jehož útrobách při troše trpělivosti naleznete i titěrnou, neplacenou zmínku o pádu letadla či vlády. Než konferenciér společenského večera stihne odrecitovat sponzory společenského večera, společenský večer se nachýlí k závěru. Fasády domů se stanou plakátovací plochou, nebo spíš obřími plátny, které v přesně daných sekvencích změní vzhled. (Ostatně, první projekty na obytné bigboardy již existují…).
Je však třeba hledat nové a novější, překvapivé kanály.
Na to, jak stupidní bývá reklamní sdělení, ve způsobech jeho šíření projevují autoři nebývalou nápaditost…
Product placement, umísťování existujících značek do smyšlených příbehů, útočí na filmovou tvorbu. Když Joe kdysi popíjel výhradně nealkoholickou kolaloku, šlo o zdařilou parodii. Nyní to dramaturgie bude myslet vážně! Ústřední postava přijede autem A, kamera mezitím švenkuje do butiku B, kde si hrdina zasouloží s prodavačkou, aby si ve velkém detailu (!) mohl zapálit cigaretu C…
Reklamy reálných firem rychle pronikají i do virtuálního prostředí počítačových her. Mozky vašich nepřátel tak při přestřelce cákají na výkladce se zbožím, jež můžete skutečně zakoupit (jakmile přijdete o pátý život).
Také lze už nyní nabídnout fádně jednobarevnou karoserii vašeho vozu pro potištění inzeráty. Za to, že se stanete pohyblivým poutačem, můžete (zvlášť ve velkém městě a při častém popojíždění) inkasovat nemalé peníze. Kupodivu nelze použít vaši fádní postavu pro totéž, reklamní logika je tu paradoxně obrácená. Čím větší značku vám výrobce vymaluje na záda, tím více za svůj oděv zaplatíte.
(Například firma Nike si živé figuríny svým logem přímo profesorsky odfajfkovává – je náš!)
Je třeba hledat stále novější kanály. Třeba ty čekárenské.
Nápadité, ale nepřekvapivé. Vždyť farmaceutický průmysl v obratu čile dohání průmysl zbrojní…!
Škarohlíd vzpomene na fakt, že zadržovaní teroristé bývají psychicky trýzněni několikahodinovou smyčkou jediné, dokola se opakující písně, a zauvažuje, zda se tu nejedná o přímý vzor. Nebo další regulativní způsob, jak pacienty odradit od lelkování u lékaře, když už se efekt třicetikoruny minul účinkem…?
Knihu každopádně zapomeňte doma. Případně si k ní přibalte hlasitou hudbu do sluchátek. Špunty do uší?
Jen pozor, abyste nepřeslechli, až sestra bude k přikovanému publiku volat: Další…!
21. října 2010
SPOLEČENSKÁ ETÁŽ
Snad každému člověku je přirozená potřeba neustálého sebehodnocení a následné identifikace se skupinou sobě rovných. Nutkavá potřeba zabydlit teplé místečko v příslušném společenském podlaží, a ve chvílích oddechu, za bujného snění, pokukovat po patrech vyšších. (Mít tak v domě zdviž, co jezdí jen vzhůru!)
Nejlépe ji uspokojit skrze trvalé posuzování druhých a (byť i podvědomou) tendencí druhým se přizpůsobit.
V životních závodech o úspěch jsme (médii, politiky a reklamou zvlášť) ponoukáni bedlivě sledovat soutěžící ve svém okolí. Drobnohledně zkoumat jejich sociální status. Jejich chování, gesta. Masku a kostýmy, jimiž se odívají. Symboly, s nimiž se snaží srůst... Kupříkladu příslušnost k elitě může představovat rychlé a hlasité auto, luxusní residence na dobré adrese, výjimečná sbírka (ať už krásných milenek či známých obrazů). Exkluzivní pracovní pozice, titul z prestižní školy. Stylové oblečení, místo a způsob trávení volného času. Golfové hřiště na Karlštejně a kuželna Na Růžku mají naprosto jiný zvuk… (slyšíte?).
Jakmile někdo ze sousedů v hromadění symbolů získá náskok, nutno rychle srovnat krok, nebo se pokorně přestěhovat blíže k přízemí. Případně tvářit se jako by nic, a dál se ke své úrovni hrdě hlásit…
V nedávno publikovaném článku dokladují pánové Schnur a Keller (viz odkaz), že mnoho z nás volí právě poslední taktiku. Cítit se boháčem i s holým zadkem, to může značit sympatickou skromnost, hůře (a pravděpodobněji) mimořádně chybné hodnocení situace. Leckdo k bolestnému poznání vlastního sebeklamu časem i dospěje… Je příznačné, že takto znejistělí nájemníci vysněné společenské etáže se pak (namísto balení kufrů) snaží svůj iluzorní post utvrdit, a něčím viditelně vyztužit. Přímo se k tomu nabízí okázalé pohrdání darmožrouty z nižších pater (bez nichž bychom všichni byli mnohem zámožnější). Tam přece přebývají pouze lopaty (míněno manuálně pracující) a socky (míněno nízkopříjmoví, či adresáti libovolné státní podpory). A samozřejmě všudypřítomní důchodci, kteří zcela nezodpovědně odmítají zemřít včas, aby dál neujídali ze společného talíře… Patřit zrovna tam? Ani za nic!
Potřeba identifikace s kolektivem je zvášť vyhrocená u lidí na prahu dospělosti, (což ve své době pocítil a prožil skoro každý). Málokdo z –náctiletých se dobrovolně stává solitérem, či rovnou vyděděncem. Je třeba držet prst na zvýšeném tepu splašeně pádící doby. Tedy všeobecně sdílet obdiv k hudbě, filmům, televizním pořadům a celebritám, o nichž se právě mluví (a zítra zas mluvit nebude). Mít vždy nejnovější mobil a až do spodního prádla se patřičně označkovat značkovým oblečením. Stát mimo tento proud, a nebýt trendy, to vyžaduje pořádnou porci vůle a zdravého sebevědomí. Nebo naopak jistý druh nezdravě umanuté revolty a umíněného pozérství, protože – připusťme – ani stádní většina se nemusí nutně pokaždé a ve všem mýlit…
V maturitním věku obvykle přibývá tříbení postojů. Čerství majitelé volebního práva se začínají poohlížet po svěžím, módně střiženém světonázoru, jenž by bylo radno si pořídit (a sdílet). Část mládeže přejímá vyznání příbuzenstva, významnější počet se však patrně inspiruje v médiích a mezi vrstevníky (často prostřednictvím internetu a tolik oblíbených sociálních sítí).
Pragmatické politické strany jsou si toho dobře vědomy. Na tak širokou cílovou skupinu bez životních zkušeností a (zpravidla) bez většího zájmu o veřejné dění, se vyplatí přesně zamířit…
Strategie?
Úvodem něco lichotek. O nové krvi, která má jedinečnou šanci odčinit chyby svých nenapravitelně babravých rodičů. O studiu, nepokřiveném totalitní výukou. O odvaze mládí, čelícího novým Výzvám…
Potom samochvály. Nejlépe v hávu zohýbaných, avšak tvrdě tvářících se dat: naši Stranu X preferují občané vzdělaní a úspěšní. Není pádnějšího důvodu k identifikaci zrovna s jejím programem. Vždyť mnoha jedincům se přihodí, že zmoudří a zbohatnou už cestou od volební urny! Přinejmenším si tak mohou připadat, vždyť zrovna podali přihlášku do nóbl společnosti... Ovšemže bude brzy kladně vyřízena!
Samochválu Strany X je vhodné doplnit břitkou kritikou a zesměšňující karikaturou protivníka ze Strany Y. (Ta je pochopitelně určena neúspěšným nevzdělancům…). Žertovný klip, montáž či reálné záběry z mítinků, kde si své klobásy zdarma užívají nájemníci suterénu lze snadno přeposílat a přímo pandemicky šířit. Patřit zrovna k nim? Ani za nic! Nová krev má svou hrdost… nebo se snad někdo stane dobrovolně solitérem, či rovnou vyděděncem? Strana X je trendy.
Takto utuženému kolektivu lze konečně předestřít zmíněné nové Výzvy. Málokdo se bude ptát po jejich nutnosti či smyslu. Málokdo se zaobírá potížemi s hledáním práce, obydlí či zakládáním rodiny právě ve chvíli, kdy mu poddajný svět leží u nohou. A sotvakdo si připustí, že by se jej vůbec mohly týkat – zrovna teď, když se zařadil mezi vítěze!
Za mohutného přispění nových Výzev však na rychlou karieru budou moci pomýšlet jen schopnější ze schopných, na relativně bezstarostnou budoucnost ti, kdo mají dobře fungující a kvalitně vybavený mamahotel. Ostatní zabydlí v Domě úspěchu patra, ke kterým se snadno dostanou po schodech, a výtahu si delší dobu neužijí. Pokud by se přece jen chtěli svézt, vystrčí je z jeho dveří zpět do chodby majitel podkrovního bytu. Patřit zrovna k nám? Ani za nic!
Po tak nepříjemném zážitku někteří svou přízeň ke Straně X možná přehodnotí.
Jiní se naopak rozhodnou svůj iluzorní post v horní etáži něčím viditelně vyztužit…
http://www.blisty.cz/art/54367.html
Nejlépe ji uspokojit skrze trvalé posuzování druhých a (byť i podvědomou) tendencí druhým se přizpůsobit.
V životních závodech o úspěch jsme (médii, politiky a reklamou zvlášť) ponoukáni bedlivě sledovat soutěžící ve svém okolí. Drobnohledně zkoumat jejich sociální status. Jejich chování, gesta. Masku a kostýmy, jimiž se odívají. Symboly, s nimiž se snaží srůst... Kupříkladu příslušnost k elitě může představovat rychlé a hlasité auto, luxusní residence na dobré adrese, výjimečná sbírka (ať už krásných milenek či známých obrazů). Exkluzivní pracovní pozice, titul z prestižní školy. Stylové oblečení, místo a způsob trávení volného času. Golfové hřiště na Karlštejně a kuželna Na Růžku mají naprosto jiný zvuk… (slyšíte?).
Jakmile někdo ze sousedů v hromadění symbolů získá náskok, nutno rychle srovnat krok, nebo se pokorně přestěhovat blíže k přízemí. Případně tvářit se jako by nic, a dál se ke své úrovni hrdě hlásit…
V nedávno publikovaném článku dokladují pánové Schnur a Keller (viz odkaz), že mnoho z nás volí právě poslední taktiku. Cítit se boháčem i s holým zadkem, to může značit sympatickou skromnost, hůře (a pravděpodobněji) mimořádně chybné hodnocení situace. Leckdo k bolestnému poznání vlastního sebeklamu časem i dospěje… Je příznačné, že takto znejistělí nájemníci vysněné společenské etáže se pak (namísto balení kufrů) snaží svůj iluzorní post utvrdit, a něčím viditelně vyztužit. Přímo se k tomu nabízí okázalé pohrdání darmožrouty z nižších pater (bez nichž bychom všichni byli mnohem zámožnější). Tam přece přebývají pouze lopaty (míněno manuálně pracující) a socky (míněno nízkopříjmoví, či adresáti libovolné státní podpory). A samozřejmě všudypřítomní důchodci, kteří zcela nezodpovědně odmítají zemřít včas, aby dál neujídali ze společného talíře… Patřit zrovna tam? Ani za nic!
Potřeba identifikace s kolektivem je zvášť vyhrocená u lidí na prahu dospělosti, (což ve své době pocítil a prožil skoro každý). Málokdo z –náctiletých se dobrovolně stává solitérem, či rovnou vyděděncem. Je třeba držet prst na zvýšeném tepu splašeně pádící doby. Tedy všeobecně sdílet obdiv k hudbě, filmům, televizním pořadům a celebritám, o nichž se právě mluví (a zítra zas mluvit nebude). Mít vždy nejnovější mobil a až do spodního prádla se patřičně označkovat značkovým oblečením. Stát mimo tento proud, a nebýt trendy, to vyžaduje pořádnou porci vůle a zdravého sebevědomí. Nebo naopak jistý druh nezdravě umanuté revolty a umíněného pozérství, protože – připusťme – ani stádní většina se nemusí nutně pokaždé a ve všem mýlit…
V maturitním věku obvykle přibývá tříbení postojů. Čerství majitelé volebního práva se začínají poohlížet po svěžím, módně střiženém světonázoru, jenž by bylo radno si pořídit (a sdílet). Část mládeže přejímá vyznání příbuzenstva, významnější počet se však patrně inspiruje v médiích a mezi vrstevníky (často prostřednictvím internetu a tolik oblíbených sociálních sítí).
Pragmatické politické strany jsou si toho dobře vědomy. Na tak širokou cílovou skupinu bez životních zkušeností a (zpravidla) bez většího zájmu o veřejné dění, se vyplatí přesně zamířit…
Strategie?
Úvodem něco lichotek. O nové krvi, která má jedinečnou šanci odčinit chyby svých nenapravitelně babravých rodičů. O studiu, nepokřiveném totalitní výukou. O odvaze mládí, čelícího novým Výzvám…
Potom samochvály. Nejlépe v hávu zohýbaných, avšak tvrdě tvářících se dat: naši Stranu X preferují občané vzdělaní a úspěšní. Není pádnějšího důvodu k identifikaci zrovna s jejím programem. Vždyť mnoha jedincům se přihodí, že zmoudří a zbohatnou už cestou od volební urny! Přinejmenším si tak mohou připadat, vždyť zrovna podali přihlášku do nóbl společnosti... Ovšemže bude brzy kladně vyřízena!
Samochválu Strany X je vhodné doplnit břitkou kritikou a zesměšňující karikaturou protivníka ze Strany Y. (Ta je pochopitelně určena neúspěšným nevzdělancům…). Žertovný klip, montáž či reálné záběry z mítinků, kde si své klobásy zdarma užívají nájemníci suterénu lze snadno přeposílat a přímo pandemicky šířit. Patřit zrovna k nim? Ani za nic! Nová krev má svou hrdost… nebo se snad někdo stane dobrovolně solitérem, či rovnou vyděděncem? Strana X je trendy.
Takto utuženému kolektivu lze konečně předestřít zmíněné nové Výzvy. Málokdo se bude ptát po jejich nutnosti či smyslu. Málokdo se zaobírá potížemi s hledáním práce, obydlí či zakládáním rodiny právě ve chvíli, kdy mu poddajný svět leží u nohou. A sotvakdo si připustí, že by se jej vůbec mohly týkat – zrovna teď, když se zařadil mezi vítěze!
Za mohutného přispění nových Výzev však na rychlou karieru budou moci pomýšlet jen schopnější ze schopných, na relativně bezstarostnou budoucnost ti, kdo mají dobře fungující a kvalitně vybavený mamahotel. Ostatní zabydlí v Domě úspěchu patra, ke kterým se snadno dostanou po schodech, a výtahu si delší dobu neužijí. Pokud by se přece jen chtěli svézt, vystrčí je z jeho dveří zpět do chodby majitel podkrovního bytu. Patřit zrovna k nám? Ani za nic!
Po tak nepříjemném zážitku někteří svou přízeň ke Straně X možná přehodnotí.
Jiní se naopak rozhodnou svůj iluzorní post v horní etáži něčím viditelně vyztužit…
http://www.blisty.cz/art/54367.html
4. října 2010
POSUNOVAČI CHOBOTNIC
Pražská ODS se skutečně bojí.
Pozná se to už z toho, že se radní před komunálními volbami snaží zařídit, nasmlouvat a podepsat co nejvíce veřejných zakázek se svými věrnými kumpány. Snad nikdy dříve se na Magistrátu neúřadovalo tak pečlivě, usilovně a do pozdních večerních hodin. Těsně před půlnocí se do podzimního sychrava Mariánského náměstí vypotácejí značně znavené postavy, dlouholetý (a nyní předběžně odepsaný) politik stiskne pravici dlouholetému příteli (nyní dezorientovanému) stavebnímu podnikateli, a předá mu dárkový balíček na rozloučenou…
Pražská ODS se třese.
Vystrašené tetelení potvrzuje i mnohaměsíční neschopnost získat jakoukoliv svéprávnou osobu, která by za ni po dvacetiletí u vesel byla ochotna kandidovat na primátora. Sáhnout do pop-music, pop-sportu nebo raději pop-gyndy? Výsledná persona Bohuslava Svobody zaplašila obraz nejčistšího zoufalství, přesto do budoucna nedává mnoho záruk. I při dobrých úmyslech mu totiž bude krýt záda panoptikum všehoschopných figur. Nebo se pan doktor bude naopak snažit zastínit svůj nechvalně proslulý tým?
Paniku dokládá též forma kampaně, kdy je každý nově vybudovaný parčík s hřišťátkem vydáván za epochální zásah do obrazu a vývoje města, vedle nějž zpropadaná Blanka, Letní bémiáda 2020, všemi tmely zmazaný Karlův most, cyklostezky sázené drahokamy, i hazardní karetní hra Open blednou ve své malichernosti.
A čiší i z cirkusového přemetu z Letní Letné, jenž byl – nyní již lídrem Svobodou (a skupinou artistů za jeho širokými zády) – předveden naposled: prý by přeci jen šlo zrealizovat stavbu Národní knihovny dle studie architekta Jana Kaplického. Rehabilitovat poplivané jméno autora, Praze nadělit výjimečnou, turisty milenou budovu, a vyřešit i nelehkou situaci tísněných knižních fondů.
Proč hrobaři někdejší myšlenky balzamují její pozůstatky zrovna dnes?
Když byla započata nákladná rekonstrukce Klementina?
Když byla schválena stavba tuctového depozitáře v Hostivaři?
Když na nový objekt (kvůli těmto investicím) opravdu nejsou žádné peníze?
Protože volby. A ber kde ber, každý hlas zbloudilého příznivce moderny jistě zahřeje a potěší.
Soutěž na ztvárnění Národní knihovny provázelo od vyhlášení výsledků mnoho nejasností, zejména ohledně naplnění zadávacích podmínek. Věcné námitky některých poražených účastníků zprvu (věcně) řešila porota a garant soutěže (UIA), pravděpodobně ale dojde i na soudní stání. V jistých ohledech lze mít pochopení pro argumenty obou stran. Diskuse o provozních a estetických kvalitách Kaplického díla měla také, přes protichůdná stanoviska, alespoň na pár chvil úroveň. Kabaretní ráz tancům kolem tzv. chobotnice dodali až hysteričtější z odpůrců, náš přední znalec architektury (jakož i všeho ostatního) Václav Klaus, a zejména pak místní politici.
Zde nutno připomenout a zdůraznit důležitou okolnost.
Zástupci města se podíleli na výběru předmětného pozemku.
Zástupci města se podíleli na výběru vítězného soutěžního návrhu (a hlasovali PRO něj).
Přesto se jen o pár týdnů později nemohli vynadivit, jak těsně parcela na Špejcharu přiléhá k Hradu.
A vynavztekat, jak arogantně a bezcitně do líbezného panoramatu Oko nad Prahou vstupuje… Obdivuhodné povědomí letitých správců města o plasticitě jeho tváře! Kdo by se byl nadál, že každá čtyřpatrová budova na daném místě bude při pohledu od vltavského nábřeží nebo z Vyšehradu jakkoliv patrná?!?
Čerstvě štupovaný elegán Vodrážka se tehdy nesmazatelně zapsal do análů české politiky výrazem chrchel. Ve všech ostatních názorech je zatím dokonale smazatelný, ale relativně mlád, dejme mu ještě šanci… Svou vrcholnou estrádní roli vystřihl zejména primátor Bém, když sliboval slíbené, aby následně odvolával odvolané. Nemějme mu to však za zlé, to mu jen páníček nestihl včas vsunout do mechaniky disk s novými povely. Pudlík na baterky pak panáčkoval a dělal kotouly s jistým zpožděním.
Táhlou, a stále trapnější štrapáci radní a zastupitelé ukončili pěkně po česku. Bylo zřízeno hned několik odborných komisí, které celou záležitost postupně uprojednaly k nerealizovatelnosti. Alibi zmařených termínů je zkrátka neprůstřelné.
Až nyní se titíž lidé (či kolegové z téhož hnízda) rozpomněli, že nemalá část veřejnosti vítězný blob kdysi vítala. Někdejší definici hnusu tedy překřtili na definici krásy a ladnosti, a odvážně se k ní přihlásili.
Přišli navíc s prudce inovativními nápady. Prý by šlo chobotnici posunout na samou hranu letenské stráně! Opravdu si tentokrát dobře a pozorně prohlédli pohlednici Hradčan? Ale co… vždyť stavbu je údajně možné přestěhovat i na Pankrác, nebo do Vysočan, nebo vlastně… Kamkoliv. Jako by bylo podnětů málo, šlo by zdařilý design jejího pláště napěchovat něčím úplně jiným, než knihami! Vždyť okatá a šupinatá slupka může být domovem velodromu, wellness centru nebo třeba jedné z mála heren v metropoli.
ODS spustila internetovou anketu, kde se můžete svobodně vyjádřit!
Toto třeštění poskytuje víc než co jiného výmluvnou zprávu o tom, jak si nynější vládcové i do budoucna představují urbanistickou tvorbu a koncepční rozvoj města. A neblahý příslib, že územní plán bude flikován přinejlepším tak, jako doposud. (Všeobecně nahodile a chaoticky, pouze v případě jasných developerských zájmů cíleně a systematicky…). Názor, že s libovolnou stavbou lze libovolně posouvat po terénu, než spočine na té správné parcele, je – mírně řečeno – naivní. A že lze libovolnou stavbu vykuchat a schránku použít pro jiný účel, pak téměř zločinný. Nemělo by být autorské právo zvláště pravicovým politikům svaté?
Zmíněná anketa proto nestojí za myší klik.
Přesto bych myšlenku putujícího hlavonožce s vypumpovaným žaludkem úplně nezavrhoval.
Pokud by obal chobotnice měl získat obsah nové kvality, dal by se po volbách jistě příhodně použít pro ústředí pražské buňky ODS. Blob by byl samozřejmě modrý, nikoliv zelený. Dostrkat po mapě by pak nejlépe šel někam k ďáblické skládce, zhruba do míst, kde radní Janeček hodlá vybudovat svou Oázu pro bezdomovce.
V odpovídajícím sousedství deponie a zoufalých opilců by straničtí funkcionáři mohli v klidu a zhluboka porozjímat nad svým čerstvě vydobytým postavením, a nad ideovými náměty pro příští kampaň...
Pozná se to už z toho, že se radní před komunálními volbami snaží zařídit, nasmlouvat a podepsat co nejvíce veřejných zakázek se svými věrnými kumpány. Snad nikdy dříve se na Magistrátu neúřadovalo tak pečlivě, usilovně a do pozdních večerních hodin. Těsně před půlnocí se do podzimního sychrava Mariánského náměstí vypotácejí značně znavené postavy, dlouholetý (a nyní předběžně odepsaný) politik stiskne pravici dlouholetému příteli (nyní dezorientovanému) stavebnímu podnikateli, a předá mu dárkový balíček na rozloučenou…
Pražská ODS se třese.
Vystrašené tetelení potvrzuje i mnohaměsíční neschopnost získat jakoukoliv svéprávnou osobu, která by za ni po dvacetiletí u vesel byla ochotna kandidovat na primátora. Sáhnout do pop-music, pop-sportu nebo raději pop-gyndy? Výsledná persona Bohuslava Svobody zaplašila obraz nejčistšího zoufalství, přesto do budoucna nedává mnoho záruk. I při dobrých úmyslech mu totiž bude krýt záda panoptikum všehoschopných figur. Nebo se pan doktor bude naopak snažit zastínit svůj nechvalně proslulý tým?
Paniku dokládá též forma kampaně, kdy je každý nově vybudovaný parčík s hřišťátkem vydáván za epochální zásah do obrazu a vývoje města, vedle nějž zpropadaná Blanka, Letní bémiáda 2020, všemi tmely zmazaný Karlův most, cyklostezky sázené drahokamy, i hazardní karetní hra Open blednou ve své malichernosti.
A čiší i z cirkusového přemetu z Letní Letné, jenž byl – nyní již lídrem Svobodou (a skupinou artistů za jeho širokými zády) – předveden naposled: prý by přeci jen šlo zrealizovat stavbu Národní knihovny dle studie architekta Jana Kaplického. Rehabilitovat poplivané jméno autora, Praze nadělit výjimečnou, turisty milenou budovu, a vyřešit i nelehkou situaci tísněných knižních fondů.
Proč hrobaři někdejší myšlenky balzamují její pozůstatky zrovna dnes?
Když byla započata nákladná rekonstrukce Klementina?
Když byla schválena stavba tuctového depozitáře v Hostivaři?
Když na nový objekt (kvůli těmto investicím) opravdu nejsou žádné peníze?
Protože volby. A ber kde ber, každý hlas zbloudilého příznivce moderny jistě zahřeje a potěší.
Soutěž na ztvárnění Národní knihovny provázelo od vyhlášení výsledků mnoho nejasností, zejména ohledně naplnění zadávacích podmínek. Věcné námitky některých poražených účastníků zprvu (věcně) řešila porota a garant soutěže (UIA), pravděpodobně ale dojde i na soudní stání. V jistých ohledech lze mít pochopení pro argumenty obou stran. Diskuse o provozních a estetických kvalitách Kaplického díla měla také, přes protichůdná stanoviska, alespoň na pár chvil úroveň. Kabaretní ráz tancům kolem tzv. chobotnice dodali až hysteričtější z odpůrců, náš přední znalec architektury (jakož i všeho ostatního) Václav Klaus, a zejména pak místní politici.
Zde nutno připomenout a zdůraznit důležitou okolnost.
Zástupci města se podíleli na výběru předmětného pozemku.
Zástupci města se podíleli na výběru vítězného soutěžního návrhu (a hlasovali PRO něj).
Přesto se jen o pár týdnů později nemohli vynadivit, jak těsně parcela na Špejcharu přiléhá k Hradu.
A vynavztekat, jak arogantně a bezcitně do líbezného panoramatu Oko nad Prahou vstupuje… Obdivuhodné povědomí letitých správců města o plasticitě jeho tváře! Kdo by se byl nadál, že každá čtyřpatrová budova na daném místě bude při pohledu od vltavského nábřeží nebo z Vyšehradu jakkoliv patrná?!?
Čerstvě štupovaný elegán Vodrážka se tehdy nesmazatelně zapsal do análů české politiky výrazem chrchel. Ve všech ostatních názorech je zatím dokonale smazatelný, ale relativně mlád, dejme mu ještě šanci… Svou vrcholnou estrádní roli vystřihl zejména primátor Bém, když sliboval slíbené, aby následně odvolával odvolané. Nemějme mu to však za zlé, to mu jen páníček nestihl včas vsunout do mechaniky disk s novými povely. Pudlík na baterky pak panáčkoval a dělal kotouly s jistým zpožděním.
Táhlou, a stále trapnější štrapáci radní a zastupitelé ukončili pěkně po česku. Bylo zřízeno hned několik odborných komisí, které celou záležitost postupně uprojednaly k nerealizovatelnosti. Alibi zmařených termínů je zkrátka neprůstřelné.
Až nyní se titíž lidé (či kolegové z téhož hnízda) rozpomněli, že nemalá část veřejnosti vítězný blob kdysi vítala. Někdejší definici hnusu tedy překřtili na definici krásy a ladnosti, a odvážně se k ní přihlásili.
Přišli navíc s prudce inovativními nápady. Prý by šlo chobotnici posunout na samou hranu letenské stráně! Opravdu si tentokrát dobře a pozorně prohlédli pohlednici Hradčan? Ale co… vždyť stavbu je údajně možné přestěhovat i na Pankrác, nebo do Vysočan, nebo vlastně… Kamkoliv. Jako by bylo podnětů málo, šlo by zdařilý design jejího pláště napěchovat něčím úplně jiným, než knihami! Vždyť okatá a šupinatá slupka může být domovem velodromu, wellness centru nebo třeba jedné z mála heren v metropoli.
ODS spustila internetovou anketu, kde se můžete svobodně vyjádřit!
Toto třeštění poskytuje víc než co jiného výmluvnou zprávu o tom, jak si nynější vládcové i do budoucna představují urbanistickou tvorbu a koncepční rozvoj města. A neblahý příslib, že územní plán bude flikován přinejlepším tak, jako doposud. (Všeobecně nahodile a chaoticky, pouze v případě jasných developerských zájmů cíleně a systematicky…). Názor, že s libovolnou stavbou lze libovolně posouvat po terénu, než spočine na té správné parcele, je – mírně řečeno – naivní. A že lze libovolnou stavbu vykuchat a schránku použít pro jiný účel, pak téměř zločinný. Nemělo by být autorské právo zvláště pravicovým politikům svaté?
Zmíněná anketa proto nestojí za myší klik.
Přesto bych myšlenku putujícího hlavonožce s vypumpovaným žaludkem úplně nezavrhoval.
Pokud by obal chobotnice měl získat obsah nové kvality, dal by se po volbách jistě příhodně použít pro ústředí pražské buňky ODS. Blob by byl samozřejmě modrý, nikoliv zelený. Dostrkat po mapě by pak nejlépe šel někam k ďáblické skládce, zhruba do míst, kde radní Janeček hodlá vybudovat svou Oázu pro bezdomovce.
V odpovídajícím sousedství deponie a zoufalých opilců by straničtí funkcionáři mohli v klidu a zhluboka porozjímat nad svým čerstvě vydobytým postavením, a nad ideovými náměty pro příští kampaň...
27. září 2010
ZKRATKY
Žijeme v době zkratek.
Tak jako lze dokumentární film či obsáhlou reportáž sestříhat do klipu, složité výjevy možno redukovat do ikon a piktogramů, většina názorů se dá vměstnat do holých vět. A není to vždy na škodu. Pokud úsporná zkratka věrně vystihuje podstatu sdělení a autor jí vhodně užívá, je dokonce lepší než gejzír nadbytečných obrazů a slov.
V politice to platí dvojnásob. Protože však jde o prostředí s nízkou četností myšlenek (a osob, které by se jich mohly dopustit), jsou výsledkem obvykle jen karikatury ideí, vtělené do více či méně demagogických nástěnkových hesel. Ta na nás pak útočí při každé líté kampani, v níž krátké výkřiky tvoří velkoplošné pozadí oduševnělým tvářím kandidátů na plakátech.
Zkratky ale dobře poslouží i ve volebním mezidobí. Ve chvíli, kdy je třeba veřejnosti říci něco důležitého, co jen tak nezapadne mezi řádky odstavců. Kdy je vytýčován směr, nastavováno kormidlo, kdy je slavnostně ohlašována VIZE, tak jako je tomu dnes.
Dlouhé projevy nezaujmou. Čtení programového prohlášení by publikum prozívalo.
Proto vláda při představení a obhajobě svých plánovaných kroků do omrzení užívá úderného trojfrází:
Nic není zadarmo! Žili jsme si nad poměry! Nezadlužíme naše děti!
Zkratky jsou to srozumitelné, snadno zapamatovatelné a znějí vcelku přesvědčivě. I v tisku vypadají úhledně. Nelze jim navíc upřít propracovaný dramatický oblouk: poznání stavu věcí – pokání za svou špatnost – pevné odhodlání se napříště polepšit… Přesto se těžko ubránit dojmu, že doplněním jen několika souvětí by zmíněná podstata sdělení byla vykreslena o dost pravdivěji. Ukázalo by se, že tato hesla dělají z lidí hlupáky bez paměti a bez kontaktu s realitou.
Nic není zadarmo! Velmi objevná a žádoucí informace.
Zatím si totiž jen málokdo stačil povšimnout, že například do zdravotního systému odvádí v průměru přes dva tisíce korun měsíčně. Že první tři dny nemoci mu nenabíhá žádný plat. Že při každé návštěvě lékaře je nejprve zpokutován, aby jej vzápětí reguloval lékárník, a člen simulantenbande si mohl doplatit i potřebné léky. Studenti jsou také překvapeni. Dosud vůbec nepostřehli, že na učebnice a školní pomůcky musejí naspořit ze svého. Že jim stát plně nehradí ani stravu, ani ubytování. Uživatelé veřejné dopravy jsou přímo šokováni. Jízdné bylo ve všech vlacích a autobusech tak směšně nízké, že jej ani nezaznamenali! A jen nejbystřejší z bystrých návštěvníků kulturních akcí se nadál, že při vstupu na koncert či ve foyer divadla je třeba z kapes pustit něco málo drobných…
Daňový poplatník si pak dočista neuvědomil, že na to vše ze své mzdy vůbec nějak přispívá.
Nic není zadarmo! Vřelý dík, konečně na to zdejší nevědomý lid někdo moudře upozornil…!
Úskalí druhé zkratky je v jejím zvráceném zobecnění. Není pochyb, mnozí z nás si žili nad poměry. Ale plány stávající exekutivy právě těmto jedincům dávají naději, že si nad poměry mohou žít nerušeně dál. Rauty lepších lidí za panování současné koalice nijak nezchudnou, pokud už nebude potřeba přiobjednat nějaký ten stůl navíc. Naopak střední třída a vrstvy s nižšími příjmy budou za dosavadní rozmařilost právem potrestány, a posunuty blíž k (programově řídnoucí) sociální síti. Tam pak budou mít dost času pro sebezpyt a posmutnělé vzpomínky na svou dřívější nedojedenost.
Jde ale i o to, jakým měřítkem kdo zdejší poměry poměřuje.
Česká republika je opravdu relativně bohatou a prosperující zemí. Novorozenecká mortalita je nízká, délka života se prodlužuje, pod mostem či na ulici lidé umírají zatím jen ojediněle. Hypermarkety přecpané zbožím jsou pak trvalou pestrobarevnou výčitkou, zvláště baštíme-li svůj večerní bůček u zpravodajství ze třetího světa. Skutečně jsme na tom obecně lépe než Bangladéšané, a dokonce mnohem lépe než občané Somálska. A kdyby se zdejší situace náhle zhoršila, stále jsou pro vládní rétoriku v bezpečné záloze připraveny poměry Afghánistánu či Haiti… Můžeme mít ovšem jistotu, že nikdo z ministrů na zdejší poměry nepřiloží šablonu třeba skandinávskou. Nevypadalo by to vůbec hezky.
Deklarované vůli nezadlužit budoucí generace je třeba tleskat. Heslo téměř budovatelské!
Kdyby se neneslo z úst politiků, kteří veřejný dluh aktivně navyšovali, nebo jeho růstu pasivně přihlíželi. Kdyby se dotyční nechystali státní dluh snížit masivním zadlužením domácností. (Vzdělání, bydlení, zdraví i penze budou stále více ryze soukromým problémem každého z nás. A téměř každý z nás si bude muset vyřídit mnoho půjček a odvést mnoho povinných poplatků, aby alespoň některý z nich vyřešil…).
A konečně, kdyby dotyční nenavrhovali opatření, jež ze samotného rození a výchovy dětí dělají pro běžné rodiny čím dál adrenalinovější zážitek. Ale možná jde pouze o skrytou a promyšlenou taktiku, jak nezadlužit budoucí generace tím, že budoucí generace prostě nebudou existovat…
Než tedy vládní velevizi, šifrovanou ve třech zkratkách, přijmeme plně za svou a budeme jí nadšeně aplaudovat, stálo by za to se (alespoň ve zkratce) zamyslet, zda neznamená jen dobře utajený výsměch.
Tak jako lze dokumentární film či obsáhlou reportáž sestříhat do klipu, složité výjevy možno redukovat do ikon a piktogramů, většina názorů se dá vměstnat do holých vět. A není to vždy na škodu. Pokud úsporná zkratka věrně vystihuje podstatu sdělení a autor jí vhodně užívá, je dokonce lepší než gejzír nadbytečných obrazů a slov.
V politice to platí dvojnásob. Protože však jde o prostředí s nízkou četností myšlenek (a osob, které by se jich mohly dopustit), jsou výsledkem obvykle jen karikatury ideí, vtělené do více či méně demagogických nástěnkových hesel. Ta na nás pak útočí při každé líté kampani, v níž krátké výkřiky tvoří velkoplošné pozadí oduševnělým tvářím kandidátů na plakátech.
Zkratky ale dobře poslouží i ve volebním mezidobí. Ve chvíli, kdy je třeba veřejnosti říci něco důležitého, co jen tak nezapadne mezi řádky odstavců. Kdy je vytýčován směr, nastavováno kormidlo, kdy je slavnostně ohlašována VIZE, tak jako je tomu dnes.
Dlouhé projevy nezaujmou. Čtení programového prohlášení by publikum prozívalo.
Proto vláda při představení a obhajobě svých plánovaných kroků do omrzení užívá úderného trojfrází:
Nic není zadarmo! Žili jsme si nad poměry! Nezadlužíme naše děti!
Zkratky jsou to srozumitelné, snadno zapamatovatelné a znějí vcelku přesvědčivě. I v tisku vypadají úhledně. Nelze jim navíc upřít propracovaný dramatický oblouk: poznání stavu věcí – pokání za svou špatnost – pevné odhodlání se napříště polepšit… Přesto se těžko ubránit dojmu, že doplněním jen několika souvětí by zmíněná podstata sdělení byla vykreslena o dost pravdivěji. Ukázalo by se, že tato hesla dělají z lidí hlupáky bez paměti a bez kontaktu s realitou.
Nic není zadarmo! Velmi objevná a žádoucí informace.
Zatím si totiž jen málokdo stačil povšimnout, že například do zdravotního systému odvádí v průměru přes dva tisíce korun měsíčně. Že první tři dny nemoci mu nenabíhá žádný plat. Že při každé návštěvě lékaře je nejprve zpokutován, aby jej vzápětí reguloval lékárník, a člen simulantenbande si mohl doplatit i potřebné léky. Studenti jsou také překvapeni. Dosud vůbec nepostřehli, že na učebnice a školní pomůcky musejí naspořit ze svého. Že jim stát plně nehradí ani stravu, ani ubytování. Uživatelé veřejné dopravy jsou přímo šokováni. Jízdné bylo ve všech vlacích a autobusech tak směšně nízké, že jej ani nezaznamenali! A jen nejbystřejší z bystrých návštěvníků kulturních akcí se nadál, že při vstupu na koncert či ve foyer divadla je třeba z kapes pustit něco málo drobných…
Daňový poplatník si pak dočista neuvědomil, že na to vše ze své mzdy vůbec nějak přispívá.
Nic není zadarmo! Vřelý dík, konečně na to zdejší nevědomý lid někdo moudře upozornil…!
Úskalí druhé zkratky je v jejím zvráceném zobecnění. Není pochyb, mnozí z nás si žili nad poměry. Ale plány stávající exekutivy právě těmto jedincům dávají naději, že si nad poměry mohou žít nerušeně dál. Rauty lepších lidí za panování současné koalice nijak nezchudnou, pokud už nebude potřeba přiobjednat nějaký ten stůl navíc. Naopak střední třída a vrstvy s nižšími příjmy budou za dosavadní rozmařilost právem potrestány, a posunuty blíž k (programově řídnoucí) sociální síti. Tam pak budou mít dost času pro sebezpyt a posmutnělé vzpomínky na svou dřívější nedojedenost.
Jde ale i o to, jakým měřítkem kdo zdejší poměry poměřuje.
Česká republika je opravdu relativně bohatou a prosperující zemí. Novorozenecká mortalita je nízká, délka života se prodlužuje, pod mostem či na ulici lidé umírají zatím jen ojediněle. Hypermarkety přecpané zbožím jsou pak trvalou pestrobarevnou výčitkou, zvláště baštíme-li svůj večerní bůček u zpravodajství ze třetího světa. Skutečně jsme na tom obecně lépe než Bangladéšané, a dokonce mnohem lépe než občané Somálska. A kdyby se zdejší situace náhle zhoršila, stále jsou pro vládní rétoriku v bezpečné záloze připraveny poměry Afghánistánu či Haiti… Můžeme mít ovšem jistotu, že nikdo z ministrů na zdejší poměry nepřiloží šablonu třeba skandinávskou. Nevypadalo by to vůbec hezky.
Deklarované vůli nezadlužit budoucí generace je třeba tleskat. Heslo téměř budovatelské!
Kdyby se neneslo z úst politiků, kteří veřejný dluh aktivně navyšovali, nebo jeho růstu pasivně přihlíželi. Kdyby se dotyční nechystali státní dluh snížit masivním zadlužením domácností. (Vzdělání, bydlení, zdraví i penze budou stále více ryze soukromým problémem každého z nás. A téměř každý z nás si bude muset vyřídit mnoho půjček a odvést mnoho povinných poplatků, aby alespoň některý z nich vyřešil…).
A konečně, kdyby dotyční nenavrhovali opatření, jež ze samotného rození a výchovy dětí dělají pro běžné rodiny čím dál adrenalinovější zážitek. Ale možná jde pouze o skrytou a promyšlenou taktiku, jak nezadlužit budoucí generace tím, že budoucí generace prostě nebudou existovat…
Než tedy vládní velevizi, šifrovanou ve třech zkratkách, přijmeme plně za svou a budeme jí nadšeně aplaudovat, stálo by za to se (alespoň ve zkratce) zamyslet, zda neznamená jen dobře utajený výsměch.
13. září 2010
CENA HLASU
Člověk nemusí mít zrovna v lásce bývalého předsedu sociálních demokratů, a už vůbec nemusí být zaplaven endorfiny jako jeho žena, Matka Ubu české politiky, aby dospěl k neveselému závěru, že osobě i sexy mozku pana Jiří se už hezkých pár let děje mediální příkoří. Že je v tuzemském informačním prostoru měřeno (přinejmenším) dvojím metrem. Že to věčné popichování a napadání, provázející jeho karieru, víc než oprávněnou kritiku vždy připomínalo široce sdílenou šikanu trpěného, obtloustlého chlapečka (jehož vztekání pokaždé spolehlivě vyvolá jen další vlnu naschválů).
Pan Jiří sám, od dob náhlého znevýznamnění, na tuto skutečnost pravidelně a rád upozorňuje na svém blogu. Tam každou, třeba i přiléhavou a trefnou Stať, předkrmuje sebelítostným Úvodem (byl jsem a jsem terčem útoků) a jako desert nabízí alibistický Závěr (nejsem a nebudu za volební krach zodpovědný).
Čím si však toto postavení oblíbeného neoblíbeného otloukánka vysloužil?
Bezpochyby nesmypatickým vystupováním. Chování i dikce pana Jiří dají pokaždé připomenout mnohé diktátory. Svou nepřehlédnutelnou zálibou v okázalém luxusu, která se pro šéfa strany, hájící nízkopříjmové vrstvy, příliš nehodí? Možná. Ale na aroganci a pokrytectví se přece narazí i u ostatních. (Třeba mnozí bojovníci proti paternalistickému státu se z veřejného penězovodu celkem rádi napájejí…).
Konkrétními činy pak těžko. Co do počtu afér a škodivých zákonů se jako premier nijak výrazně nevymanil z linie svých předchůdců i následovníků.
Zkrátka jde o celkový umělecký dojem, tak jako při krasobruslení, které pan Jiří příliš nesleduje. Chyba!
To, jak rychle se jeho tah na branku (pro politka nutná výbava) v očích veřejnosti proměnil v tah za korytem
(u politka častá výbava, jež se však musí tutlat), mu nejspíš zlomilo vaz. Své cachtání se v koupališti moci doprovodil příliš hlasitým výskotem. Prý politický program změnil v reklamní nabídky. Prý nepřipustil diskusi a partaj se stala pouze direktivně řízeným komparsem. Stranou jednoho muže.
Volba presidenta České republiky, rok 2008. Vzpomínáte?
To byla ta slavnostní kratochvíle, kdy se i nejnaivnější občané konečně dozvěděli, jak se věci u nás mají.
Že o hlavě státu ve skutečnosti nerozhodují kvality kandidátů, ale včas a na správné adresy rozeslané nábojnice, nezbytný lobbista Šlouf, nezbytná domina Bobo v rudém, přízraky z hradních záchodků a zoufale pobíhající naháněči hlasů. Kratochvíle, jíž – s obezřetností a grácií sobě vlastní – okomentoval ministr Langer, když do zapnutých mikrofonů přihlížejícím výslovně přiblížil, kdo s kým si co vytírá, a kdo všechno půjde bručet, pokud nedostane rozum…
V takové atmosféře dělného a principiálního rokování, bylo panu Jiří vytýkáno, že volbu svých svěřenců údajně kontroloval. Že donutil zákonodárce ČSSD k předložení zbylých hlasovacích lístků…
Fuj! Nečestné a neústavní!
Každý poslanec má přece právo rozhodovat se dle svého nejlepšího vědomí a svědomí!
Zpět do roku 2010.
Jedním z pilířů dnešní vládní koalice je strana Věci Veřejné.
Strana, která do vědomí a svědomí svých zákonodárců nahlíží zcela nepokrytě, a to dokonce smluvně. Jak známo, každý kandidát musel ještě před volbami podepsat svůj úpis budoucí poslušnosti. V něm se zavazuje k usilovné stranické práci, pravidelné docházce, omluvenkám za absence. To je roztomile školácké, ale nepodstatné. Klíčová je až věta: hlasovat budu v souladu se stanoviskem poslaneckého klubu, respektive v souladu se stanoviskem politické strany. Text pamatuje i na situaci, kdy by začala reptat většina poslaneckého klubu a chtěla se snad bezostyšně řídit vlastními názory: v případě rozporu mezi stanovisky klubu a stanoviskem politické strany je klub vázán stanoviskem politické strany. (Politickou stranu, určující tato závazná stanoviska, přitom představuje Vít Bárta a další štědří sponzoři VV z podnikatelské sféry). Podepsáno, slíbeno, na psí uši, na véčkařské svědomí.
Sankcí za nesprávné hlasování je pro příslušné neposluchy smluvní pokuta 7.000.000 Kč.
Sankcí za zveřejnění detailů smlouvy pro případné žvanily pak částka 1.000.000 Kč.
(Ovšem utajení čehokoliv je v ČR čistá fikce, takže danou dohodu si dnes může vyhledat každý…).
Nečestné a neústavní? Jistě. Ale svým způsobem i prospěšné.
VéVé lidé, s otevřeností, která jim od počátku tolik sluší, stanovili přesnou váhu poslaneckého hlasu, o níž se dosud jen živě spekulovalo. Když mediální magnát Soukup vycenil Zubovou vysoko na kandidátní listinu ČSSD. Když vířivkový démon Tlustý pomáhal svrhnout vládu. Kdykoliv bylo potřeba prodejnému přeběhlíkovi dodat make-up konstruktivního poslance. Lobbisté a nátlakové skupiny dnes konečně mají jasno:
7 milionů Kč + bolestné za následné nactiutrhání = cena poslaneckého hlasu
Zkouším si nicméně představit, co by nastalo, kdyby podobný úpis sesmolil svého času pan Jiří.
A živě vidím burcující, několikapalcové titulky na stranách denního tisku. Aktivistu Šinágla, jejž právě skolil infarkt. Letenskou pláň, uvědoměle zaplněnou rozhořčenými občany, jako v něžněrevolučních letech.
Takto vše pokojně a za naprostého nezájmu prošumělo…
Kde jsou (nestranně píšící) novináři, kteří by jako správně zuřiví psi hlídali demokracii?
Kde jsou (jistě samovolně zakládané) facebookové skupiny, vyzývající k rázné akci?
Kde jsou (jistě spontánně organizované) demonstrace za záchranu ohrožené svobody?
Kde jsou (jistě spontánně formulované) petice za odstoupení despotů?
Kde jsou (jistě spontánně angažovaní) mladí herci, aby nám dodali něco jemného kunderovského humoru?
Kde jsou (pro věc zaujatí) rockeři, co by nám na náměstích připomenuli, že s ABL se nemluví?
Kde jsou (jistě osobně velmi stateční) anonymní vejcometi s platem čerstvě snesené munice?
(Syrové volské oko na tváři Radka Johna a lysině Víta Bárty by přitom bylo tolik, tolik fotogenické!)
Nic z toho. Jen všeobecné, rozpočtově odpovědné ticho…
Veřejnosti nejspíš nevadí, když principy demokracie pošlapává někdo s výzorem neškodného jelimana.
Velmi ji však dráždí, když je to někdo se zevnějškem nebezpečného diktátora.
Jde asi opravdu jen o celkový umělecký dojem. Neveselé.
Pan Jiří sám, od dob náhlého znevýznamnění, na tuto skutečnost pravidelně a rád upozorňuje na svém blogu. Tam každou, třeba i přiléhavou a trefnou Stať, předkrmuje sebelítostným Úvodem (byl jsem a jsem terčem útoků) a jako desert nabízí alibistický Závěr (nejsem a nebudu za volební krach zodpovědný).
Čím si však toto postavení oblíbeného neoblíbeného otloukánka vysloužil?
Bezpochyby nesmypatickým vystupováním. Chování i dikce pana Jiří dají pokaždé připomenout mnohé diktátory. Svou nepřehlédnutelnou zálibou v okázalém luxusu, která se pro šéfa strany, hájící nízkopříjmové vrstvy, příliš nehodí? Možná. Ale na aroganci a pokrytectví se přece narazí i u ostatních. (Třeba mnozí bojovníci proti paternalistickému státu se z veřejného penězovodu celkem rádi napájejí…).
Konkrétními činy pak těžko. Co do počtu afér a škodivých zákonů se jako premier nijak výrazně nevymanil z linie svých předchůdců i následovníků.
Zkrátka jde o celkový umělecký dojem, tak jako při krasobruslení, které pan Jiří příliš nesleduje. Chyba!
To, jak rychle se jeho tah na branku (pro politka nutná výbava) v očích veřejnosti proměnil v tah za korytem
(u politka častá výbava, jež se však musí tutlat), mu nejspíš zlomilo vaz. Své cachtání se v koupališti moci doprovodil příliš hlasitým výskotem. Prý politický program změnil v reklamní nabídky. Prý nepřipustil diskusi a partaj se stala pouze direktivně řízeným komparsem. Stranou jednoho muže.
Volba presidenta České republiky, rok 2008. Vzpomínáte?
To byla ta slavnostní kratochvíle, kdy se i nejnaivnější občané konečně dozvěděli, jak se věci u nás mají.
Že o hlavě státu ve skutečnosti nerozhodují kvality kandidátů, ale včas a na správné adresy rozeslané nábojnice, nezbytný lobbista Šlouf, nezbytná domina Bobo v rudém, přízraky z hradních záchodků a zoufale pobíhající naháněči hlasů. Kratochvíle, jíž – s obezřetností a grácií sobě vlastní – okomentoval ministr Langer, když do zapnutých mikrofonů přihlížejícím výslovně přiblížil, kdo s kým si co vytírá, a kdo všechno půjde bručet, pokud nedostane rozum…
V takové atmosféře dělného a principiálního rokování, bylo panu Jiří vytýkáno, že volbu svých svěřenců údajně kontroloval. Že donutil zákonodárce ČSSD k předložení zbylých hlasovacích lístků…
Fuj! Nečestné a neústavní!
Každý poslanec má přece právo rozhodovat se dle svého nejlepšího vědomí a svědomí!
Zpět do roku 2010.
Jedním z pilířů dnešní vládní koalice je strana Věci Veřejné.
Strana, která do vědomí a svědomí svých zákonodárců nahlíží zcela nepokrytě, a to dokonce smluvně. Jak známo, každý kandidát musel ještě před volbami podepsat svůj úpis budoucí poslušnosti. V něm se zavazuje k usilovné stranické práci, pravidelné docházce, omluvenkám za absence. To je roztomile školácké, ale nepodstatné. Klíčová je až věta: hlasovat budu v souladu se stanoviskem poslaneckého klubu, respektive v souladu se stanoviskem politické strany. Text pamatuje i na situaci, kdy by začala reptat většina poslaneckého klubu a chtěla se snad bezostyšně řídit vlastními názory: v případě rozporu mezi stanovisky klubu a stanoviskem politické strany je klub vázán stanoviskem politické strany. (Politickou stranu, určující tato závazná stanoviska, přitom představuje Vít Bárta a další štědří sponzoři VV z podnikatelské sféry). Podepsáno, slíbeno, na psí uši, na véčkařské svědomí.
Sankcí za nesprávné hlasování je pro příslušné neposluchy smluvní pokuta 7.000.000 Kč.
Sankcí za zveřejnění detailů smlouvy pro případné žvanily pak částka 1.000.000 Kč.
(Ovšem utajení čehokoliv je v ČR čistá fikce, takže danou dohodu si dnes může vyhledat každý…).
Nečestné a neústavní? Jistě. Ale svým způsobem i prospěšné.
VéVé lidé, s otevřeností, která jim od počátku tolik sluší, stanovili přesnou váhu poslaneckého hlasu, o níž se dosud jen živě spekulovalo. Když mediální magnát Soukup vycenil Zubovou vysoko na kandidátní listinu ČSSD. Když vířivkový démon Tlustý pomáhal svrhnout vládu. Kdykoliv bylo potřeba prodejnému přeběhlíkovi dodat make-up konstruktivního poslance. Lobbisté a nátlakové skupiny dnes konečně mají jasno:
7 milionů Kč + bolestné za následné nactiutrhání = cena poslaneckého hlasu
Zkouším si nicméně představit, co by nastalo, kdyby podobný úpis sesmolil svého času pan Jiří.
A živě vidím burcující, několikapalcové titulky na stranách denního tisku. Aktivistu Šinágla, jejž právě skolil infarkt. Letenskou pláň, uvědoměle zaplněnou rozhořčenými občany, jako v něžněrevolučních letech.
Takto vše pokojně a za naprostého nezájmu prošumělo…
Kde jsou (nestranně píšící) novináři, kteří by jako správně zuřiví psi hlídali demokracii?
Kde jsou (jistě samovolně zakládané) facebookové skupiny, vyzývající k rázné akci?
Kde jsou (jistě spontánně organizované) demonstrace za záchranu ohrožené svobody?
Kde jsou (jistě spontánně formulované) petice za odstoupení despotů?
Kde jsou (jistě spontánně angažovaní) mladí herci, aby nám dodali něco jemného kunderovského humoru?
Kde jsou (pro věc zaujatí) rockeři, co by nám na náměstích připomenuli, že s ABL se nemluví?
Kde jsou (jistě osobně velmi stateční) anonymní vejcometi s platem čerstvě snesené munice?
(Syrové volské oko na tváři Radka Johna a lysině Víta Bárty by přitom bylo tolik, tolik fotogenické!)
Nic z toho. Jen všeobecné, rozpočtově odpovědné ticho…
Veřejnosti nejspíš nevadí, když principy demokracie pošlapává někdo s výzorem neškodného jelimana.
Velmi ji však dráždí, když je to někdo se zevnějškem nebezpečného diktátora.
Jde asi opravdu jen o celkový umělecký dojem. Neveselé.
8. září 2010
PRUŽNÍ A STĚHOVAVÍ
Pokud patříte mezi pravidelné čtenáře novin či náruživé diváky televizních zpráv, nemohli jste tomu uniknout. Nemohli jste se vyhnout káravému slovu a vyčítavému pohledu nadějného analytika. Pro dnešní dobu jste trestuhodně pohodlní a usedlí, oznámí vám, sotva jste pohodlně usedli do křesla, po celodenní práci. Jste opravdu tak neschopní a zlenivělí, že za ní zítra půjdete ke stejnému zaměstnavateli ve stejném městě? Styďte se! Patříte minulosti, dodá pak (zpravidla vybranější oklikou, ovšem s viditelným znechucením…).
I za korektní mluvou je jasně znát, že dotyčný kolem sebe vidí nehajitelné množství zbytečných lidí. Všichni zasvěcení mu závidějí tu lehkost, s níž je cpe do tabulek a grafů, mění je v čísla, a ta potom škrtá. Kolikrát umí o nepotřebnosti druhých pohovořit tak působivě, že mu samotní druzí tleskají, a nadšeně se škrtají sami!
Užívá vybroušený slovník společenského technologa, který se mu dávno vryl pod kůži. A tak se jeho řeč hemží lidskými zdroji, kapitálem či materiálem, a výrobními prostředky. Slovník ne nepodobný názvosloví z oblasti živočišné produkce (což je mimochodem také velmi vybraný výraz pro osud tvorů na karierní dráze kotec – jatka). Jistě to lze odbýt s tím, že se jedná pouze o slova, a ta mají pro kazatele pravých cest odjakživa pramalý význam. Přesto navozují nepříjemné konotace. Vždyť zdroje se mají vytěžit, kapitál zobchodovat, prostředky využít a materiál po opotřebení odhodit…
Nadějný analytik má s lidmi minulosti trvalou vnitřní potíž, mnohem raději se proto blaženě zasní o člověku budoucnosti. Takový se nejlépe pozná podle toho, že je ochoten dělat pro svou obživu cokoliv, a kamkoliv se za ní i bleskově přesunout. Ve svém sí-víčku zaslaném ejč-áru, se pyšní stovkami různých činností, jež vykonal pod desítkami různých šéfů hned na několika místech země (lépe však Země).
Ovšemže… nadějný analytik teoreticky uctívá individualitu – jedinečná jedinečnost jedinečného jedince, který je plně zaměřen na cíl, o který hodlá usilovat – to je samo nejtvrdší jádro věrouky, k níž se tak rád hlásí. V praxi se mu ale zároveň velmi hodí masa jedinců nevyhraněných a tápajících. Pouze zmateně a neurčitě těkající polotovar lze nejlépe dohotovit v požadovaný výrobek. Nejsnáze si nechá namluvit, že stojí před šancí, pro kterou musí lecos obětovat, a projevit se konečně trochu flexibilně. Neviditelný mozek trhu moudře zváží, do kterého ze svých šuplat svou ještě neviditelnější rukou tvárné adepty úspěchu zasune, a všichni budou spokojeni. Nejvíce pak náš kazatel.
Potvrdí se totiž universální poučka, patřící k jeho osamělým, tudíž hýčkaným intelektuálním výkonům:
Každý se přece může rekvalifikovat, přestěhovat do velkoměsta a tam pracovat v bankovním sektoru, jen trochu chtít, lenoši!
Přílišný zájem o jeden obor nebezpečně zužuje vaše možnosti prosadit se v oborech jiných. A přílišné lpění na dosavadním životním prostoru a mezilidských vztazích hrozí zkázonosnou strnulostí. V očích nadějného analytika stálost znamená zkostnatělost, věrnost sentimentální přežitek, trvalost pak jistojistou výkonostní smrt. Doba žádá změnu a pohyb, pamatujte!
Pružnost člověka se stala natolik vyžadovaným rysem, že jeho opečovávání musí začít co nejdříve, nejlépe už ve školách. Dost bylo memorování dat, biflování konkrétních údajů – spusťme diskusi! Očividným cílem tohoto pokrokového trendu je proměnit ušlápnuté absolventy, již nejsou s to naložit se získanými vědomostmi, v sebejisté blby, schopné naopak sáhodlouze promluvit na libovolné téma, aniž by o něm kdy slyšeli. Co může přinést debata, které nepředchází znalost, spojená se studiem a osvojováním informací? Jak asi probíhá proces tvorby názoru, když se potřebná data nenamáháte vědět, ale pouze tušíte kde je vyhledat, kdybyste se (přinejhorším) namáhat chtěli? Můžete tvrdit, že umíte všechny řeči světa jen díky tomu, že víte, ve kterém regálu knihkupectví se nacházejí cizojazyčné slovníky? Člověk budoucnosti zřejmě ano. Povinná školní docházka bude zkrácena na dva roky, kdy se caparti naučí rozpoznávat znaky na monitoru a googlovat. Pak už budou dokonale připraveni pro svou karieru.
Nejde jen o lidi, podobně elastické musí být i jejich prostředí.
Města je třeba roztavit do pulsujícího, beztvarého a proměnlivého slizu. Ten se bude blahodárně rozpínat a smršťovat dle okamžitých potřeb. Domy nesmějí mít rozpoznatelnou tvář, pevný a daný obsah, nanejvýš tak efektně pojatou schránku, která naprosto jasně vymezí naprosto nejasné prázdno. A už takový nápaditě architektonizovaný obal představuje pro majitele vysoké investiční riziko nepružnosti, buďme vděčni. Nikdo neví, co jednou ten výtvarně pojatý závoj zahalí nejvýhodněji. Dřívější bordel dnes bude chrámem, v němž bude sloužit mši nedávno rekvalifikovaný vyhazovač. Příští týden tu bude fitness, za měsíc knihovna… Optimalizovaná modulová síť a posuvné příčky vítězí a vládnou. Navržené objemy naprosto nejasného prázdna rovnoměrně strukturujme asfaltovými tepnami, živoucí městská tkáň tím bude zrozena…!
Ale ve skutečnosti nestačí nemít pevný cíl, k vaší dokonalé použitelnosti je třeba ztratit i jakýkoliv dlouhodobější směr.
Lidé se stále nechtějí stěhovat za prací, zoufají si obden nadějní analytici. (Nemohli jste tomu uniknout...). Přitom by správně všichni měli být přichystáni popadnout příležitost za pačesy. Popadnout ji spolu s trvale sbaleným kufrem, dosavadní nájemní smlouvou a sepsanou výpovědí v zubech.
Co je ochota měnit sebe, bez připravenosti měnit okolí?!
Chcete být chválenými a žádanými lidmi budoucnosti?
Nemarněte čas konverzací s prodavači vaší čtvrti, zítra oni nebo vy budete působit úplně jinde. Neseznamujte se příliš s prostředím, v němž zrovna žijete, je to chvilková a pomíjivá kulisa vaší existence. Nezdravte sousedy, jsou to jen zaměnitelné tváře, které příště budou vypadat úplně jinak. Nedružte se přehnaně s kolegy, jsou to jen zaměnitelné tváře, které příště budou vypadat úplně jinak. Obecně vzato, nepěstujte známosti, a rozhodně si nevytvářejte přátele – to je přímo začátečnická chyba! Udržujte maximálně konexe, které by se i při vaší pružnosti a stěhovavosti mohly jednou rentovat. Vybírejte pečlivě! Nezahazujte se s každým, pokud dotyčný jen za něco stojí, bude vás brát taky tak.
Konečnou a vytouženou metou nadějných analytiků je zjevně vydobýt lidské zdroje natolik přizpůsobivé, že budou ochotny (rozuměj existenčně nuceny) prospívat systému bez ohledu na prospěšnost vlastnímu životu.
Amerika byla vždy působivou společenskou laboratoří.
Dle dostupných statistik nejvíce tamních teenagerů úspěšně dokoná sebevraždu krátce poté, co se jejich rodiče projeví dostatečně flexibilně a mobilně, a přestěhuje se za získanou prací stovky mil do míst, jimž budou na pár dalších měsíců říkat domov. Nové město, nový dům, nová škola a noví spolužáci v dočasné realitě. Dřívější město, někdejší dům, bývalá škola a staří přátelé či lásky v dočasných vzpomínkách. Měnit ze dne na den vztahy i životní prostor prostě nezvládne každý, ale je to užitečný test, test přímo bakteriálních schopností přežít. A nestojí mnoho!
Nadějné analytiky třeba jen pár čerstvých škrtanců v tabulkách…
Chcete být chválenými a žádanými lidmi budoucnosti?
Nabídněte se a jděte odhodlaně za svým cílem!
Poptávka vám už včas a nejpřesněji určí, kde se nachází a jak vlastně vypadá.
I za korektní mluvou je jasně znát, že dotyčný kolem sebe vidí nehajitelné množství zbytečných lidí. Všichni zasvěcení mu závidějí tu lehkost, s níž je cpe do tabulek a grafů, mění je v čísla, a ta potom škrtá. Kolikrát umí o nepotřebnosti druhých pohovořit tak působivě, že mu samotní druzí tleskají, a nadšeně se škrtají sami!
Užívá vybroušený slovník společenského technologa, který se mu dávno vryl pod kůži. A tak se jeho řeč hemží lidskými zdroji, kapitálem či materiálem, a výrobními prostředky. Slovník ne nepodobný názvosloví z oblasti živočišné produkce (což je mimochodem také velmi vybraný výraz pro osud tvorů na karierní dráze kotec – jatka). Jistě to lze odbýt s tím, že se jedná pouze o slova, a ta mají pro kazatele pravých cest odjakživa pramalý význam. Přesto navozují nepříjemné konotace. Vždyť zdroje se mají vytěžit, kapitál zobchodovat, prostředky využít a materiál po opotřebení odhodit…
Nadějný analytik má s lidmi minulosti trvalou vnitřní potíž, mnohem raději se proto blaženě zasní o člověku budoucnosti. Takový se nejlépe pozná podle toho, že je ochoten dělat pro svou obživu cokoliv, a kamkoliv se za ní i bleskově přesunout. Ve svém sí-víčku zaslaném ejč-áru, se pyšní stovkami různých činností, jež vykonal pod desítkami různých šéfů hned na několika místech země (lépe však Země).
Ovšemže… nadějný analytik teoreticky uctívá individualitu – jedinečná jedinečnost jedinečného jedince, který je plně zaměřen na cíl, o který hodlá usilovat – to je samo nejtvrdší jádro věrouky, k níž se tak rád hlásí. V praxi se mu ale zároveň velmi hodí masa jedinců nevyhraněných a tápajících. Pouze zmateně a neurčitě těkající polotovar lze nejlépe dohotovit v požadovaný výrobek. Nejsnáze si nechá namluvit, že stojí před šancí, pro kterou musí lecos obětovat, a projevit se konečně trochu flexibilně. Neviditelný mozek trhu moudře zváží, do kterého ze svých šuplat svou ještě neviditelnější rukou tvárné adepty úspěchu zasune, a všichni budou spokojeni. Nejvíce pak náš kazatel.
Potvrdí se totiž universální poučka, patřící k jeho osamělým, tudíž hýčkaným intelektuálním výkonům:
Každý se přece může rekvalifikovat, přestěhovat do velkoměsta a tam pracovat v bankovním sektoru, jen trochu chtít, lenoši!
Přílišný zájem o jeden obor nebezpečně zužuje vaše možnosti prosadit se v oborech jiných. A přílišné lpění na dosavadním životním prostoru a mezilidských vztazích hrozí zkázonosnou strnulostí. V očích nadějného analytika stálost znamená zkostnatělost, věrnost sentimentální přežitek, trvalost pak jistojistou výkonostní smrt. Doba žádá změnu a pohyb, pamatujte!
Pružnost člověka se stala natolik vyžadovaným rysem, že jeho opečovávání musí začít co nejdříve, nejlépe už ve školách. Dost bylo memorování dat, biflování konkrétních údajů – spusťme diskusi! Očividným cílem tohoto pokrokového trendu je proměnit ušlápnuté absolventy, již nejsou s to naložit se získanými vědomostmi, v sebejisté blby, schopné naopak sáhodlouze promluvit na libovolné téma, aniž by o něm kdy slyšeli. Co může přinést debata, které nepředchází znalost, spojená se studiem a osvojováním informací? Jak asi probíhá proces tvorby názoru, když se potřebná data nenamáháte vědět, ale pouze tušíte kde je vyhledat, kdybyste se (přinejhorším) namáhat chtěli? Můžete tvrdit, že umíte všechny řeči světa jen díky tomu, že víte, ve kterém regálu knihkupectví se nacházejí cizojazyčné slovníky? Člověk budoucnosti zřejmě ano. Povinná školní docházka bude zkrácena na dva roky, kdy se caparti naučí rozpoznávat znaky na monitoru a googlovat. Pak už budou dokonale připraveni pro svou karieru.
Nejde jen o lidi, podobně elastické musí být i jejich prostředí.
Města je třeba roztavit do pulsujícího, beztvarého a proměnlivého slizu. Ten se bude blahodárně rozpínat a smršťovat dle okamžitých potřeb. Domy nesmějí mít rozpoznatelnou tvář, pevný a daný obsah, nanejvýš tak efektně pojatou schránku, která naprosto jasně vymezí naprosto nejasné prázdno. A už takový nápaditě architektonizovaný obal představuje pro majitele vysoké investiční riziko nepružnosti, buďme vděčni. Nikdo neví, co jednou ten výtvarně pojatý závoj zahalí nejvýhodněji. Dřívější bordel dnes bude chrámem, v němž bude sloužit mši nedávno rekvalifikovaný vyhazovač. Příští týden tu bude fitness, za měsíc knihovna… Optimalizovaná modulová síť a posuvné příčky vítězí a vládnou. Navržené objemy naprosto nejasného prázdna rovnoměrně strukturujme asfaltovými tepnami, živoucí městská tkáň tím bude zrozena…!
Ale ve skutečnosti nestačí nemít pevný cíl, k vaší dokonalé použitelnosti je třeba ztratit i jakýkoliv dlouhodobější směr.
Lidé se stále nechtějí stěhovat za prací, zoufají si obden nadějní analytici. (Nemohli jste tomu uniknout...). Přitom by správně všichni měli být přichystáni popadnout příležitost za pačesy. Popadnout ji spolu s trvale sbaleným kufrem, dosavadní nájemní smlouvou a sepsanou výpovědí v zubech.
Co je ochota měnit sebe, bez připravenosti měnit okolí?!
Chcete být chválenými a žádanými lidmi budoucnosti?
Nemarněte čas konverzací s prodavači vaší čtvrti, zítra oni nebo vy budete působit úplně jinde. Neseznamujte se příliš s prostředím, v němž zrovna žijete, je to chvilková a pomíjivá kulisa vaší existence. Nezdravte sousedy, jsou to jen zaměnitelné tváře, které příště budou vypadat úplně jinak. Nedružte se přehnaně s kolegy, jsou to jen zaměnitelné tváře, které příště budou vypadat úplně jinak. Obecně vzato, nepěstujte známosti, a rozhodně si nevytvářejte přátele – to je přímo začátečnická chyba! Udržujte maximálně konexe, které by se i při vaší pružnosti a stěhovavosti mohly jednou rentovat. Vybírejte pečlivě! Nezahazujte se s každým, pokud dotyčný jen za něco stojí, bude vás brát taky tak.
Konečnou a vytouženou metou nadějných analytiků je zjevně vydobýt lidské zdroje natolik přizpůsobivé, že budou ochotny (rozuměj existenčně nuceny) prospívat systému bez ohledu na prospěšnost vlastnímu životu.
Amerika byla vždy působivou společenskou laboratoří.
Dle dostupných statistik nejvíce tamních teenagerů úspěšně dokoná sebevraždu krátce poté, co se jejich rodiče projeví dostatečně flexibilně a mobilně, a přestěhuje se za získanou prací stovky mil do míst, jimž budou na pár dalších měsíců říkat domov. Nové město, nový dům, nová škola a noví spolužáci v dočasné realitě. Dřívější město, někdejší dům, bývalá škola a staří přátelé či lásky v dočasných vzpomínkách. Měnit ze dne na den vztahy i životní prostor prostě nezvládne každý, ale je to užitečný test, test přímo bakteriálních schopností přežít. A nestojí mnoho!
Nadějné analytiky třeba jen pár čerstvých škrtanců v tabulkách…
Chcete být chválenými a žádanými lidmi budoucnosti?
Nabídněte se a jděte odhodlaně za svým cílem!
Poptávka vám už včas a nejpřesněji určí, kde se nachází a jak vlastně vypadá.
6. září 2010
EKONOM VÍ
Karel Kříž je ekonom. A jako vědoucí ekonom se nyní pohoršil nad plánem Pražského dopravního podniku postupně zbudovat v deseti velmi vytížených stanicích metra výtahy. Otázka, zda předpokládaná cena stavebních úprav (100 milionů Kč na jednu akci) není přemrštěná, a námitka, že by se daly pořídit levněji, by bez pochyb byly na místě. Autorovi ovšem vadí i samotný záměr, a uvádí jej jako jasný příklad katastrofálního plýtvání, ne-li rovnou krádeže.
Přitom (byť i předražená) realizace by rozhodně zvýšila pohodlí cestujících.
Bojoval Kříž stejně zapáleně proti stavbě lyžařských areálů bez sněhu, akvaparků bez vody, sebeprezentaci pražských radních bez skrupulí a olympijské kandidatuře bez veřejné podpory? Tedy investicím skutečně neúčelným, které žádnému z občanů opravdu, ale opravdu nikdy a v ničem neprospěly?
Metro může samozřejmě obstojně fungovat i v dnešním stavu. Vždyť jako vzorový výsledek toho pravého, odpovědného nakládání se zdroji, uvádí autor (zřejmě záměrnou) barierovost podzemních drah v japonských a amerických městech. Že jde zároveň o sídla nejvíce automobilizovaná, kde se pěšímu pohybu a veřejné dopravě příliš nepřeje, ponechává stranou. Jako možnou alternativu k stavbě zcela šílených výtahů ostatně sám zmiňuje pořízení až čtyř tisíc (pro vozíčkáře upravených) vozidel, a to, prosím, za stejnou cenu!
Hanebně řídký silniční provoz v Praze je zkrátka potřeba konečně trochu zahustit.
V posledním odstavci Kříž sebevědomě zdůraznil, co všechno ekonom ví.
Že výtah, zpřístupňující vestibul a nástupiště metra, neslouží pouze vozíčkářům, ale třeba i lidem po úrazu, hůře pohyblivým seniorům, obyvatelům s větším nákupem či nákladem, a zejména rodičům s kočárky – tedy všem, komu užívání eskalátorů činí nemalé obtíže, už ale ekonom (alespoň jeho ražení) nejspíš neví.
A snad ani vědět nechce, nepěkně by to nabouralo jeho efektně vypadající výpočty a řádně otupilo ostře nabroušená slova a už ve své podstatě dosti tupou argumentaci.
http://www.lidovky.cz/andelske-vyhazovani-penez-dc8-/ln_noviny.asp?c=A100903_000040_ln_noviny_sko&klic=238697&mes=100903_0
Přitom (byť i předražená) realizace by rozhodně zvýšila pohodlí cestujících.
Bojoval Kříž stejně zapáleně proti stavbě lyžařských areálů bez sněhu, akvaparků bez vody, sebeprezentaci pražských radních bez skrupulí a olympijské kandidatuře bez veřejné podpory? Tedy investicím skutečně neúčelným, které žádnému z občanů opravdu, ale opravdu nikdy a v ničem neprospěly?
Metro může samozřejmě obstojně fungovat i v dnešním stavu. Vždyť jako vzorový výsledek toho pravého, odpovědného nakládání se zdroji, uvádí autor (zřejmě záměrnou) barierovost podzemních drah v japonských a amerických městech. Že jde zároveň o sídla nejvíce automobilizovaná, kde se pěšímu pohybu a veřejné dopravě příliš nepřeje, ponechává stranou. Jako možnou alternativu k stavbě zcela šílených výtahů ostatně sám zmiňuje pořízení až čtyř tisíc (pro vozíčkáře upravených) vozidel, a to, prosím, za stejnou cenu!
Hanebně řídký silniční provoz v Praze je zkrátka potřeba konečně trochu zahustit.
V posledním odstavci Kříž sebevědomě zdůraznil, co všechno ekonom ví.
Že výtah, zpřístupňující vestibul a nástupiště metra, neslouží pouze vozíčkářům, ale třeba i lidem po úrazu, hůře pohyblivým seniorům, obyvatelům s větším nákupem či nákladem, a zejména rodičům s kočárky – tedy všem, komu užívání eskalátorů činí nemalé obtíže, už ale ekonom (alespoň jeho ražení) nejspíš neví.
A snad ani vědět nechce, nepěkně by to nabouralo jeho efektně vypadající výpočty a řádně otupilo ostře nabroušená slova a už ve své podstatě dosti tupou argumentaci.
http://www.lidovky.cz/andelske-vyhazovani-penez-dc8-/ln_noviny.asp?c=A100903_000040_ln_noviny_sko&klic=238697&mes=100903_0
27. srpna 2010
RKJ
Radek Kopčem John se před jarními volbami snaživě profiloval jako nesmlouvavý lovec a likvidátor prehistorických příšer. Calouscosaurus Parcanis (veřejnosti notoricky známý tvor, vyznačující se v mžiku proměnlivým zbarvením, výrazným rumovým dechem, okázalým pocitem neohroženosti a ržáním vzdáleně připomínajícím oslavný zpěv) jím byl sice nakonec označen za zcela nově objevené zviřátko k pomazlení, přesto John se svým blonďatým kmenem v mnoha očích přinesl svěží větry do nehybných střev české politiky. Ty pak (spolu s nečekanou a revoluční změnou v kroužkovacím vývoji) zapříčinily náhlé vyhynutí spousty morálně přežilých a odpudivých druhů. Takový úspěch je hoden odměny!
R.K.John se proto po právu stal ochráncem všeobecného řádu a pořádku ve svěřeném rajonu.
Obavy z toho, jak rychle se užvaněný a poněkud sebestředný info-tainer dokáže převtělit do nemluvného a strohého politika, který svým tajemným mlčením stráží veřejnou bezpečnost, vzaly brzy za své.
Ministr vnitra je ve všech případech (až na kajínkovské výjimky) přísně nestranný.
Ministr vnitra nasazuje každé ráno pokerovou tvář.
Ministr vnitra neříká tak ani tak, ale ještě častěji říká tak i tak, čímž dokonale mate nejen policejní sbor, ale především vnitřní a vnější nepřátele, a takto důmyslně všechny pospolu dohání k rezignované apatii.
Není pochyb, že ministr vnitra umí držet jazyk za zuby. Tajné svazky a tajné služby se nemají čeho bát!
O Radkově vrozeném talentu k utajování skutečností by nejzasvěceněji uměla pohovořit jeho vlastní žena.
Existuje snad lepší vysvědčení?
Nitro vnitra přežilo holobradého Grosse, holotemenné Íčko, proč by všemožnými kauzami ošlehaný divous RKJ měl znamenat jakoukoliv existenční hrozbu pro jeho chod?
Naopak, suchopárná úředničina získá nový švih!
R.K.John se totiž, přes veškerou urputnou snahu, stále neumí zcela odstřihnout od role mediální hvězdy. Hvězdy, která (nyní už nechtěně a pouze mimoděk) baví usmívající se kolegy, méně usměvavé zaměstnance, rozjařené novináře i mnohem méně rozjařené platící publikum.
Naposledy všechny potěšil vkusným a vskutku vymazleným výstupem, v němž ani pod brutálním nátlakem moderátora (komu jen ten Veselovskij může skrytě sloužit?!) nedal nejjemnějším náznakem, sebemenším brvouhnutím najevo, za jakou činnost budou z veřejných peněz odměňováni jeho přímí podřízení…
Ze závěrečné zmínky, kdo především se nic nesmí dozvědět, přímo mrazí…
Opět polechtal představivost telekonzumenta jako ve svých nejinvestigativnějších letech.
Užijte si polechtání také. Na vlastní oči… :
http://www.youtube.com/watch?v=xZ9lfwPO4ZQ
R.K.John se proto po právu stal ochráncem všeobecného řádu a pořádku ve svěřeném rajonu.
Obavy z toho, jak rychle se užvaněný a poněkud sebestředný info-tainer dokáže převtělit do nemluvného a strohého politika, který svým tajemným mlčením stráží veřejnou bezpečnost, vzaly brzy za své.
Ministr vnitra je ve všech případech (až na kajínkovské výjimky) přísně nestranný.
Ministr vnitra nasazuje každé ráno pokerovou tvář.
Ministr vnitra neříká tak ani tak, ale ještě častěji říká tak i tak, čímž dokonale mate nejen policejní sbor, ale především vnitřní a vnější nepřátele, a takto důmyslně všechny pospolu dohání k rezignované apatii.
Není pochyb, že ministr vnitra umí držet jazyk za zuby. Tajné svazky a tajné služby se nemají čeho bát!
O Radkově vrozeném talentu k utajování skutečností by nejzasvěceněji uměla pohovořit jeho vlastní žena.
Existuje snad lepší vysvědčení?
Nitro vnitra přežilo holobradého Grosse, holotemenné Íčko, proč by všemožnými kauzami ošlehaný divous RKJ měl znamenat jakoukoliv existenční hrozbu pro jeho chod?
Naopak, suchopárná úředničina získá nový švih!
R.K.John se totiž, přes veškerou urputnou snahu, stále neumí zcela odstřihnout od role mediální hvězdy. Hvězdy, která (nyní už nechtěně a pouze mimoděk) baví usmívající se kolegy, méně usměvavé zaměstnance, rozjařené novináře i mnohem méně rozjařené platící publikum.
Naposledy všechny potěšil vkusným a vskutku vymazleným výstupem, v němž ani pod brutálním nátlakem moderátora (komu jen ten Veselovskij může skrytě sloužit?!) nedal nejjemnějším náznakem, sebemenším brvouhnutím najevo, za jakou činnost budou z veřejných peněz odměňováni jeho přímí podřízení…
Ze závěrečné zmínky, kdo především se nic nesmí dozvědět, přímo mrazí…
Opět polechtal představivost telekonzumenta jako ve svých nejinvestigativnějších letech.
Užijte si polechtání také. Na vlastní oči… :
http://www.youtube.com/watch?v=xZ9lfwPO4ZQ
16. srpna 2010
SOLIDARITA ZA STO,-
Vláda je teprve v plenkách, proto na ni musíme být milí, a obrnit se nebývalou porcí trpělivosti a vstřícných očekávání. Přesto se už po prvních týdnech řada z nás neubrání logické, neodbytné a vpravdě rodičovské zvědavosti, co že se ze zplozenců květnové národní kopulace vyklube. Je to jistě předčasné, ale i z prvních neohrabaných krůčků, sotva srozumitelného žvatlání, a toho, po jakých hračkách se mimina ze Strakovky vytrvale sápou, možno lecos dovodit.
Už dnes lze tedy říci, že zjevnou prioritou výkvětu vládních jeslí je stát napříště proměnit v instituci, která toho bude svým občanům nabízet čím dál tím méně, avšak s neodolatelným příslibem, že na toto nevratně hubnoucí a stále menší málo budou přispívat nevratně rostoucími a stále kynutějšími odvody a poplatky. (Nevinnými očky mrňat přitom šibalsky probleskl i záměr část funkcí, jež dosud neduživý erár garantoval, převést do privátního sektoru jako předmět lákavého podnikání…).
Naopak uklidňující zprávou je, že předvolební sliby jsou i batolatům svatosvaté, a daně se rozhodně nezvýší! Jen se některé přejmenují. U jiných se zas sazby začnou přímo romanticky sbližovat (jen čirou shodou okolností k této intimitě dojde v horních patrech). A konečně přijde řeč i na daně nové. Ty dosud nebyly zmiňovány vůbec, takže dané slovo zůstane i zde skálopevné.
V hlavě dlouhodobě nejdrzejšího špunta se tak mohla bez větších výčitek zrodit idea daně povodňové.
Povodně, stejně jako řecký skorokrach, koalici do vínku nadělilo snad samo nebe. Občané jsou denně, a to bez užití placené inzerce (!), konfrontováni a zahanbováni názornými ilustracemi toho, jak skvěle se jim daří, oproti vyplaveným nešťastníkům. Toho, že jejich dosavadní, místy až jižanská rozmařilost vede přímo k propasti, po okraj naplněné škrty… Ideální kulisa pro emotivní výzvy ke skromnosti a solidaritě!
Měli byste snad to srdce nepřispět postiženým stokorunou? Vždyť prý jde o cenu krabičky cigaret! (Zřejmě exkluzivních, či notně předražených, ale budiž…) Hodnotu peněz (a vašich lidských preferencí) nejlépe demonstrovat na srozumitelných příkladech. Třeba proslavená pokuta za nemoc (bůhvíproč nazývaná regulační poplatek) se zase rovná jednomu natočenému pivu. Přestaňme kouřit a pít! Velká voda si nic nedovolí, naopak zdravotnictví smete přívalová vlna přebytečných financí…
Dle statistik nevládních a charitativních organizací si Češi co do nezištné rozdávačnosti počínají v evropském kontextu velmi slušně. Když je bližnímu zle, jsou ochotni sáhnout pěkně hluboko do kapes. To je individuální aktivita jako z příruček pro pravicové žáčky. Proč by tedy konzervativní ministr měl potřebu spontánní soucit nahrazovat povinnou daní?
Asi že představa úřední protipovodňové komise, jež takto získané zdroje porcuje pro jednotlivé regiony, je pro zkušeného rozpočtáře přímo lahodná.
Asi že Nejlepší planetární správce kasy všech dob touží dostát své pověsti. Nechce se spoléhat na nejisté příjmy a čelit hrozbě nenadálých výdajů. Rád by si solidaritu veřejnosti pojistil učebnicově levicovými postupy, aby pak zbylo dost prostředků pro výkon jeho učebnicově pravicové politiky.
Myslím, že mimi Mirek by zasloužilo první výchovné plácnutí přes zadek.
Už dnes lze tedy říci, že zjevnou prioritou výkvětu vládních jeslí je stát napříště proměnit v instituci, která toho bude svým občanům nabízet čím dál tím méně, avšak s neodolatelným příslibem, že na toto nevratně hubnoucí a stále menší málo budou přispívat nevratně rostoucími a stále kynutějšími odvody a poplatky. (Nevinnými očky mrňat přitom šibalsky probleskl i záměr část funkcí, jež dosud neduživý erár garantoval, převést do privátního sektoru jako předmět lákavého podnikání…).
Naopak uklidňující zprávou je, že předvolební sliby jsou i batolatům svatosvaté, a daně se rozhodně nezvýší! Jen se některé přejmenují. U jiných se zas sazby začnou přímo romanticky sbližovat (jen čirou shodou okolností k této intimitě dojde v horních patrech). A konečně přijde řeč i na daně nové. Ty dosud nebyly zmiňovány vůbec, takže dané slovo zůstane i zde skálopevné.
V hlavě dlouhodobě nejdrzejšího špunta se tak mohla bez větších výčitek zrodit idea daně povodňové.
Povodně, stejně jako řecký skorokrach, koalici do vínku nadělilo snad samo nebe. Občané jsou denně, a to bez užití placené inzerce (!), konfrontováni a zahanbováni názornými ilustracemi toho, jak skvěle se jim daří, oproti vyplaveným nešťastníkům. Toho, že jejich dosavadní, místy až jižanská rozmařilost vede přímo k propasti, po okraj naplněné škrty… Ideální kulisa pro emotivní výzvy ke skromnosti a solidaritě!
Měli byste snad to srdce nepřispět postiženým stokorunou? Vždyť prý jde o cenu krabičky cigaret! (Zřejmě exkluzivních, či notně předražených, ale budiž…) Hodnotu peněz (a vašich lidských preferencí) nejlépe demonstrovat na srozumitelných příkladech. Třeba proslavená pokuta za nemoc (bůhvíproč nazývaná regulační poplatek) se zase rovná jednomu natočenému pivu. Přestaňme kouřit a pít! Velká voda si nic nedovolí, naopak zdravotnictví smete přívalová vlna přebytečných financí…
Dle statistik nevládních a charitativních organizací si Češi co do nezištné rozdávačnosti počínají v evropském kontextu velmi slušně. Když je bližnímu zle, jsou ochotni sáhnout pěkně hluboko do kapes. To je individuální aktivita jako z příruček pro pravicové žáčky. Proč by tedy konzervativní ministr měl potřebu spontánní soucit nahrazovat povinnou daní?
Asi že představa úřední protipovodňové komise, jež takto získané zdroje porcuje pro jednotlivé regiony, je pro zkušeného rozpočtáře přímo lahodná.
Asi že Nejlepší planetární správce kasy všech dob touží dostát své pověsti. Nechce se spoléhat na nejisté příjmy a čelit hrozbě nenadálých výdajů. Rád by si solidaritu veřejnosti pojistil učebnicově levicovými postupy, aby pak zbylo dost prostředků pro výkon jeho učebnicově pravicové politiky.
Myslím, že mimi Mirek by zasloužilo první výchovné plácnutí přes zadek.
15. července 2010
OBKLOPENÍ
Pokud nově ustavená vláda naší země něčím na první pohled zaujme, pak je to absence ženského pohlaví. (Fakt, že jím lze osobnost řady nominantů s úspěchem charakterizovat, je v tomto slabou útěchou…).
Hned na pohled druhý potom počtem ministrů, kteří s účastí v exekutivě nepočítali vůbec, nebo na zcela jiném úřadě. Na takovou výtku se však postupem času (a díky dávno zevšednělé rotaci politických všeumělů) vynašel pohodlný, moudře se tvářící protiargument: Nikde není psáno, že daný resort nejlépe spravuje člověk z oboru! Úkolem ministra je především OBKLOPIT SE týmem SPRÁVNÝCH LIDÍ, teprve ten pak bude tvořit zásadní rozhodnutí. Proto byli všichni překvapiví členové vlády v ještě překvapivějších křeslech předem označeni za schopné manažery, kteří toto zadání hravě zvládnou.
Jistě… ministerstvu zdravotnictví nemusí za každou cenu velet studovaný lékař, ministerstvo kultury nemusí nutně dirigovat zasloužilý umělec, to dá rozum. Přesto mi nikdo nenamluví, že základní orientace ve svěřeném odvětví vyjukanému ministrovi přinejmenším neusnadní práci. Pokud už nejde o člověka z profese, měl by, myslím, o danou problematiku alespoň projevovat setrvalý a dlouhodobý zájem.
Ranní užaslé výrazy šťastných výherců, kterým nové posty přidělila noční koaliční lotynka, však o takovém vážném zájmu příliš nesvědčí. Jsou spíše dokladem čistě stranické parcelace moci, proti níž mnozí účastníci jednání ještě před pár týdny tak přesvědčivě brojili ve volbách.
Vzato z lepší stránky věci, vše se rázem vyjasnilo. Ministr Drobil se konečně dozvěděl, za co že má zrovna dýchat, občané mají jistotu, že pomáhat a chránit bude napříště agentura ABL, a konzervativní soudruh Besser si možná už brzy přestane plést kulturu s kulturistikou.
Pravda, i kdyby každý resort vedl člověk s příslušnou odborností, nebude o všech záležitostech rozhodovat sám. Jistá erudice mu ovšem může velmi napomoci právě při jeho klíčové (a dle výroků premiera snad i jediné) úloze: kvalitním sebeobklopení. Kdo se v oboru orientuje, ví, jaké jsou ožehavé problémy, vyžadující okamžité řešení. Tuší, čí slovo má váhu, a která z autorit může v diskusi přinést podnětné návrhy. Pokud neví a netuší, pravděpodobně zdědí náměstky a vrcholné úředníky po svých předchůdcích. Nebo je nahodile vymění za jiné, s vhodnějším partajním rodokmenem, a bude jen tiše doufat, že vybral ty správné.
Čím jsou prospěšní diletantskému ministrovi správní lidé, jimiž se nyní tak manažersky obklopil, je zřejmé.
K čemu naopak neznalý nadřízený slouží jim, už je mnohem mlhavější. Třeba se osvědčí jako spolehlivý sekretář, svolávající pravidelné schůze úřadu. Snad může ostatním uvařit kafíčko ve chvíli, kdy nebude mít nejmenší představu, o čem se to na poradě zrovna brebentí. Rozhodně by si měl osvojit roli mluvící hlavy, jež bude před kamerami a novináři vydávat narychlo naučené fráze za svá autentická rozhodnutí. To není málo!
Přesto mám důvodnou obavu, že když správní lidé cestou z kantýny místo svého šéfa obklopí květináč nebo popelník na terase vládní budovy, intelektuální náboj jejich debat se nijak nezmění.
K čemu slouží diletantský ministr daňovému poplatníkovi, je pak asi nejzřejmější…
Hned na pohled druhý potom počtem ministrů, kteří s účastí v exekutivě nepočítali vůbec, nebo na zcela jiném úřadě. Na takovou výtku se však postupem času (a díky dávno zevšednělé rotaci politických všeumělů) vynašel pohodlný, moudře se tvářící protiargument: Nikde není psáno, že daný resort nejlépe spravuje člověk z oboru! Úkolem ministra je především OBKLOPIT SE týmem SPRÁVNÝCH LIDÍ, teprve ten pak bude tvořit zásadní rozhodnutí. Proto byli všichni překvapiví členové vlády v ještě překvapivějších křeslech předem označeni za schopné manažery, kteří toto zadání hravě zvládnou.
Jistě… ministerstvu zdravotnictví nemusí za každou cenu velet studovaný lékař, ministerstvo kultury nemusí nutně dirigovat zasloužilý umělec, to dá rozum. Přesto mi nikdo nenamluví, že základní orientace ve svěřeném odvětví vyjukanému ministrovi přinejmenším neusnadní práci. Pokud už nejde o člověka z profese, měl by, myslím, o danou problematiku alespoň projevovat setrvalý a dlouhodobý zájem.
Ranní užaslé výrazy šťastných výherců, kterým nové posty přidělila noční koaliční lotynka, však o takovém vážném zájmu příliš nesvědčí. Jsou spíše dokladem čistě stranické parcelace moci, proti níž mnozí účastníci jednání ještě před pár týdny tak přesvědčivě brojili ve volbách.
Vzato z lepší stránky věci, vše se rázem vyjasnilo. Ministr Drobil se konečně dozvěděl, za co že má zrovna dýchat, občané mají jistotu, že pomáhat a chránit bude napříště agentura ABL, a konzervativní soudruh Besser si možná už brzy přestane plést kulturu s kulturistikou.
Pravda, i kdyby každý resort vedl člověk s příslušnou odborností, nebude o všech záležitostech rozhodovat sám. Jistá erudice mu ovšem může velmi napomoci právě při jeho klíčové (a dle výroků premiera snad i jediné) úloze: kvalitním sebeobklopení. Kdo se v oboru orientuje, ví, jaké jsou ožehavé problémy, vyžadující okamžité řešení. Tuší, čí slovo má váhu, a která z autorit může v diskusi přinést podnětné návrhy. Pokud neví a netuší, pravděpodobně zdědí náměstky a vrcholné úředníky po svých předchůdcích. Nebo je nahodile vymění za jiné, s vhodnějším partajním rodokmenem, a bude jen tiše doufat, že vybral ty správné.
Čím jsou prospěšní diletantskému ministrovi správní lidé, jimiž se nyní tak manažersky obklopil, je zřejmé.
K čemu naopak neznalý nadřízený slouží jim, už je mnohem mlhavější. Třeba se osvědčí jako spolehlivý sekretář, svolávající pravidelné schůze úřadu. Snad může ostatním uvařit kafíčko ve chvíli, kdy nebude mít nejmenší představu, o čem se to na poradě zrovna brebentí. Rozhodně by si měl osvojit roli mluvící hlavy, jež bude před kamerami a novináři vydávat narychlo naučené fráze za svá autentická rozhodnutí. To není málo!
Přesto mám důvodnou obavu, že když správní lidé cestou z kantýny místo svého šéfa obklopí květináč nebo popelník na terase vládní budovy, intelektuální náboj jejich debat se nijak nezmění.
K čemu slouží diletantský ministr daňovému poplatníkovi, je pak asi nejzřejmější…
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)