JEŽÍŠKU!

(přepis textu ze zmuchlaného papírku, nalezeného před rožnovským domem rodiny N.)

Přeju si:

…abych nemusel v jednom kuse něco řešit, rozhodovat a vysvětlovat…
…aby se mě pořád někdo na něco nevyptával, a nechtěl ode mě slyšet jasné slovo…
…aby mé obvyklé zamumlání „počkejme, uvidíme“ pro příště jako jasné slovo znělo...
…aby všichni novináři byli trochu kaiser a krapet steigerwald… zkrátka…
…aby, když už povím A, všichni po týdnu uvěřili, že jsem se tím výslovně přiklonil k B…

…abychom Bruselu ve všem vyhověli, a zároveň dál vypadali jako nesmlouvaví rebelanti…
…aby si to skřítek Sarko a dederónka Anděla řádně vyžrali. Ale aby rozhodně nesahali na kohoutky!

…aby jednotná sazba DPH byla na základě mého vlastního návrhu sblížena u 35%...
…aby nový důchodový systém měl pět povinných pilířů…
…aby se universitní školné platilo už od jeslí, z výhodných, předstudijních půjček…
…aby to naši voliči zodpovědně přivítali, opět bez ohledu na zdravý rozum a své rodinné výdaje…
…prostě…
…aby Mirek vedle mě konečně vypadal jako vlažný, nereformní přizdisráč…

…abych lidem dokázal své záměry lépe vysvětlit… (když už náhodně ucítím tu potřebu…)
…aby si tudíž sami uhradili osvětovou kampaň, a mé snažení pak dokázali řádně ocenit…
…(agenturu dodám sám, jen mi, prosím, přines novou síťovku…)
…aby byla menší než posledně…!

…aby mí ministři měli funkční životnost alespoň pár měsíců…
…aby při všem tom odklánění dokázali věrně předstírat usilovnou práci...
…(nebo si k tomu předstírání aspoň najali správné lidi…)
…aby ze svých tiskovek nedělali Kocourkov…

…aby ten dnešní laciný boj proti korupci vyšel z módy, a abychom se vrátili k ustáleným pořádkům…

…aby se na mě Taťka tak často nemračil...
…aby mě už nikdy nekáral a neplísnil před ostatními...
…aby mě dál oslovoval „Petře“…
…(aby při tom měl ve hlase lehounký, příslibný závan něhy, jako by právě říkal „Láďo“…)

…aby mě i ostatní lidi měli trochu rádi…

…(aby měli proč...)

Petřík

VÁLKA ROZHODNUTA

Dobrých zpráv z politiky bývá zatraceně málo, proto by byl hřích nechat jakékoliv pozitivní sdělení jen tak zapadnout. Zvláště, line-li se z úst premiera, jehož slovo bývá pravdivé a neochvějné jako skála.

„Různá protikorupční hnutí a iniciativy, které se v poslední době objevují, připomínají Petru Nečasovi vlnu partyzánů, kteří se náhle vynořili na konci dubna 1945, kdy už bylo jasné, že druhá světová válka je rozhodnutá.“ (iDNES)

Na první, letmý poslech to možná tak skvěle nezní…

Leckdo by za vyjádřením předsedy vlády mohl cítit papalášskou přezíravost k spontánním projevům občanské společnosti. Vrchnostenský výsměch  tomu, že znepokojení daňoví poplatníci už mají po krk špatného hospodaření státu, pokoutného jánabráchismu i očividného přikrádání, a tak se začínají aktivně (a aktivisticky) účastnit veřejného dění, sdružovat, diskutovat o řešeních, a svůj názor občas i demonstrovat na náměstích.

Jiný by mu třeba vyčetl buranskou neúctu k lidem, kteří se (pozdě, ale přece) rozhodli bojovat s okupanty, a často položili život v samotném konci války.

Naprostý šťoural by pak podotknul, že opožděná statečnost je vlastní především autorovi výroku. Prohlásil snad už v létě 1989 na schůzi SSM, že komunistická strana by měla být zakázána?
Že činy bratří Mašínů jsou naopak hodny obdivu a ocenění?
Nikoliv… jeho značně retardovaná, o to úporněji předváděná odvaha se „náhle vynořila“ až v době, kdy se bez následků vynořit směla.
Ale třeba tuto skutečnost přebijí žaloby a metály.


…když však opustíme škarohlídství a zaposloucháme se pozorněji, nezbude než zajásat…

Válka je u konce!

Škoda, že už se netočí filmové týdeníky, ten náš by mohl vypadat třeba takto:

[…úvodní komentář, dramatická dikce…]
…v bojích je téměř rozhodnuto, válka dozuřívá, a už v nejbližších týdnech bude agresor, dusící naši vlast a vysávající naše bohatství, koaličními Spojenci konečně poražen!!!
Smyčka kolem Korupce se nelítostně stahuje...

[…záběr z první linie…]
Generálmajor Alex Promopro Vondra na osvobozená území triumfálně vjíždí na obrněncích Pandur, a k závěrečnému zápasu jistě donutí vzlétnout i dosud nepohyblivé letouny Casa. Do frontálního útoku samozřejmě zapojí i veškerou další armádní techniku, zajištěnou, a výhodně zakoupenou jeho prozíravými předchůdci Bartákem, Parkanovou a dalšími.

[…záběr z letounu…]
Rozvědčík Kalousek se do týlu nepřítele tiše snáší na dokonale funkčním padáku, a je v tak bojovné náladě, že drzé spratky v jeho zákopech snad zneškodní holýma rukama. Má na okupační Korupci pifku odedávna.

[…záběr na zachmuřenou tvář Petra Nečase nad mapami a seznamem ministrů…]
Vrchní velitel útoku neúnavně řeší potíže se zálohami a složením štábu. Na generála Drobila byl spáchán atentát podlým kolaborantem. Náš hrdina jej ve zdraví přežil, avšak ruku k společnému dílu již nepřiloží. Agentka Kočí se dle plánu měla infiltrovat důmyslným propícháním až do hlavního bunkru Korupce, ale pak se ukázalo, že to hraje nikoliv na dvě, ale rovnou na všechny strany. Majora Fuksu raději velitel vyměnil včas, byl to chlapík málo oddaný boji a vůdci. Plukovník Bendl, to je jiná třída v oblasti poziční vnímavosti! Neschopného moulu Johna po pár měsících degradoval a poslal jej do polní kuchyně i s jeho zvěřinovými recepty. Tam nyní rozdává proviant, a oblíbená vojanda Vlasta k tomu našim chlapcům vždy něco povzbudivého zapěje. Koaliční taktik Kocourek bohužel padl, při krajně netaktickém manévru, odborně zvaném „odklánění“. Okamžitě byl nahrazen nadějným podplukovníkem Kubou, který se jistě nenechá zahanbit.

[…záběr z předsálí štábu…]
Generál Guruvít Bárta tuží kolektiv nejnovějšími pokyny, diskrétně rozdávanými v naditých obálkách.

[…záběr na Pražský hrad, audionahrávka poselství vrchního velitele Nečase…]
„Naše vojska postupují stále vpřed. Vyzývám všechny občany, aby nevycházeli z domu, sledovali výhradně zábavné televizní pořady, nečetli noviny, blogy, o nic se nezajímali, nad ničím nepřemýšleli, a důvěřovali nám. To poslední, co bychom nyní potřebovali, je blbá partyzánština blbejch civilů s blbejma dotazama a blbejma připomínkama…
Válka je u konce, a kdo v ní zvítězí, to není vaše věc!“


http://zpravy.idnes.cz/necas-nyni-bojovat-s-korupci-je-jako-stat-se-partyzanem-v-dubnu-1945-p9p-/domaci.aspx?c=A111123_143912_domaci_js

ZNOUZECTNOST

Zatímco hmatatelným dokladem rozpočtové odpovědnosti vlády se stal návrh státního rozpočtu, jehož vstupní údaje od počátku nebere vážně ani jeho autor, jako nepopiratelný důkaz lítého boje proti korupci se kolektiv koaličních PR agentů jistě pokusí prodat odvolání ministra Kocourka. Můžeme se těšit na uznalá slova o „mužném a správném řešení“, slova o „respektu k takovému rozhodnutí“ a o „nekompromisním přístupu předsedy vlády“. Můžeme rovněž očekávat upřímné díky za neviditelnou práci dosud takřka neznámého obyvatele Strakovy akademie. Lítost nad zmařeným talentem pravděpodobně projeví president, který má pro podvodníky odjakživa slabost. Dle jeho mínění bylo kdysi „Drobilovi nadrobeno“, nyní se nejspíš nadějeme smířlivého prohlášení, že „Kocourek to pěkně vymňouk“. Petr Nečas každopádně posílí v ramenou, a možná si po dlouhé době dovolí vládě Miroslava Kalouska občas i trochu zašéfovat.

Veřejnost by ovšem celou věc neměla zhltnout jen tak.

Premier osobně, ODS i koaliční partneři totiž v celé kauze vystupovali velmi kompromisně. Nepožadovali okamžité a jasné vysvětlení celé finanční transakce rodiny Kocourkovy, právě s poukazem na to, že jde o peníze příbuzných (kteří jsou, jak známo, v naší rozlehlé zemi kolikrát k nedohledání…!) Kocourek dostal luxusní lhůtu deseti dnů. Oficiálně pro nalezení všech potřebných listin, ve skutečnosti ale spíš pro sepsání aspoň trochu věrohodné báje, k umetení stop, obstarání svědků a výrobě nutných dokladů.

Kocourek ovšem svou šanci na politickou záchranu promrhal.
Svým ukoktaným vysvětlováním dal vzpomenout na bezděčné komiky Vlčka i Čunka v jejich vrcholné formě. Scénář se také příliš nezdařil. Hříšník se náhle rozpomněl, že miliony patří vlastně jemu, a matku do celé věci zapletl jen ve snaze „odklonit své historické úspory od manželky při rozvodovém řízení“. Máme tudíž jasno přinejmenším v tom, že ministr chtěl při dělení majetku podvést svou ženu, a dost možná i stát na daních.
Protikorupční policie případ šetří, nechejme se překvapit…

Následovalo, co následovat muselo. Rezignace pana Kocourka.
Vydávat toto vyústění déle neudržitelné situace za rázný krok v boji proti korupci je čistá znouzectnost.

Není důvod bouřlivě oslavovat odchod ministra, jenž o peníze obral svou bývalou choť, když ve vládě dále nerušeně sedí lidé, kteří dokázali „odklonit“ násobné částky z veřejné kasy.

ZACPĚTE SI UŠI

Jedním z projevů úpadku politické kultury může být i skutečnost, že mluvu šlechtice už pomalu nelze rozpoznat od řečí jeho pacholka. Miroslav Kalousek je svými neurvalými a vulgárními projevy celkem znám. Zdá se však, že nejde pouze o rys jeho osobnosti, ale infekční chorobu, jíž je hostitelem.

Po dlouhodobém pobytu v přítomnosti bacilonosiče se hnisavou fekalblabolitidou nakazil i předseda Schwarzenberg, což je nepříjemné. Jednak jde o osobu vyššího věku, což komplikuje každou léčbu a snižuje vyhlídky na její dobrý výsledek, hlavně však kdysi platil za noblesního pána, jehož domovem i dílnou je diplomacie. A jenž by se – mimochodem – rád stal příštím presidentem republiky. Pravda, ani dříve knížepán nešel pro říznější slovo daleko, ale v jeho jinak způsobně starosvětské, a celkově těžko srozumitelné, češtině většinou vytvářelo vcelku milý kontrapunkt. Nyní však už není rozhovoru, v němž by alespoň na nějaké to menší „lejno a sraní“ nedošlo.

Člověk nemusí být přehnaně upjatý, aby mu to připadalo silně obtěžující, a nehodné řečnka.

Naposledy v rozhovoru pro Lidové noviny (LN 29.10.2011) správně vytýká ODS a předsedovi vlády náhlou přilnavost k referendu, a sice ve věci vstupu ČR do eurozóny. Jde o budoucnost natolik vzdálenou a mlhavou, že zatím není důvod o ní vážně mluvit, pokud se ovšem nutně nepotřebujete zalíbit spolustraníkům a spoluobčanům. Účelovost kongresového prohlášení čouhá do všech stran. Možná až přes hranice! Schwarzenberg, který jednání ODS označil za „prdel vystrčenou na sousedy“ zde varuje, že Němci si podobné partajní úlety budou dlouhá léta pamatovat.

Ve stejném interview sám názorně předvádí, jak má takový vzkaz na úrovni vypadat, to když velmi citlivě peskuje italskou vládu: „…má vinu, že nezaváděla reformy. Berlusconi bohužel – zacpěte si uši – …“
(obrací se ke své podřízené) „tu dobu prošoustal, místo aby ji využil na reformy.“

Člověk nemusí být vůbec úzkoprsý, aby nad takovým vyjádřením zíral.
A usilovně přemýšlel, zda je podobná kritika zahraniční politiky z úst ministra obvyklá a únosná…

Třeba jde o ustálený, běžnému pozorovateli neznámý, diplomatický obrat.
Třeba Italové zavřou oči (a zacpou si uši). Nebo mají horší tlumočníky a kratší paměť než Němci.
Třeba toto hodnocení známého sexuálního chvastouna Berlusconiho jen potěší.
Třeba už příští bunga-bunga party na jeho pozvání Schwarzenberg proklimbá osobně.

Ale třeba jsou rozumy českých politiků stejně nezajímavé pro Itálii jako i pro Něměcko.
Kdoví?!?


http://www.top09.cz/co-delame/medialni-vystupy/schwarzenberg-tricata-leta-to-sice-jeste-nejsou-ale-7717.html

VŠE PLYNE...

Jako nejpříhodnější ze všech způsobů řešení společenských problémů se čím dál silněji prosazuje ideologie jejich vědomého a cíleného neřešení. Nechat být. Dát všanc Osudu... a ten nechat konat.
Životaschopné přežije, co má zaniknout, odumře.
Zní to jako sympatický návrat ke kořenům…
Vždyť „vše plyne…“ řeklo (v různých obměnách) devět z desíti antických filosofů.

Měli jste za to, že člověk kdysi slezl ze stromu, aby svůj osud spoluutvářel? Šeredně se pletete!
Slezl teprve až když tam všechno k snědku sežral na kůru, a dostal znovu hlad. Dole potkal pupkaté gurmány z okolních korun, hbitě usoudil, že šplhat jinam se mu nevyplatí, a zůstal už na zemi.
Časem taky zjistil, že chodit po zadních je bezva. (Světem se poprvé neslo pravěké citoslovce „wow!“)
Vlastně se až tolik nemýlíte…
Jen motivace našeho chlupatého praotce vidíte v příliš lichotivém světle. Teprve ústrky a úklady Matky Přírody jej přiměly k (jistě bolestnému) prvnímu zamyšlení a následnému racionálnímu úsudku.

Doba pokročila, vynucených úsudků přibývalo, a vzpřímený člověk se stal rozumným…
Vynalézavým. Hospodařícím a plánujícím.
Pochopil milou věc – když bude s ostatními spolupracovat, obvykle si polepší...
A bojujícím.
Pochopil nemilou věc – když povraždí sousední kmen, obvykle si polepší…

Člověk postupně zmoudřel natolik, že Přírodu dostal do úzkých, a v mnoha směrech (ekologickém, technologickém, medicinském) ji zcela popřel... už i ta dešťová mračna umí rozehnat, kdyby mu měla zkazit nějakou zvlášť významnou kratochvíli! Matka se tak musí doopravdy rozběsnit, aby ji lidské společenství vůbec bralo na vědomí, jinak si z ní dělá nijak neskrývané šoufky.

Šejdíři, šarlatáni, šamani a zaříkávači, kteří dříve namlouvali její přízeň, tak přišli o obživu.
Bylo jim třeba nalézt jinou (všeobjímající a neovladatelnou) moc, jíž by se daly klást oběti.
Zahodili tedy suknice a čelenky, smyli barvy z tváří, a nasoukali se do skvěle padnoucích obleků…

TRH je Matka Příroda naší éry.

Jde sice o čistě lidskou konstrukci, o uměle vyvinutý princip směny (a peníze jako zástupný symbol hodnoty), ale tím moudrost člověka moudrého prostě hasne. Jeho dílo jde vlastní, rozumově neuchopitelnou cestou. Kdyby chtěl svůj vynález jakkoliv dále omezovat, svazovat, usměrňovat, ba dokonce řídit, projevil by tím trestuhodnou pýchu a nepokoru. Přímo svatokrádežnou!
„Vše plyne…“, říká dnes deset z desíti finančních analytiků.
Životaschopné přežije, co má zaniknout, neprodá se.

Aby však nová modla nebyla tak odosobnělá, jsou jí připisovány velmi lidské (tudíž snadno představitelné) projevy a vlastnosti. Trh umí být pesimistický, až zádumčivý, nebo do budoucna hledí naopak radostně. Dokáže se řádně zapotit, někdy i přehřát. Je prostě živý a dynamický – roste nebo skomírá. Tepe, dýchá a dost možná i vyměšuje. Je těžké získat si jeho důvěru. V pravidelných periodách projevuje jistou nervozitu a zvýšenou citlivost na různá nešikovná vyjádření. V takových chvílích je klíčové Trh si ničím nepohněvat, a raději říkat a dělat vše, co jej potěší. (Nebude On nakonec zase Ona…?!?). Pokud Trhu na krk zavěsíte náhrdelník blyštivých opatření, a slíbíte, že se polepšíte, na oplátku vám zvýší rejting… Jen jej, proboha, nechtějte rozzlobit svou plánovačskou nadutostí! Tušíte snad vy lépe, co právě žádá a potřebuje?!?

Je pravda, že bezmezná lidská víra ve vlastní rozum přinesla mnoho omylů a neštěstí.
Šamani to vědí, a umějí toho dokonale využít. Radí proto modlit se, a vyšší moc příliš nedráždit.
Moudře neřízený samochod by se mohl rychle změnit v hloupě neřízený samospád…

DRZÝ SPRATEK

Strážce kasy po čase opět pocítil svou významnost, zřejmě pod vlivem získání titulu Nejlepší škrtal rozvíjejících se evropských ekonomik. Rostou mu křídla a sebevědomí. „Bezvýznamní idioti“, vzkázal europoslancům, kteří mu vytýkají příliš častou neúčast na zasedání unijních ministrů financí. Chyběl prý „poprvé“. Ovšem idioti z europarlamentu i z tisku mu vyměřili absenci šestinásobnou. Všichni ale víme, kdo v této zemi umí nejlíp napočítat do jedné, do dvou, …do šesti, a možná i dál!

Podobnou bohorovnost předvedl Kalousek poté, co u Sněmovny fyzicky napadl mladíka, jenž na něj pokřikoval, že „je zloděj a bude viset“. Kdo by čekal tiskovou konferenci s vystoupením zkroušeného, pobledlého vládního činitele, jenž ze sebe sype omluvy za to, že neudržel nervy na uzdě a nechal se hloupě vyprovokovat, je zřejmě cizinec, nebo nenapravitelný naiva. Ministr se nadouval nad svým rázným chlapáctvím, a pochvaloval si, kterak dal “drzému spratkovi“ pěkně za vyučenou. Předseda vlády se nuceně uculoval, a mírně káravým tónem odrecitoval svůj naučený bonmot o pedegogice. (Kdo by však čekal od našeho roztřeseného premiera pádnější reakci, musí být naivní cizinec...). Ale aspoň že tak. Za jeho předchůdce Topolánka bychom byli svědky hurónského smíchu, spršky vulgarit, poplácání po ramenou a prostředníků vztyčených do kamer...

Nutno ovšem připomenout, že známe pouze Kalouskovu verzi celé události, honem tedy dodejme: „mladík ÚDAJNĚ pokřikoval“. Miroslav Kalousek totiž prokazatelně nemluví pravdu vcelku často, a dá se proto směle označit za notorického lháře (dle mínění zasvěcených ještě příhodněji za prolhaného notorika). Ať už jde o jeho předvolební „místopřísežné prohlášení, že TOP09 nezískala od finančníka Bakaly žádný sponzorský dar“ (aby se později ukázalo, že Bakala na jeho straně rozhodně neškudlil), o nedávnou “mystifikaci“ ohledně tajně pořízené audionahrávky porady šéfredaktorů českých deníků, nebo o jím popřené hulvátství vůči Karolině Peake (které řada dalších účastníků jednání potvrzuje).
A ke všemu ty prokleté počty do jedné a do dvou… Kdopak tu už zase lže?!?

I kdybychom však pro jednou Kalouskovi uvěřili, jeho agresivita asi nadchne pouze jednodušší povahy. Vyslal jí totiž do veřejného prostoru hned několik zpráv:

1) Drzí spratci ve vysoké politice stále hledají dno obecně přijatelného chování – bude hůř…
2) Řeči o „balkanizaci českých politických poměrů“ začínají hrubě urážet Balkán.
3) Lidé, kteří berou do vlastních rukou to, co jim právě připadá jako spravedlnost, činí tak správně.

+) Komu by to snad vadilo, je bezvýznamný idiot, plátce daní.


http://petrova.blog.idnes.cz/c/211300/Miroslav-Kalousek-obcany-uz-i-bije-Zfackoval-mladika.html

http://urfaust.bloguje.cz/905413-a-zase-ten-kalousek.php

LEGALIZACE VŠIMNÉHO

„Češi si nechtějí připlácet na zdraví“, hlásá úvodní titulek sobotních Lidových novin. Článek pod ním shrnuje výsledky průzkumu, dle nějž by si pouze 8% zpovídaných rádo pravidelně hradilo nadstandardní zdravotnickou péči, dalších necelých 40% občas, zhruba v řádu stokorun. Zbylá polovina (zastoupená zejména starší generací) je smířena s tím, že v nemocnici dostane, co bude.
Nakolik je to dáno ochotou připlácet, nakolik možností připlácet, průzkum nejspíš neprozkoumal.

Na stejné straně si redaktor Daniel Kaiser libuje, že zavedení nadstandardů nevzbudilo žádné veřejné pohoršení, na rozdíl od již dříve přijatých plošných pokut za nemoc (zvaných též „regulační poplatek“).
Tudíž toto téma socialistům ani nevyhraje žádné příští volby…
Navíc, argumentuje dále, jde jen o přijetí současného stavu. A jeho povýšení na nezpochybnitelnou normalitu. Všichni přece vědí, že se lahvinky a nadité obálky lékařům tajně strkají, účelové sponzorské dary posílají, a protekční pacienti si ve špitálech polehávají spokojeně jako v hvězdičkových hotelech. Ale děje se tak pokoutně a skrytě. V duchu nové otevřenosti se „všimné“ bude konečně proplácet legálně! Jakmile se z pacientů stanou zákazníci medicinmarketu a z úplatku doplatek, nemusí se nikdo ani malinko červenat…

Zajímavá myšlenka.
Když si s určitým negativním jevem nevím rady, prohlásím jej za princip, a negativní jev zmizí.
Vláda bezděky sepsala Zákon o odbourání studu.

Dost možná její opatření nevyvolalo bouřlivou reakci i proto, že standardní občan už dávno tuší, jak se to s jeho ROVNOSTÍ má. O lidech první a druhé kategorie občas pohovoří i lecjaký politik, když si zrovna nedá pozor na jazyk. Začíná to od trapných prkotin typu pořízení si „kmotrovské espézetky“ (též se tu schyluje k legalizaci všimného). Pokračuje vážnými věcmi – třeba (ne)možností dovolat se svých práv soudní cestou. Kdo si uhradí nadstandard týmu špičkových právníků, má velkou šanci ve při uspět. Ostatním vláda nadělila zvýšení soudních poplatků, aby měli ještě menší chuť se čehokoliv domáhat. A končí to pravidelně se opakujícími (prozatím oslyšenými) úvahami o potřebě odebrat volební právo neproduktivním, druhořadým lidem.

Rovnost občanů je tak i dnes spíše vybájená než skutečná.
Přesto je užitečné si na ni alespoň hrát…

Dokud převažuje pocit, že získávání výhod jen vahou peněz a silou konexí je cosi ne úplně slušného, dokud uplácející a uplácení budou (nuceni) cítit alespoň nějaké zábrany, není to s námi tak špatné.
Až bude všimné široce legalizováno, až budou zákonně vymezeny standardně a nadstandardně prožité životy, a nikomu to nebude vůbec připadat divné, bude opravdu zle…


http://www.lidovky.cz/kaiser-revoluce-ktera-neni-d0r-/ln_nazory.asp?c=A110917_080936_ln_nazory_ogo

http://tribun.bloguje.cz/904713-otravena-veticka.php

KARBANÍK

Ministr Drábek má pro karty zkrátka slabost...

Jen co připravil pro příjemce dávek v hmotné nouzi balíček vychytralých karet, ostražitě sledujících jejich nákupy, už už míchá a rozdává karty další, tentokrát starobním důchodcům. Elektronické penze! Mnohým z nich se nová hra – tzv. bezhotovostní vyplácená – nejspíš nebude vůbec líbit, ale naštěstí se náš karbaník nemusí nikoho na nic ptát, jelikož máme demokracii, a před volbami se holt báby nechaly přemluvit k hazardu se svou budoucností…

Krom demokracie ale máme také třetí tisíciletí a „posílání složenek je zastaralé“, argumentuje ministr přesvědčivě. Krom demokracie a třetího tisíciletí ale máme i krizi, a spořit se prostě musí…
„Stát takto ušetří třičtvrtěmiliardy korun ročně!“
Úžasná částka!!! Zvlášť při porovnání třeba s nakoupenou (nefunkční) vojenskou technikou…

Berme celou věc ale z lepší stránky.

Vzhledem k tomu, že výběrních míst pro získání důchodu bude pomálu, mnozí senioři za nimi budou muset vycestovat za hranice svých obcí. Podpoří se tím regionální doprava a pobyt na čerstvém vzduchu starším lidem jen prospěje. Zmnoží se také jejich sociální kontakty, až si nechají postopadesátéšesté vysvětlit, jak se s terminálem vlastně zachází. Nebudou tolik osamělí. A podnítí se i jejich ostražitost. Je známo, kolik podvodníků na důvěřivost penzistů sází už dnes... Znáte snad lepší oběť, než stařenku, vysazenou do třetího tisíciletí před přístroj se spoustou tlačítek?

A konečně... stát se zbaví břímě povinnosti, pro níž očividně není stavěn, a neumí ji řádně a levně vykonávat.
Že se tímto opatřením výrazně sníží životní komfort těch, kdo eráru léta přispívali?
Co na tom?
My ušetříme a někdo jiný nepochybně vydělá!
Jak sladké je být soukromým podnikatelem v zemi, jež vám bezpracně dodá dva a půl milionu zákazníků!!!

„Už za pár týdnů bude známa banka, která vyhraje soutěž na provoz tohoto systému. Bude na něj mít monopol a její zisk budou tvořit poplatky. Ty by proto nemusely být nijak nízké. Penzisté budou mít zdarma jen jeden výběr z bankomatu měsíčně a za mnoho dalších transakcí budou platit. Třeba když si budou chtít penzi nechat přinést domů.“ (iDNES)

Příslušné výběrové řízení jistě proběhne s kartami odkrytými, jak už je v České republice zvykem…


http://zpravy.idnes.cz/duchodci-budou-muset-k-bankomatu-ministr-chce-usetrit-na-slozenkach-1g0-/domaci.aspx?c=A110821_200629_domaci_abr

http://zdenekb.blogspot.com/2011/06/spravna-podoba-nouze.html

PÝCHA, HRDOST, NEZÁJEM

Je to k vzteku.

Tradiční rodina dostala brutální zásah, zrovna ve chvíli, kdy se jí začalo tolik dařit…
Kdy je promyšlenou propopulační politikou všemožně podporována, kdy jsou novomanželům peníze cpány horem dolem, kdy jsou jim snižovány daně, zaváděny úlevy, kdy jsou masivně stavěny dostupné byty, kdy je porodnost hnána zvyšováním dávek v mateřství, kdy síť veřejných jeslí a školek je utkána tak hustě, že mnohde zejí prázdnotou, a vychovatelky se tam mohou nudou ukousat.
Není divu, že v takovém ovzduší spojení muže a ženy nabralo druhý dech, svatbychtivost je k neudržení, plození dětí se přestalo odkládat k věku neplodnosti, a rozvodů rapidně ubylo.

Je to k vzteku, co všechno může pokazit jeden jediný, mizerný pochod buzíků!

Už zase je oslavována úchylnost, a poctivá denodenní dřina heterosexuála je znevažována!
Podobná mrzutost se odehrála naposledy po přijetí Zákona o registrovaném partnerství. Tehdy si muži najednou uvědomili, že s kolegou si vlastně rozumějí mnohem lépe než s manželkou, houfně opustili domovy, a natalita prudce poklesla. To vám byla rána…!

A nyní nám reportáže znovu předloží dekadentní obrázky nechutně vyhlížejících, podivně oblečených chlápků…

„Zapni telku, Mámo! Ááá…, už je máme tady, hošany! Pane jo! Jak se kousaj, cicmaj, natřásaj...
Zavřete oči, děcka! A otevřete je až u té střílečky po zprávách. Bůhví, co by z vás jinak vyrostlo!“

Reportérka ČT24: U mikrofonu nyní máme, v souladu s veřejnoprávní vyvážeností, tři mladé muže. Františka, aktivistu konzervativního hnutí DOST!, Fanyho, z duhově-liberálního hnutí JEŠTĚ!, a pražského občana Fandu, se kterým žádné hnutí ani nehne.

ČT24: Co pro vás znamená slovo Pride?
František: Pýchu. Pýchu deviantů, kteří svými oplzlostmi chtějí obtěžovat spořádanou veřejnost.
Fany: Jednoznačně hrdost. Hrdost rovnocenných, plnohodnotných lidí, kteří se zbavili okovů.
Fanda: Já polsky neumím.

ČT24: Jak prožíváte dnešní pochod?
František: Jde o erozi hodnot, kvůli nimž trpěli naši předci. Zvrácenost triumfuje. Ale všeho do času!
Fany: Jde o posílení hodnot, kvůli nimž trpěly… celé generace před námi. Tolerance triumfuje.
Fanda: Celá tadle akce je mi takňák fuk. V Praze si dnes co chvíli dělá pochod nebo shromáždění kdejakej pošuk. Minulej tejden jsem na stejnym místě viděl řečnit tudle Františka…

ČT24: Padlo slovo tolerance. Jak si jej vykládáte?
František: Tak, že silnější nechá žít slabšího. Pokud si ovšem slabší nebude moc vyskakovat…
Fany: Tak, že silnější se přizpůsobí slabšímu, protože sil má na to dost…
Fanda: Ani maďarsky.

ČT24: Fando, jedna otázka pouze pro vás. Jak se vás, jako obyvatele Prahy, dotkla omezení spojená s průvodem Prague Pride? A Jak se díváte na to, že jej zaštítil sám primátor města?
Fanda: To máte tak. Dyž ste ve městě, furt sou ňáký uzavírky a vomezení. Pochodovaly tu spolky, ke kerým nepatřim, koncertoval hejkal, kerýho nesnášim, točili tu film, na kerý nepudu, řvali ultras klubu, kerýmu nefandim, maraton běželi lidi, kerým nezávidim, oslavu pořádala celebrita, kerou neznám a na Karla Čtvrtýho si tu hrál politik, kerýmu lautr nic nevěřim. Všecko pod toudlenc záštitou. Proč by tu nemohli pochodovat lidi, kerý nepí...[pííp]? A že de vo peníze? Dyť vedle Blanky sou to drobný…!

ČT24: Děkuji všem za rozhovor.

„Mámo, už to začlo!“
[…komando právě rozstřílelo bar, a servírce v zpomaleném záběru vyhřeznul mozek do dřezu…]
„Super! Bezva akce, že jo Mámo? Že jo děcka?!?“
[…a krev jí stekla do až příliš odhaleného dekoltu…]
„Děcka, nedívejte se na tu nemravnost!!! Bůhví, co by z vás vyrostlo!“

OBRANA ÚTOKEM

Oběti Breivikova řádění ještě nejsou pohřbeny, překotné hledání viníka je však v plném proudu.
Ne snad viníka masakru (ten je na svou „misi“ náležitě pyšný), ale viníka rozpoložení střelcovy mysli.
Co ji mohlo takto z(de)formovat?
Vše má své logické příčiny… proč by čísi duševní stav měl být výjimkou?
Rozumová vysvětlení chlácholí a navozují dojem, že příští tragedii už určitě předejdeme.

Podrobný rozbor „křižákova“ citově zaostalého já přenechejme zasvěceným a povolanějším, tedy soudním znalcům. Zajímavější je otázka zda, a do jaké míry jeho činy podnítila ideologie. Už pro možnost sledovat reakce těch ideologů, k nimž se pachatel jmenovitě přihlásil.

Když je člověk spojován s něčím odporným, obvykle znejistí.
Zapátrá v paměti a svědomí, jestli k vyhrocení situace skutečně něčím nepřispěl…
Radikální pravici a všem hlasatelům jakési soft-verze Breivikovy „Deklarace 2083“, je dnes role našeptávače vraha pochopitelně nemilá, a tak přecházejí k osvědčené obraně, tedy do protiútoku.
Ani zrnko pochybnosti, že by svými nesmiřitelnými postoji mohli k násilí někoho postrčit.
Ani stopa pocitu zodpovědnosti za svá válečnická slova (z ještě předminulého týdne).
Naopak… vyzbrojují dál!

„Naše myšlenky jsou správné, a pokud je někde chyba, pak ne v jejich šíření, ale naopak jejich zamlčování. Kde je potlačován dialog, tam se schyluje k tragedii!“, praví moudře praví konzervativci. Objevily se i teze, že střelec byl pokřivenou dobou k svému zoufalému činu v podstatě „dohnán“.
A výzvy k tomu, abychom se do jeho Manifestu pozorně a bez emocí (jako by to šlo!) začetli …

„Debata o přistěhovalectví neprobíhá jak by měla, a je zakazována!“, pokračuje útočná obhajoba.
Kým?!? No přece socialisty, totalitou multikulturalismu a diktátem politické korektnosti.
Oběti viníkem a vrah obětí, pozoruhodná akrobacie…

O tom, že dotyk, setkání nebo střet odlišných kultur (dle razance) vyvolá pnutí a problémy, pochybuje málokdo. V západních zemích probíhá na nejvyšší úrovni (údajně zapovězená) diskuse o zpřísnění azylové politiky a pravidel imigrace. O nefunkčnosti stávajících sociálních a integračních programů. Demografové v médiích varují před naším vymíráním a porodností jiných etnik. Některé státy hodlají obnovit hraniční kontroly. Hlasuje se o zákazu výstavby mešit a minaretů, křesťanská módní policie leckde muslimy svlékla z tradičních oděvů. Zločiny typu násilí na ženách, obřízky či dokonce „vražd ze cti“ nikdo nepovažuje za obohacující cizokrajnou libůstku, ale jsou zcela právem souzeny dle zdejších zákonů. Umně pronášené výpady proti přistěhovalcům a eurokorektnosti jsou zárukou slibné politické kariery. Pokud se s nimi nedostanete rovnou do vlády, do Parlamentu téměř jistě! Případné soudní pře jsou pak vítanou reklamou zdarma, dodávající navíc žalovanému jemně mučednický půvab…

Kde je tedy zakuklena ona „totalita“?
Kde je skryt ten klíč k spásnému řešení, které však nesmíme hledat?
Jeden názor ve veřejném prostoru zatím skutečně chybí, a je sdílen soukromě, stranou, mezi svými.
Názor, že „když to s přivandrovalci nepůjde po dobrém (někdo by tuto fázi vynechal, většina má spíš za to, že jsme jí už dávno prošli), musí to jít silou…“.
Otevřené šíření nenávisti je v naší přespříliš sametové epoše stále ještě trestné.

Přitom to jediné, co nám k pravému dialogu chybí, jsou ulice vyzdobené hesly:
Cizinec není našinec! Novák je věčný!
Očista národa! Táhněte odkud jste přišli!

Vše by bylo řečeno. Těžký vzduch plný pokryteckých zámlk by se pročistil.
Svoboda projevu by rozkvetla. Povadlá národní identita by se vzchopila.
Přistěhovalci by se zalekli a začali sekat přizpůsobivou, plně integrovanou dobrotu.
Diskuse by byla konečně věcná a plnohodnotná!

… a útoky ozbrojených pomatenců by byly téměř vyloučeny.
Alespoň tak si to naši bojovníci s „hydrou korektnosti“ představují…


http://zdenekb.blogspot.com/2011/06/nekorektne.html

http://tribun.bloguje.cz/899909-bezradnost.php

http://urfaust.bloguje.cz/900206-breivik-kde-se-toto-monstrum-vzalo.php

http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/tenaruv-blog.php?itemid=13848

UTOYA

Desítky mrtvých za sebou zanechal střelec z ostrova Utoya. Čin fanatika.

Jakkoliv se rozmohlo přesvědčení, že terorismus se dělí výhradně na arabský, separatistický a rudý, dle prvních zpráv se pachatel nordického vzhledu hlásí ke křesťanství, národovectví a konzervativním hodnotám. Je naopak zarytým odpůrcem přistěhovalectví a islamismu.
Vrací nás to na zem a k užitečnému znovupoznání, že zabíjet se dá ve jménu čehokoliv.

Zavraždění mladých socialistů (obvykle tolik náchylných ke zhoubnému multikulturalismu) možná v očích útočníka neznamenalo zločin, ale spanilý akt obrany vlasti, tradic a „naší civilizace“. Vnitřní zrádce, pomýlený v názorech a neoddaný vznešené věci, může fanatikovi připadat horší než nepřítel sám… a jako jeho přisluhovač se tak stane prvním terčem.

Bylo by laciné a hloupé chtít touto tragédií umazat šmahem křesťany a konzervativce (jako je ubohé, ačkoliv časté, označovat všechny muslimy za skryté džihádisty...). Ovšem v atmosféře nedůvěry, strachu a pocitu ohrožení se fanatismu daří. A právě takovou náladu šíří mnozí konzervativní politici, publicisté a za tímto účelem založené weby. Hystericky vypjatými, burcujícími články a projevy nás přesvědčují o tom, že jsme účastníky tiše zuřící války, a změkčilá, pseudohumanistická nečinnost nám přivodí zkázu co nevidět. To může leckterým chorým hlavám se zbrojním pasem (a že jich nejspíš bude!) znít jako jasný povel k útoku…

V útlé knize Jak vyléčit fanatika (je shrnutím dvou přednášek z r.2002) izraelský spisovatel Amos Oz popisuje mimo jiné mechanismy zrodu fanatismu. Fanatik vás v podstatě miluje (alespoň zpočátku). Vidí prozřetelně vaše chyby, vaše omyly a chce vás napravit, polepšit, přivést zpět ze scestí. Záleží mu na vás víc než na sobě samém, obětuje se pro správnou věc! Až teprve jeho dobře míněných rad nedbáte, zlomí nad vámi hůl. Jste nevděční a nenapravitelní (a možná je třeba vás umlčet nebo i odstranit...).

Jak vyléčit fanatika?
Vedle ochoty poslouchat, zajímat se a přemýšlet (úzce souvisejí) jde hlavně o schopnost pochybovat o vlastních názorech. Fanatik nepochybuje. Fanatik ví, kde leží dobro. I to vaše.

Amos Oz pak zmiňuje ještě dva, o něco neobvyklejší léky. Smysl pro humor a fantazii.
Zní to naivně, skoro pohádkově, ale je jisté, že jak humor, tak fantazie obsahují proti fanatismu účinné látky. „Ještě jsem v životě nepotkal fanatika se smyslem pro humor, a naopak…“ Když se někdo umí smát
(i sobě!), jen těžko v něm fanatismus může vzklíčit, píše Oz.
A fantazie? K tomu, aby si člověk uvědomil všechny důsledky svého skálopevného přesvědčení, své stoprocentní Pravdy, je třeba dávky představivosti. K tomu, aby se na problém uměl podívat pohledem protistrany, pak teprve! Bez představivosti není možné vcítění a jakékoliv pochopení druhých.

Autor ji projevuje, když se závěrem sebeironicky ptá, zda chtít někoho léčit proti jeho vůli vlastně také není projevem fanatismu… A tak nakonec od nevyžádaného uzdravování ostatních raději upouští.

U vážně napadených jedinců ostatně není ani úplně možné…

Ale je dobré mít jeho slova na paměti, až zas někdo bude bít na poplach a svolávat nás na barikády…
Lze se tak vypořádat alespoň se zárodky fanatismu vlastního.


Amos Oz: Jak vyléčit fanatika (nakladatelství Paseka, 2006)

NAD KLÁROVEM HEJNA MUCH

Vít Bárta se vrací ke žlabu. Jasnou většinou hlasů byl zvolen předsedou poslaneckého vévé-klubu.
Poněkud překvapivě. A s ohledem na jeho předpokládané policejní vyšetřování snad i drze.
Ale meze politické drzosti se za poslední roky vyšvihly závratně vysoko...

Když se před časem blonďatá bestie Kočí do nastrčeného mikrofonu rozpovídala o útrobách strany, vypadalo to s Bártou chvilinku zle. Také jeho neotřelá metoda poskytování půjček až příliš připomenula úplatkářství. Velmi zručně se však posypal popelem, a sehrál etudu Zrazený dobrák. Prý na něj jen k smrti vylekaní kmotři vylili „kýbl nevoňavých věcí“. On se ale osprchuje, jen co to půjde!
V nejbližších dnech vše dohledá, doloží a do mrtě dovysvětlí…

Jsou tomu už tři měsíce a k očistné sprše jaksi nedošlo. Snad jen proud nových aférek a afér spláchnul další z bártovsky jalových slibů a porušených čestných slov. Na zahradě rodinného (a stranického) sídla na Klárově tedy může stále nevoňavý, ale spokojený superguru načít láhev těžkého vína, hejna much se slétnou, a diktafony zúčastněných diskrétně zavrčí do kapes… veselá sešlost se jistě vydaří.

Ovšem firemní večírek ABL, jenž si Vít Bárta uspořádal v salonku vysoké politiky, se mu dávno vymknul z rukou. Na ten asi nepozval správné lidi… a kandidující směsku dobromyslných naivů s vypočítavými šizuňky se mu nepovedlo namíchat v potřebném poměru. Snaha véčkařů alespoň navenek napodobit opravdovou, nefalšovanou stranu, působí značně křečovitě. Tak jako jejich vystupování.
Ať už si o obou větších vládních partajích myslíme cokoliv, nutno uznat, že ty drží fazonu. Jejich ministři a poslanci se chovají za všech okolností profesionálně. Praskne-li na ně libovolná nepříjemnost, nehnou brvou, a s naučeným úsměvem na dotěrné dotazy vstřícně neodpoví mnohoslovným vyjádřením.
Žádné červenání, klopení zraku, koktání, slovíčkaření a kličkování!

Nelze se proto divit, že je trojkoalice všemi odpůrci napadána především skrze Věci Veřejné.
Platí, že vláda (jako každý kolektiv) je silná přesně tak, jako její nejslabší článek.
A tady o něm není pochyb.

Je dost dobře možné, že se véčka skutečně stala nebezpečím i pro samotné kmotry... Ne snad kvůli přesně cíleným protikorupčním návrhům, nebo dokonce mravnosti svých členů. Ale právě pro děsivou neobratnost, s níž vytvářejí průšvihy, přičinlivě je rozmazávají a bezděky tak pomáhají odkrývat pravidla mocenského zákulisí. To opravdu může narušit zaběhnutý systém víc, než všechna majetková přiznání a finanční kontroly...!
Vždyť když byl zveřejněn někdejší Bártův tajný manuál na směrování veřejných peněz do soukromých kapes, prohlásil kníže Schwarzenberg stroze, že „ten pitomec napsal to, co si všichni ostatní jen myslí“.
Všichni?!? Děkujeme za upřímnost!
A za zdravou špetku skepse… v té naší příliš rozjásané současnosti.

Nyní byla na nově vytvořený vládní post bojovnice proti všem nepravostem dosazena Karolina Peake.
Žena, u níž zatím není vůbec zřejmé, zda za její stranickou karierou stojí dobromyslnost či vypočítavost.
A jejíž názory jsou spíše tajemstvím. Svůj pohled na korupci v prostředí politiky nicméně nedávno nastínila v rozhovoru pro Lidové noviny (LN, 28.5.2011):

„Děláme spoustu chyb, ale nemůžu si pomoct, okolo nás půlmiliardy nelítají. Tu půlmiliarda z fondu životního prostředí, tu půlmiliarda okolo pandurů – vždyť tady už dneska deset milionů nejsou žádné peníze!“

Z písemného přepisu těžko soudit, zda šlo o obhajobu moralisty, nebo smutný povzdech příštipkáře...

SPRÁVNÁ PODOBA NOUZE

Jelikož snaha prověřit, zda stát zbytečně neutrácí za předražené zakázky, se jeví jako příliš složitá, a leckomu ze Sdružení Sponzorů a Přátel Vlády by se nemusela líbit, je třeba nasměrovat pozornost úřadů
(a hněv lidu) jiným směrem. K armádě nuzáků. Tunelářů sociálního systému, jak je označil známý ctitel transparence, Miroslav Kalousek.

„Ministerstvo práce připravuje velkou změnu ve vyplácení sociálních dávek. Až osm set tisíc obyvatel, včetně všech lidí v hmotné nouzi, dostane místo peněz speciální platební kartu. Nevyberou si s ní v bankomatu a nezaplatí v baru. A když si koupí alkohol nebo cigarety, úřady to zjistí.“ (iDNES)

Nic proti kontrole čerpání dávek, zejména těch účelově určených. Příspěvek na bydlení má být vynaložen k úhradě bydlení, to dá rozum. Pokud je ale někomu (v souladu s pravidly a oprávněně) přiznána dávka na živobytí, je třeba mu diktovat jakou podobu má mít taková správná hmotná nouze?!? Je to dvacet bochníků chleba, nebo jeden bochník a piksla kaviáru měsíčně? Liberál by to nechal na uvážení dotyčných. Sociální inženýr by jim lístek na nákupy nejraději připravil sám… aby na něco nezapomněli, a aby na mnoho položek mohli naopak zapomenout předem.

"V rámci tohoto systému budeme moci zjistit, zda si člověk nekupuje nějaké nežádoucí zboží a přikročit i ke snížení sociálních dávek nebo přímo k jejich odebrání", pravil první poddrábek MPSV, Vladimír Šiška.

Proč jsou na neoficiální černé listině právě alkohol a cigarety?
Ze zdravotních a osvětových důvodů? Kdeže…!
Jsou to jen nejoblíbenější symboly marnotratnosti a neúčelného utrácení.
Něčeho, na co by člověk v tísni rozhodně neměl nikdy mít…

Z tohoto pohledu je však ministerský seznam nežádoucího zboží naprosto nedotažený.
A – nebojme se toho slova – odfláknutý…

Chytrá a všímavá nová sociální karta by neměla proplácet ani pytlíky sušenek, chipsů a tyčinek. Bez alkoholu by tyto pochutiny stejně nikomu nechutnaly. Zapovězeny by měly být bonbóny, žvýkačky, čokoláda a cukrovinky. Místo kafe melta. Čaj pouze pigi. Naprosto netečná by měla být při placení balené vody (kohoutková snad neteče?!?), nedejbože limonád slazených. Sýr eidam, s maximálním podílem 30% tuku v sušině. Maso jen z nuceného výseku. Výjimečně gothaj, jako odměna za dobré chování (gothajovou výjimku vyjedná sociálně citlivý Vít Bárta, na mravy žadatelů dohlédne ABL...). Přísně zarazit by karta měla veškeré exotické ovoce, přimhouřit čip by snad mohla nad poloshnilou zeleninou z akčních slev.

Bylo by ale žádoucí sledovat i nákup oblečení. A příslušné platební terminály umístit výhradně v second-handech. Zcela znemožněn by měl být přístup držitelů karet do prodejen s drogerií. Uznejte – hladce oholený, vymydlený a navoněný nuzák v do čista a do měkka vypraném oděvu… to prostě nejde dohromady.

Lze jen žasnout, kolika sociálními inženýry se může pochlubit tuzemská nepravicovější strana!
Že se rypák státního dozoru zanoří občanům až hluboko do nákupních košíků, to se dalo očekávat naposledy za minulého režimu.

Zdá se, že současná vláda má mocné inspirační zdroje.


http://zpravy.idnes.cz/zneuzit-davky-bude-tezsi-budou-na-karte-ktera-neplati-v-baru-pln-/domaci.aspx?c=A110627_105228_domaci_jw

http://hrebenar.blog.idnes.cz/c/198559/Socialni-karta-zavadi-fasizujici-prvky-ve-spolecnosti.html

http://tribun.bloguje.cz/891708-jednej-s-clovekem-jako-s-prasetem-a-zacne-chrochtat.php

NEKOREKTNĚ!

Světem obchází strašidlo Korektnosti, varují mnozí.
Přízrak, jenž nám zakáže svobodně se projevovat a kuje novou totalitu…

Už nemůžete o černoších veřejně mluvit jako o negrech, o Romech jako cikánech.
O společenství demokratických států jako Čtvrté Říši.
Nemůžete postižené označit za mrzáky a lidi s nadváhou popsat jako vyžrané tlusťochy.

Tedy…

Můžete, a leckdo si v tom i libuje, ale údajně mu za to hrozí jakási blíže nepopsaná, o to však děsivější odplata. A bude ještě nepopsatelněji hůř! Náš potížista s proříznutou pusou ale svůj úděl nese hrdě. Bojuje totiž za nás všechny, ba přímo za naše civilizační hodnoty!

Pokud si Korektnost vyložíme jako prostou Slušnost, těžko proti ní co namítat. Jistě… snaha neurazit, tak jako většina dobrých úmyslů, může naznat směšných podob (zvláště má-li být vnucována úředně). Zaobalování do hebké novořeči a urputná snaha neurazit kolikrát urazí víc než sama urážka! Stejně tak ale může zmutovat svoboda projevu. Může se stát pouhým nástrojem k šíření zášti, pomluv a k ponižování druhých. Je tohle jedno ze základních lidských práv?

Dokonale nekorektní umějí být děti. Co na srdci, to na jazyku. Okamžitě a nahlas! Bez zábran, bez oklik, bez ostychu. Bez vědomí toho, že slova mohou zraňovat. A potom ještě dospělí, kteří to rovněž nechápou, nebo v takovou sílu slov naopak doufají…

Občasné nutkání říct nebo udělat něco nepatřičného, nepřípustného a nevhodného v nás prý z dětství zůstává, ale naprostá většina lidí jej dokáže tlumit. Dát k dobru řádně peprný vtip v neznámé společnosti? Dlouze okomentovat to, co se všichni snaží soucitně přehlédnout? Oslovit někoho způsobem, který se mu asi nebude líbit?
Hranice mezi nonkonformitou, sympatickou rázovitostí a křupanstvím umí být zatraceně tenká.
Asi jako mezi slušností, přetvářkou a upjatostí… Vlásek.

Přestože je přízrak Korektnosti vykreslován jako všudypřítomný a všemocný, ve skutečnosti zřejmě půjde o nepříliš výkonné strašidýlko druhé kategorie. Své totalitářské rejdy totiž očividně nestíhá...

Kolik jen politických vystoupení, novinových komentářů a blogů začíná hrdým oznámením: „Teď budu velmi nekorektní!“. Autor tím hned na úvod spiklenecky zamrká do publika – chystá se statečný čin! Pak dá průchod obvykle nudnému toku slov, který ovšem okoření špetkou hanlivých výrazů, nebo zlidovělých předsudků – dle tepaného tématu.
A pokud to dobře zaonačí, nic svým projevem neriskuje… Přinejhorším si vyslouží formální veřejné pokárání, protože „jsou věci, co se neříkají“. (Čímž se mu nabídne námět pro nový text, tentokrát tepající nadvládu pokrytectví…). Velmi pravděpodobně si však odnese i skrytou masovou oblibu, protože „TO konečně někdo řekl naplno“. Infantilní, výchovou a společenskými zvyklostmi krocená touha po nepatřičnosti byla právě ukojena… Nekorektnost, ač se vydává za osamělé disidentství, ráda se pohupuje na líných vlnách hlavního proudu!

Zřídkakdy programově nekorektní autor odhalí něco skutečně zamlčovaného a nepohodlného, dodá nečekaný pohled nebo nalezne dříve netušenou souvislost. Voleným výrazivem dá spíš najevo své obecné (ne)sympatie a názorovou ukotvenost. Často pak jde o pouhou chuť po někom si plivnout, a vyzkoušet, zda to projde jen tak. Asi jako když si dítě osvojuje první sprostá slůvka, škádlí tím dospělé, a čeká, jak budou reagovat…

O takovém autorovi lze s klidem říci, že (a teď budu velmi korektní!) jeho mentální vývoj kdesi ustrnul.
Nebo jeho slovy …že je vůl.

DŮM č.p.1601

Schválená demolice domu č.p.1601 na Václavském náměstí poskytla příležitost k dalšímu z urputných, nikdy nekončících zápasů mezi Staromilci a Novomilci.

Staromilci mají rádi Prahu starou. Ostatně si už dávno založili klub s tímto poněkud matoucím názvem. Vždyť stáří samo o sobě neznamená kvalitu! Ke všemu… jak staré stáří už je hodno péče a ochrany?!? Cíle Klubu za Prahu krásnou by byly stejně mlhavé (krásu vnímá každý jinak), přesto – díky pozitivnímu náboji slova – přeci jen o něco srozumitelnější.
Členové staromileckého klubu (spolu s památkáři) mnohdy nadělají víc škody než užitku. Kvůli jednotlivostem jsou schopni odepsat záměry přínosné pro širší celek. Ze všech sil brání stavby, jež dnes nelze rozumně využít, i kdyby se k tomu (pravda, spíše shodou náhod) vyskytla ta nejlepší vůle. Stavby, které neměly valnou úroveň už v době svého vzniku, a ani věkovitá patina ji překvapivě nedodala…

Novomilci mají rádi Prahu živou, a jsou zatím klubově neorganizovaní. Právem zdůrazňují, že Praha je jedinečná a obdivovaná především pro svou stylovou pestrost. Že není jen stará, respektive její věk je proměnlivý a různorodý. Jednotlivá historická údobí se do ní vtiskla, aniž by stopy jedněch nevratně zašlapaly a setřely z povrchu ty předešlé. Nebyla srovnána se zemí válkou, přírodní katastrofou, ani vrtochy dočasných vládců. Byl jí dopřán postupný vývoj. Jiná města tolik štěstí neměla!
Na adresu památkářů jízlivě dodají, že leckdy bojují za zachování objektů, které by jejich konzervativní praprakolegové považovali za zrůdnost, a nikdy nepovolili…

Tyto názory vyúsťují do samozřejmých otázek:

Proč by éra nynější měla odvěkou tradici doplňování mozaiky do obrazu města narušit?
Proč by se měla bát zanechat následovníkům svůj soudobý odkaz? Své stopy?

Ačkoliv se odpovědi zdánlivě nenabízejí, pár důvodů k opatrnému našlapování by se našlo.
Časy se totiž v několika ohledech zásadně změnily…

Technologicky.
Nástroje hromadného boření jsou účinnější a dostupnější. Lze odstranit téměř jakoukoliv historickou stavbu a na jejím místě založit objekt nový. Lze realizovat domy úctyhodných rozměrů i ve velmi stísněných podmínkách. Materiály jsou odolnější, novostavby jsou tak naopak trvanlivější a (teoreticky) hůře odstranitelné. Zásahy do městské struktury mohou proběhnout rychleji a nevratněji než kdy dříve.

Ve vztahu investora ke svému projektu.
Dříve byl jeho zadavatelem zpravidla sám pozdější uživatel. Věděl tedy, co a proč požadovat. Znal nutné rozměry, počty a účel jednotlivých místností (dost možná i osoby, které se v nich budou pohybovat…). Proto mohla mít budova pevný tvar a jednoznačně členěná průčelí. A hrdý majitel si své dílo hýčkal.

Dnešní realizace jsou často pouze investičním záměrem (na lukrativních adresách zvlášť). Nejvíce sledované proto bývají výkazy podlažních ploch. Ploch, které kdosi komusi k čemusi jednou možná prodá, nebo pronajme. Čím více se podaří parcelu vytěžit, čím výše její obrys v samé hraně vyzvednout, a vzniklou hmotu úsporně zabalit, tím lépe zhodnocené náklady. A hrdý developer si své analýzy výnosů hýčká.

Netřeba si „staré dobré časy“ přehnaně idealizovat. I tehdy stavebníci uměli počítat, a pečlivě zvažovat, co se vyplatí. Ovšem takto ryze zištný přístup k Místu nebyl obvyklou normou. Bilanční tabulka nebyla prvním (a leckdy jediným) ukazatelem kvality návrhu.

V počtu osob a předpisů, ovlivňujících proces výstavby.
Dříve byla podoba domu zejména věcí přání stavebníka a invence stavitele. Možná několika pokynů místních radnic, a zrovna panujícího nepsaného vkusu.

Dnes do rozhodování úředně vstupují desítky lidí a stovky psaných, závazných předpisů.

A právě zde leží ukryt klíč k tolik kritizovaným, bezvýrazným a nudným proskleným fasádám: nejasné zadání investora je dále kleštěno souborem velmi přesných úředních požadavků. Oba protichůdné principy („vybroušená schránka pro mazlavé cosi“) přitom podporují typizaci. Řešení bez dispozičních, tvarových, materiálových a konstrukčních výstřelků.

Ohebná doba ohebných lidí žádá domy s minimem podpor a optimalizovaným rastrem pro přemístitelné vnitřní příčky. Rastrem, jenž se většinou propíše i navenek. Tuhá doba tuhých norem žádá domy, které dodrží správné odstupové vzdálenosti, vyhoví hlukovým měřením a interieru zajistí dostatek slunečního svitu dle příslušného grafu. Pochopitelně s podzemní garáží (na povrchu je autům stále těsněji), napěchovanou daným počtem odstavných stání… Jakmile se podaří sladit modulovou síť pro parking a mezistěny horních kanceláří či bytů, a následně celou budovu protknout schodišti dle požárních předpisů, je projektantské sudoku téměř vyřešeno! Tuhá kostra ohebného domu zrozena! Může ji zahalit konfekční plášť.


Z výše uvedených důvodů bych byl pro jistou „demoliční zdrženlivost“…
V nejcennějších lokalitách a památkové rezervaci pak zvlášť! Jinak budou v pestré mozaice Prahy stavitelské počiny dále nahrazovány investičními záměry. A odkazem naší doby se stanou nudné slupky, jejichž vzhled byl ponejvíce formován autorskou dvojicí Rozpočtář & Úředník. Doklady ziskuchtivosti a upředpisovanosti.

Bourat funkční historické budovy, jejichž jedinou "vadou" je fakt, že majiteli nevydělají, kolik by si představoval?!? To se snad musí příčit i příznivci moderny.

V případě domu č.p.1601 proto lze držet palce Staromilcům…


http://zpravy.idnes.cz/ministr-povolil-demolici-domu-na-vaclavskem-namesti-v-zone-unesco-10c-/domaci.aspx?c=A110526_151443_praha-zpravy_sfo

http://www.zastarouprahu.cz/protest/

http://zdenekb.blogspot.com/2010/09/pruzni-stehovavi.html

O ZLÉM ODBORÁŘI

(Z rozhodnutí ministra školství protikorupční a rozpočtově-odpovědné vlády se od září 2012 stane součástí čítanek následující mravoučná vyprávěnka...).

Jarouš byl odjakživa hotové nemehlo, přetrhdílo a budižkničemu. Rozumu nepobral, špatně se učil, k řádné práci se postavit neuměl, inu… není divu, že se stal členem odborových svazů a nikdo jej neměl rád. Trošinku rádi jej snad měli ostatní odboráři, ale to jen z nouze. Všichni kamarádi z dětství, bystřejší, lépe vychovaní, k píli a dobrým mravům vedení, skončili v politice nebo byznysu. Kdepak ti by se k tak nerudnému a neúspěšnému stvoření hlásili! Jarouš se cítil mizerně a sám.

Jednou seděl u svého obvyklého píva a přemítal.
Jak já se celičkému světu, co mou bídu způsobil, jenom pomstím!?!
A protože rozumu nepobral, přemítání se dloužilo, piv přibývalo a musel si koupit další krabičku cigaret. Zatím na ni měl, ale i tu malou hranatou radost mu chtěli vzít. Prý je kasa prázdná a kdo nepracuje ať nejí. A nepije. A nekouří. A nebydlí. A hlavně – ať věčně nenatahuje tu svou chtivou pracku! Ale Jarouš a řádná práce? Vždyť jsme si to už psali, holenkové…

Zalykal se horkem, užíral vztekem a pěnu u huby utíral cípem propocené, bůčkem zmaštěné košile.
A tu ho napadlo:
Poslušnost vypovím! Nepokoje budu dělat! Transparent vyrobím a demonstraci svolám!
Stávkou pohrozím!! To by bylo, aby peněz nebylo!!!

Objednal si další pívo, a opájel se představami.
Jak se o něm všichni v novinách dočtou.
Jaký strach nažene těm šprtům, co mu opisovat nedali, a proto dnes sedí ve vládě bez něj.
Jak hlavní město ochromí. Celou zemi ochromí!
Jak si dá na hlavním náměstí hlavního města buřta a bude rázem Pán.
Hlavní Pán!

Nadešel den Jaroušovy vytoužené pomsty…

Dokodrcal se do velkoměsta a hledal náměstí. Ale to vám bylo, světe div se… LIDUPRÁZDNÉ!
Zprvu měl strach, že zabloudil. Vždyť v rodné dědině znal jen cestu ze stodoly k hnojišti a od chalupy k hospodě! Ale když mu kolemjdoucí cizinci stvrdili, že je tam, kam své velké srocení svolal, do pichlavě zlých, odborářských oček se mu dral pláč…
Proč nikdo nepřišel? Že včera přemítali u píva až moc? Že je hezky a na humnech třeba poséct? Vždyť jim účast i cestu zaplatil! Jak jen nakoupit si tu mohli! To je nelákály ty hory zboží, co v zapadákově nikdy nedostanou?!?

„Neplačte občane“, chtěj jej utěšit strážník. „Lidi jsou prostě spokojení. Lidi jen tak neoblafnete řečmi o nespravedlnosti. Tak neblázněte… dejte dolů ten pitomej plakát. Musíme teď táhnout za jeden reformní provaz, no ne? Třeba já se vám dřív ani nedostal na vzduch, co nám platili benzín. A teď? Pochůzkařím jako zamlada… moc gaunerů sice nechytíme… ale to počasíčko!“

Přidal se hasič: „Nám zas hrozilo, že Marunu, teda stříkačku našich tatíků, budeme muset dát do šrotu a koupí se nová. Ale ministr to zatrhl. To jste měl vidět, jakou měli chlapi radost… ve zbrojnici se pilo do rána! A všichni ho příště budeme volit!“

„Vláda dobrý… metoda stejný dobrý jak můj šéf… máš dáti – dáš, nedáš – dostaneš…“, pravil černoch s nápisem NightClub přes široká záda. Zazubil se, a dál rozdával letáčky.

Úředníček si nervozně posunul cvikr: „Já myslim, že je to naše propouštění a krácení platů úplně namístě. Za to jak nesmyslně buzerujem slušný lidi, a jak sme nepotřebný, sou na nás ještě hodný až moc!“

„Je třeba si uvědomit, že lidské zdroje musejí být flexibilní a sociální výdaje dusí konkurenceschopnost“, pronesl spěchající student a mrkl na Jarouše. „Takhle mladý a chytrý jsem jen díky školnému! Kdybys jej platil, mohl jsi být jako já.“ Student kvapil přemluvit bábu, aby také volila pravou rukou. Bába si ale zrovna vázala smyčku na půdě. Nechtěla dál zaclánět nové, nadějné generaci, kterou bolševik zkurvit nestihl.
Jarouš milého vnuka o pár chvil zdržel, ale koneckonců… vyšlo by to nastejno.

„Je třeba si uvědomit, že lidské zdroje musejí být flexibilní a sociální výdaje dusí konkurenceschopnost“, pronesl docent ze soukromé university. „Učíme dnes novou, nadějnou generaci samostatnému myšlení a schopnosti vytvořit si vlastní názor. Už žádné papouškování autoritatvních dogmat!
Nedivte se, že mládí opovrhuje neúspěšnými babraly, jako jste vy, tedy… nic ve zlém…
Ale vzdělání je osobní investice! Schválně… čím se dnes živí vaši pilnější spolužáci?“

Jaroušovi se o chlupaté panděro rozpleskla obří slza… ale nestačil se do svého moře žalu vůbec ponořit.

„Co tady děláte?!?“, prskal vozíčkář. „My, handicapovaní, nestojíme o to, abyste nás používali jako alibi pro své rovnostářské bláboly! Vláda správně klade vysoké cíle a motivuje nás k výkonu. Invalidní důchody a všechny ty dávky by se měly osekat. Vy vůbec netušíte, kolik z nás úrazy a choroby jen simuluje, a po večerech hraje squash… Jak říkám – seškrtat, zrušit!!!“

Penzistka přitakala: „Moje řeč! Co já se napředstírala nemocí, jen abych si mohla s holkama povykládat v čekárně! Už mě to ale nebaví, ty chudáky felčary takhle balamutit. Když něco bolí, chodíme teď na bylinky, a tam toho nadrbeme stokrát víc!“, chechtala se.
„Ty poplatky nám snad pánbu seslal, pořádně zvýšit by je měli!“

Lékař přítomný v hloučku jen pokyvoval, a pak debatu uzavřel:
„Přátelé, ale měli bychom už jít, nemarněme čas planými řečmi. Vždyť by z nás mohl vyprchat reformní étos!
No tak, Jarouši… děkujeme, odejděte. Nebo zmeškáme. Náš autobus, váš mikrobus…“

Jarouš však nechtěl své plány jen tak vzdát.
Zamával nad hlavou pracně připraveným transparentem.
Ale než stačil provolat první nenávistné a násilnické heslo, dostal ránu deštníkem.
Pak berlí. A pendrekem. Ukazovátkem. A šanonem. A pak další. Další. A další!!

Z náměstí ho hnali. A hnal ho celý lid…
Mladí, staří, zdraví, nemocní, proletáři i pracující inteligence.
Ba i mnozí bezdomovci, co ještě neztratili hrdost!

A tak to má být, milé děti…

ŠŤASTNÝ ROK 13

Politolog Alexander Tomský ve svých úvahách opakovaně označil presidenta Klause za demiurga z Hradu. Jako nedovzdělanec, s letmým tušením, že slovo značí cosi jako nástrojáře, nebyl jsem si zpočátku jist, zda nejde o potměšilou kritiku způsobů, jakými hlava státu obrábí politické prostředí, a instrumentů, které k tomu používá. Ale – v textu přítomný – obdivný tón nejde s výtkami příliš dohromady…
Musel jsem tedy vyhledat příslušné definice:

Demiurg (řec. démiurgos - umělec, řemeslník)
- v Platónově dialogu Timaios jakýsi architekt, který buduje Vesmír podle vzoru světa idejí
- metafysická postava, syn Moudrosti, prostředník mezi dokonalým Bohem a hmotným světem

Svitlo.
Z oparu nevědomosti se mi nyní zcela zřetelně zjevuje sošná silueta Václava Klause, syna Moudrosti.

Tak jako Tomský, i mnoho dalších představitelů konzervativní pravice s napětím očekává, jakou rolí nynější president završí svou karieru. Očekávání doprovázejí naděje, že se Klaus postaví do čela jejich myšlenkově poněkud vyprahlého proudu, jako zkušený provokatér mu dodá šťávu, jako protřelý populista pozornost. Není jen jasné, jakou si k tomu zvolí základnu. Tu a tam se objeví spekulace, že by mohl opět převzít otěže strany Občanských demokratů po bezbarvých nečasech. Možnost, že by se přimknul k Věcem Veřejným, je o něco krkolomnější, navíc není vůbec jisté, že v roce 2013 bude tento pochybný spolek ještě živořit. Zbývají spíše okrajová uskupení, jež by teprve známá osobnost zviditelnila. Suverenita nebo Strana svobodných občanů, jejíhož předsedu (a svého žáčka) Macha profesorsky sepsul za zbabraný pokus o založení strany.

Nejpravděpodobněji se zatím jeví vstup ex-presidenta do iniciativy D.O.S.T., v níž se už nyní jeho názory recitují v téměř nábožném vytržení. Demiurg by ji mohl přebudovat ve stranu dle vzoru svých idejí. Dle vzoru světa, kde se zásadně bojuje PROTI, nikoliv ZA.

Václav Klaus totiž odjakživa vynikal především v negaci.
Než by k řešení čehokoliv přispěl, vynaložil obvykle násobnou porci energie k dokazování toho, jak hrozná řešení předložili ostatní. Reptání, pošťuchování, napadání, zesměšňování nebo alespoň nespokojené grimasy, to je jeho parketa. Nejlépe v problematických otázkách, bez jediných správných východisek. Vítězoslavný výraz „vždyť jsem to říkal“ je pak v podstatě zaručen. Vzpomenete si snad na jakoukoliv jeho tvůrčí iniciativu, jež by nebořila? Nejen jazykozpytci si už povšimli, kolik nových slov dokázal vytvořit pouhým přidáním záporu ne-. Není to významný nedetail jeho povahy?

Bojovná úderka D.O.S.T. mu v tomto poskytne skvělé zázemí, kde lze odmítat nikým nevolená občanská hnutí, zamítat třetí cesty a vymítat eurodémony. Vždyť už zoufalý výkřik DOST! nic nenabízí, jen naznačuje, že se čemusi Zlému má učinit přítrž. (Nejspíš se tak samovolně zrodí Dobro...).

Předseda a jeho družina nejprve důsledně ocejchují své nepřátele. (Jejich jmenný seznam již geniálně (!) pořídil sličný dorostenec mezi konzervativci, A.B.Bartoš... (viz odkaz)). Černá listina se možná ještě o pár položek rozroste, ale zemský škůdce Pehe, koniáš Halík, pravdoláskař Kocáb, a vůbec všichni petenti, by se už už měli tetelit strachy.

Václav Klaus semkne tým svých obdivovatelů a opět projeví svou stádotvornost.
Pak se chutě pustí do prosazování svého vyhraněného PROTI-programu:

Protibruselsky-protištrasbursky-protihaagového. Protiintegračního. Protilisabonskosmluvního.
Protisudeťáckého. Protiimigračního (zejména pak protimešitového).
Protisoudcokratického (s důrazem na zjevnou soudcokratičnost soudu Ústavního).
Protikorektního, protiochranářského, protinevládněorganizačního.
Protiombudsmanovského.
Jihočesko-selsky-protifeministického. Protihomosexualistického.
Křesťansky a konzervativně protiprezervativního.

V okrajové otázce životního prostředí blankytně modrého, nikoliv zeleného.
Protifotovoltaického. Protioteplovacího. Protialgoreovsky-ledovcotajícího.
Protialarmistického (živočišných druhů totiž přibývá!)

V ještě okrajovější otázce kultury pak prošulákovsky-protipavlicistního.
Ostře protihrabalovsky-pábitelského. Protimenzelovského.
Protikaplicistně-bloboidního. Protikrylově-falešněmoralizujícího.
Proticimrmanovsky-laskavěhumorného.

Dost! D.o.s.t!! D.O.S.T!!!

Pro konzervativní pravici je rok 2013 příslibem zrození politického Spasitele.
Všichni se těší...
Pro ostatní je rok 2013 příslibem odchodu povadlého Narcise do zapomnění.
Všichni se těší…

Rok 2013 bude šťastný rok.


http://www.prvnizpravy.cz/sloupky/vecni-petenti-ve-sluzbach-pana-vanka/

USÁMA SUPERSTAR / VŠECHNO JE JINAK

Usáma mrtev!
Vyčmuchán, sledován, přepaden, zneškodněn.
Trvalo to deset let… Skvělá zpráva k zobchodování!

Pákistánský Abbottábád nyní zažije ten pravý turistický ruch, výpravy si v němém úžasu prohlédnou vilu, včetně turbanu, který zůstal ležet přesně v místě, kde jej vůdce Al-Kajdy zanechal… Místní prodejci budou jako suvenýry nabízet figurky Osamy a Obamy.

Ale komerční dopad je (a bude!) především globální.
Sledovanost, čtenost, poslouchanost, vyhledávanost… to vše raketově vzrostlo. Mediální magnáti spokojeně mlaskají. I popkultura téma řádně vytěží. Bude napsáno mnoho knih, natočena řada filmů, třeba dojde i na muzikál!

Hollywood se už nyní začíná námětem zaobírat a rozpracovávat scénáře – lze očekávat, že početní přesila čtyřicet ku sedmnácti bude v kasaštyku pro větší dramatičnost obrácena v neprospěch útočící Spravedlnosti. Nasazené vrtulníky se vrátí v plném počtu, protože skutečně elitní voják umí opravit jakoukoliv technickou závadu (v krajní nouzi třeba i vyrobit novou helikoptéru z almary a větráku). Hlavní hrdina v klíčové scéně nejprve ztratí zbraň, ne však hlavu, a zákeřnou palbu ze samopalu pohotově vykryje svými neprůstřelnými frčkami. Zrůdu po krátkém pěstním souboji nakonec uškrtí jejím vlastním plnovousem...
Finále? Americký president na letišti vyznamenává posádku mariňáků, vlajky stoupají vzhůru, Zrůda klesá ke dnu, triumfální hudba duní, oslavný projev duní, titulky běží…


Usáma mrtev!
Vyčmuchán, přepaden, odstřelen, prozkoumán, přeměřen našíř i nadél, utopen v moři.
Trvalo to necelou noc… Tělo jako důkaz neexistuje. Fotodokumentace pouze podvržená.
Skvělý materiál k zpochybňování!

Vedle vcelku logických otázek (Proč by se USA zbavovaly tak rychle cenného zdroje informací? Nezemřel bin Ládin dříve, aby zpráva byla zveřejněna až jako presidentův předvolební trumf?) se začínají rojit i ty odvážnější.

Není už dávno vyslýchán v tajném vězení? Není z tajného vězení už dávno propuštěn jako nevinný? Není plastickými chirurgy převtělen do úplně jiné postavy? Ženy?? Nejmenuje se dnes Hillary??? Byl vůbec Usáma? A pokud byl, už opravdu není? A pokud nebyl, a my jej tolikrát viděli, kdo jej hrál? Nebo šlo o 3D animaci? Kolektivní optický klam?

Konspirační teorie podněcují fantazii. To je na nich to příjemné.
Konspirační teorie mohou člověka přivést k chorobné podezíravosti.
To už je na nich horší. Jejich spřádání je ale svým způsobem přirozené.

Místo přímého poznání a vědění jsme totiž dávno odkázaní na pouhou víru v naše zdroje poznání a vědění.
Máloco se dá prožít na vlastní kůži, když toho najednou lze prožít tolik.
Máloco lze ověřit vlastní zkušeností, když se podněty ke zkušenostem jen hrnou.
Máloco má jednoduché vysvětlení v éře úzce specializovaných oborů.
Máloco je možno považovat za nepopiratelný důkaz, když k falzifikaci a výrobě klamných iluzí se dnes nabízejí nebývalé technické možnosti. Když k manipulaci s lidskými smysly jsou tak mocné nástroje. A k rychlému šíření podvrhů ještě mocnější!

Ale není to jen toto vědomí, co teoretiky piklení vede k pozoruhodným závěrům. Často je jim silnou motivací i jistá póza. Touha po výlučnosti. Touha s vědoucím úsměvem utrousit: Všechno je jinak! Okázalé opovržení oficiálními zdroji je nenáročnou cestou, jak se vymezit vůči stádu, jež tupě hltá lži médií (které vlastní Vímekdo a slouží Vímekomu).

V čem je ale doklad věrohodnosti? Jen v pouhé neoficiálnosti? Není to málo?
Možná je všechno opravdu jinak. Ale musí to být vždy zrcadlově naopak?

Možná je všechno jinak...

Možná jsme očipováni od narození. Možná jsme jen hračkou nadpozemské civilizace.
Možná vůbec neřídíme své osudy a to, co považujeme za své myšlenky, jsou ve skutečnosti cizí povely. Možná své životy prožíváme pod vlivem drogy vyvinuté v ultratajných laboratořích. Školní kuchařky nám ji kdysi přidávaly do čočky a tvarohových nákypů. Vzpomínáte na tu divnou pachuť?!?

SLOVNÍK

Tvrzení, že politika se vzdálila lidem, dávno zevšednělo. Jedním z vedlejších příznaků může být i odtrženost politického jazyka od běžné řeči. Společná řeč je přitom prvním předpokladem sounáležitosti, jen společnou řečí se dá nalézt společná řeč i v přeneseném významu.

Avšak na Malé Straně, od břehu Vltavy až ke Kramářově vile a Hradu (včetně), se už dávno nemluví česky, a není to zdaleka vinou turistů. Mateřský jazyk tu vytrvale przní skupinka vlivných osob, která našincům vládne. Nevládne ovšem tak, že by spolu hovořila, rozmlouvala, vyměňovala si názory, navzájem se přesvědčovala, přela se, třeba i dohadovala, a hledala při tom řešení a odpovědi...

Tito lidé mezi sebou problémy vydiskutovávají, a když řádně vydiskutovaný výsledek nikdo nerozporuje, může se v balíku opatření následně prohlasovat a zkomunikovat pro veřejnost. Kdyby jej však někdo rozporoval, zkomunikování se odbude pouze mediálním výstupem o prozatímní nemožnosti potvrdit či vyvrátit tvar a velikost řečeného balíku. V takové chvíli se malostranští začnou předhánět ve fantazírování – slova "dovedu si představit" uvozují dnes už téměř všechna vyjádření ministrů a poslanců. Ti, kdo úvodní lekce Političtiny pro začátečníky už prolouskali, dobře vědí, že frázi dovedu si představit lze nejlépe přeložit jako: strašně bych chtěl, ale zatím mi to neschválili, zatímco méně časté nedovedu si představit značí: na to jim kašlu, ale nemohu to nahlas říct. Protože vleklé rozporování by mohlo ohrozit stabilitu politického prostředí a ochromit náš proreformní drajv, ke konečnému vydiskutování se architekti řešení opět sejdou, a to nejspíš na koaličním půdorysu, jelikož půdorys napříč politickým spektrem by ke konstruktivnímu dialogu byl příliš rozlehlý. Ostatně, široký dialog stejně není na pořadu dne. Stávající koaliční půdorys může mít celou škálu formátů, dle počtu přítomných. Formát K3 znamená, že se na jednání k předsedovi vlády dostaví dva zmatení poslíčci, kteří odrecitují stanoviska těch, kdo strany doopravdy řídí, aby pak na terase telefonicky loudili další pokyny. (Věčně couvající a bezradný premier jim tuto vymoženost upřímně závidí…). Formát K6 je důstojnější a přínosnější, zahrnuje totiž osoby ze skutečného partajního vedení. Je-li dostatek chlebíčků a družná nálada, může však schůzka dosáhnout až formátu K12! Ve formátu K1 účastníci obvykle odcházejí vykonávat své fyzické potřeby. (Jen poslanec Tluchoř údajně vždy preferoval formát K2, na půdorysu slečny Kočí...). Kdyby snad všechny formáty selhaly, a rozporování trvalo, byl by ohrožen samotný koaliční projekt, což by občany jistě vyděsilo. Naštěstí je tu možnost zargumentovat svá stanoviska před zraky a slechy samotného presidenta. Je to jistě nestandardní řešení, avšak může vést ke kýženému cíli – třeba v podobě veřejně garantované tajné nedohody. Pak už lze vydiskutovaná opatření konečně zmedializovat.

Političtina s češtinou opravdu nemá mnoho společného. Podobá se řeči podomních prodejců, co náhle povýšili na obchodníky s vlivem, a tak světácky roubují na cizí výrazy místní předpony. Ale nejen, že je umělá, chudá a často směšná. Odpudivá je především tím, že si do zásobníku frází z mateřštiny přikrádá ta nejvzácnější slova, a jejich nadužíváním je vyprazdňuje, překroucením smyslu znehodnocuje. A uživatelé političtiny je dále znevažují svým chováním. Komolí tedy nejen slova, ale i obsah těch dosud nezkomolených.

Naši veřejní činitelé například dokáží přijmout zodpovědnost jen tím, že zadrmolí magické zaklínadlo: "přijímám zodpovědnost". Že by součástí zodpovědnosti měl být i jakýkoliv další důsledek – třeba nahrazení škody nebo alespoň opuštění funkce – o tom se dotyčným ani nesnilo… (zato my si o tom můžeme nechat zdát). Dovedou také vyjádřit úctu a respekt k názoru druhého, aniž by jim to bránilo názor i osobu druhého hned poté pěkně poplivat. Slibují na svou čest, i když žádnou nemají. Prohlašují s plnou vážností to, co nemohou myslet vážně. Ze slova reforma současní ministři udělali synonymum pro chaotické zdražování (prý ale jde jen o špatně nastavenou vykomunikovanost). Mnozí uměli zesměšnit slova jako svoboda nebo morálka, jiní pokřivit slovo solidarita. Někteří to i to. Pravdou a láskou se dnes nejčastěji nadává…

Každé jen trochu slušné slovo by se proto mělo třást strachy, že se stane součástí Slovníku česko-politického.

HLASOLAPKY

Když před rokem Mirek Topolánek hovořil k zástupcům Americké obchodní komory, pustil si pusu na špacír. Čímž nepřekvapil, jemu se ze špacíru prakticky nevracela… Některé účastníky setkání přesto šokoval tím, jak zpříma popsal podstatu a role tehdejších stran na vzestupu – jmenovitě TOP09 a Věcí Veřejných.

Stranu VV označil za mafiánský projekt pražských podnikatelů, blízkých ODS.
TOP09 za skrytý záložní tým ODS, jenž má lapat hlasy jejích znechucených příznivců.
Volební úspěch pravice měl jistit spokojený důchodce Zeman, ochotný udělat pro poškození ČSSD cokoliv.

Dnes už víme, že plán vyšel dokonale, a umožnil nerušené koalování šíbrů jedné krve. ODS, halená do tří odstínů modré, ve Sněmovně získala pohodlnou většinu. A kdyby ctižádostivý Vít Bárta uměl na půdě účelovosti našlapovat stejně obezřetně jako Miroslav Kalousek, mohla neméně pohodlně vládnout.

TOP09 je pro vrcholovou politiku chytře založená strana. Velezkušení lidovci byli po dohodě se Starosty promíseni s regionálními nováčky, což muselo v mimopražských obcích zalahodit už z principu. Faktický šéf Kalousek si nasadil vlídnou škrabošku knížete Karla (což zalahodilo v kavárnách metropole). Médiální podpora byla pečlivě ošetřena – o TOPce se psalo výhradně vstřícně, dávno před jejím ustavujícím sjezdem, a jako stále neexistující byla řazena i do průzkumů mínění.

Věci Veřejné mají delší historii, přesto se více hodí do komunální sféry, v níž se není třeba příliš opírat o ideologii. To se projevilo velmi nedbale načrtnutým volebním programem, jehož pružnou kostru šlo ohýbat tu vlevo, tu vpravo. Sponzoři si za své vklady pořídili čelní místa na kandidátkách, kde byli promíseni s komparsem pohledných slečen. Faktický šéf Bárta si nasadil vousatou škrabošku novináře Radka, véčkařům předhodil kost vnitrostranických anket, a jal se řídit starou firmu s novým logem… a šlo mu to skvěle.

Dokud některým spolustraníkům nezačalo vadit, že řídí vše a pořád.
Dokud si neuvědomili, že jsou pouhými zaměstnanci.
Dokud nespokojenci nezačali vynášet zákulisní informace a tajné nahrávky.
S čím ABL zachází, s tím VV schází.

Věci Veřejné jsou nyní po sérii afér vláčeny tiskem a je jim vytýkána nejasná hierarchie, sektářství, podivné majetkové poměry některých členů, a jejich vazby na podnikatelskou sféru. Zkrátka vše, o čem nás už před volbami (!) zpravil Topolánek a mnozí další.

Proč tedy ten údiv a opožděné pohoršení?!?
Člověka občas překvapí i to, že se jeho tušení a obavy naplní do puntíku...

Sociální demokraté stojí stranou, smutně koukají…

Jak by ne. Za současného rozložení sil je jejich koaliční potenciál nulový. S komunisty nikdo nemluví, jen s nimi všichni hlasují (když se to hodí). Návrat KDU a Zelených na scénu je do budoucna krajně nejistý. Zisk nadpoloviční většiny mandátů nepravděpodobný, byť pro něj vláda dělá víc než sama levice.
ČSSD by proto měla zvolit podobnou taktiku jako ODS, a být nápomocna při zrodu svých skrytých poboček. Nebo mu přinejmenším nebránit.

Zhrzený ex-předseda Paroubek by měl místo urputné kritiky matky strany co nejdříve založit svůj zbrusu nový PRD11 (populismus – rozhazování – demagogie). Odčerpal by nejspíš slušné procento ze studnice dosud nepoužitelných hlasů pro KSČM. Ideální dekorativní předsedkyní by byla Kateřina Brožová, jež by v kampani umně sehrála schwarzenbergskou roli hlasolapky. Na billboardech by lascivně bafala z fajfky, a po polštářích Spíme s Káčou by se jen zaprášilo. Mediální stratég Dimun by možná přiměl Květu Fialovou k účasti v agitačním videu Nařež frackům! Brožová by PRDu dodala noblesu, místopředseda Paroubek by se věnoval mravenčí vnitrostranické práci a svým zálibám – čtení průzkumů veřejného mínění, vymýšlení pouťových kampaní a boji proti novinářským šmokům…

Jiří Dienstbier ml. by pak v čele čerstvě vzniklých Záležitostí Zásadních mohl oslovit liberálního městského voliče, který těká kolem středu, a zoufale hledá alespoň trochu důvěryhodnou tvář. ZetZetka by byla stranou doširoka otevřenou. Její příznivci – tzv. zetkaři či zásadňáci, by měli přímý vliv na utváření partajní agendy. Nejdůležitější programové otázky by totiž byly za jejich účasti řešeny taháním sirek (jako výrazně férovější alternativa k manipulaci s internetovým připojením). Spanilejší zetkařky by nafotily předvolební kalendář a ostražité Zet-hlídky by v rámci pročištění veřejného prostoru odháněly holuby z vzácných soch a kašen…

Slepenec ČSSD – PRD11 – ZZ by nebyl o nic umělejší, než je koalice dnešní.
Jeho vláda by bezpochyby nebyla horší, než počínání sestavy současné.
Laťka totiž leží na zemi – stačí překročit…


http://www.blisty.cz/art/52773.html

K 118

Vítězný jásot, jenž nastal po loňských volbách, zvolna utichá.
Vážnost situace stvrzuje fakt, že pravici tradičně nakloněná média k výkonu Kabaretu 118 už přestala taktně mlčet, a tu a tam se osmělila i ke krotké kritice…

Vláda s početně nejsilnější podporou totiž představuje snad nejslabší polistopadovou exekutivu.

Připusťme, že do některých stran současné koalice mohlo mnoho lidí vkládat naděje a volilo je z přesvědčení.
Z upřímného nadšení nad jejich programovými prioritami.
Z upřímné nechuti k programovým prioritám z oranžových plakátů.
Z upřímné obavy o naši budoucnost.

Co bylo těmto spoluobčanům za jejich přízeň dosud nabídnuto?

Nekompetentnost.
Přestože socialisté přišli o své posty už před čtyřmi lety, zasáhly i loni ministerstva rozsáhlé personální změny. Mnohé resorty byly novými šéfy obsazeny čistě stranicky, bez nejmenších nároků na odbornost či kvalifikaci. Jejich náměstci a vysoce postavení úředníci získali funkci často jako odměnu za věrnost, ještě častěji pak v rámci nijak netajeného úkolu kontrolovat své nadřízené, a jistit svou přítomností partajní vyváženost na dobytých územích.

Nepřipravenost.
Přestože vládní strany měly dost času promyslet své kroky do detailů, jejich uvádění do reality je ponejvíce chaotické. Lecos lze jistě ospravedlnit nelehkým hledáním koaliční shody. Pokud je však dnes označováno za podružné to, co ještě včera bylo vydáváno za holou nezbytnost (a naopak), o jakékoliv promyšlenosti lze s úspěchem pochybovat.

Návrhy bývají nejprve zkusmo mediálně naťuknuty, a očekává se reakce veřejnosti. Pokud se žádná výraznější nedostaví, rádci a poradci k nim zpětně dovyrobí posudky, dokládající jejich ryze expertní základ. Pokud veřejnost projeví znepokojení, či dokonce odpor, jsou bleskurychle označeny za pouze pracovní a neúplné podklady k budoucím (už vážně míněným) návrhům, a jsou na čas uloženy k ledu…

Nespravedlnost.
Přestože k zefektivnění státní správy se mělo dojít umravněním nemravného, zeštíhlením přebujelého, a zrušením nadbytečného, občané se dočkali jen škrtů buď zcela nahodilých, nebo naopak plošných (to aby nevypadaly tak nahodile). Úsporná opatření přitom byla slibována jako přesně cílená. Kam se poděl pravicový fetiš zvaný adresnost?!? Audity a analýzy ani po mnoha měsících nenapověděly, kam nejlépe zamířit. Proto se vláda zachovala zdánlivě rovnostářsky.

Rovné škrty jsou ale spravedlivé asi jako rovná daň, z velmi nerovných platů se bere, nebo je k nim přisypáno. Pro někoho drobné, pro někoho čtvrtina živobytí. Bez ohledu na důležitost a kvalitu odváděné práce, bez ohledu na potřebnost, všichni byli uškrtáni stejně. Bezohledně.
Všichni stejně si prý totiž žili nad poměry.

Nepravdivost.
Přestože šacování kapes je prý vlastní pouze příznivcům přerozdělování, a v kampani to bylo pravicí náležitě zdůrazňováno, dnes právě její koalice zvyšuje daně stávající a vymýšlí nové. Mění pravidla uprostřed hry a zavádí hry s krajně nejasnými pravidly. Nedbá slibů a dělá přesně to, čím dříve sama strašila.

Nekulturnost.
Přestože se před volbami uchazeči o moc zaklínali politickou kulturou, novou érou věcnosti a korektního dialogu, čerství nabyvatelé moci nakonec své nedomyšlenosti protlačili bez větších debat, silou, někdy i za cenu pokřivení parlamentních procedur. Dokázali proti sobě postavit a semknout nejen odbory, ale i mnohé další skupiny obyvatel, jimž se příchylnost k levici nedá připisovat. Ale nezdá se, že by jim to jakkoliv vadilo.

Nemohoucnost.
Přestože vládní většina v Poslanecké sněmovně nikdy v historii ČR nebyla tak opticky silná, vláda nevládne.
Přestože vláda nevládne, nejslabší premier v historii ČR, Petr Aspik Nečas, se tváří, jako by vládla…
Nechává veškeré problémy vyhnít, nebo úpěnlivě čeká na rady a pokyny svého duchovního vůdce z Hradu.

Vláda by nemohla řádně vládnout, ani kdyby neplatily výše uvedené výtky. Produkuje totiž v průměru dvakrát týdně aféru, která naprosto otřese její soudržností. Ministři jsou více než prací v resortu zaměstnáváni vzájemnými půtkami a vysvětlováním svých současných nebo pradávných průšvihů. Rozsah a četnost jednotlivých kauz dávají zapomenout na temné doby šloufovské, i tvrdíko-dalíkovské. Nálada v Nečasově týmu je natolik otevřená, že kompromitující materiály na své kolegy už novinářům donášejí sami jeho členové.


Závěr je nasnadě.

Ani lidé, kteří koalici odevzdali v dobré víře svůj hlas, nemají mnoho důvodů k veselí a spokojenosti.

Tato vláda je (vzhledem k svému vedení, složení a chování) tou poslední, jež by měla mít možnost komukoliv sahat na peníze. Byť by se vzletným souslovím nutná reforma zaštiťovala ještě dvakrát častěji než dnes.

MY, VÁCLAV…

President republiky Václav Klaus byl 18.března 2011 hlavním řečníkem na Jihotyrolském hospodářském fóru v Brixenu. A jeho příspěvek byl velmi klausovský.

Úvodem se pochlubil historickým a kulturním přehledem, talentem jazykovým, zeměpisnou zvídavostí, neopomněl zmínit svou lyžařskou vášeň, a blýskl se i novotvary EUovský a multinacionální (jako by fádní výraz mnohonárodní znamenal cokoliv jiného…).

Pak už se věnoval tématu z nejmilejších, a sice zhoubně bující evropské integraci.

Její zastánce (přesněji všechny, kdo se o hlubší integraci zemí EU neodmítají předem bavit) onálepkoval jako euronaivisty, a předestřel notně zkresleně jejich postoje a přesvědčení. Aby poté tuto vlastnoústně vyrobenou karikaturu vítězně cupoval. Pro posluchače si dokonce připravil názorný graf. Křivka, sledující vzájemný vliv hloubky integrace a ekonomické výkonnosti stoupá z bodu A k vrcholu B, aby opět kleslala k bodu C. Na základě jakých konkrétních dat vznikla, se můžeme pouze dohadovat, ale nejspíš ji vyrýsoval dle svých ranních euronálad sám Pan Profesor, který se obává, že jsme pravděpodobně daleko za bodem B, někde v blízkosti bodu C.
Ano, dalo se to vyjádřit holou větou: Hlubší integrace EU dle mého názoru škodí její ekonomické výkonnosti. Ale v projevu akademika by mohla znít příliš obyčejně a pramálo učeně…

Zpozdilé přítomné náš president poučil, že vysněná autonomie jim není ukrajována Římem, nýbrž odjinud.
Zdvořile dodal, že oni to pochopí teprve později. Inu, každému není dán pronikavý zrak a jasná mysl proroka!
Dále se ušklíbnul nad pojmem sociálně-tržní ekonomika, a zaštítil Erhardem, Hayekem a dalšími slavnými ekonomy, s tím, že právě hovoří i za ně… Komu by se nevybavila filmová scénka, v níž Jára Cimrman na tabuli připsal své jméno hned za velikány Husa, Komenského a Smetanu…

Na závěr řečník tradičně poukázal na své údajné (a tolik chtěné) disidentství a nekorektnost.
Neměli bychom se prý bát hovořit jako On, byť brustapo už nejspíš chystá zatykače a staví lágry.

Pro Jižní Tyrolsko trocha exotiky, pro místní znalce presidentských myšlenek čirá nuda.
Kdyby se z nich vyškrtala sebechvála a cejchování druhých, zbudou dvě tři věty k diskusi.

Nebyl by vlastně důvod se o brixenském projevu zmiňovat, kdyby…
Kdyby v něm po celou dobu Václav Klaus neužíval majestátního plurálu:
My se identifikujeme, my se obáváme, my si přejeme a naopak nepřejeme, nám stačí…

Kdopak to asi je ten… MY?
On a jeho rodina? On a jeho věrní kývalové? Mluvčí, tajemníci, plus nadějný dorost z akce D.O.S.T.?

Cizinec si přirozeně musí pomyslet, že hlava státu takto mluví za občany státu.
Našinec si ověří, že hlava státu vytrvale tuneluje svou možnost reprezentace ve prospěch prezentace svých osobních dojmů.


http://www.klaus.cz/clanky/2794

NEZKOMUNIKOVATELNOST

Tímto obludným výrazem popsal Vít Bárta, VéVéVůdce a zručný loutkovodič všech blonďatých bárbín a Kena Johna, svou hlavní výhradu k aktuálnímu návrhu důchodové reformy.

Dokonce pohrozil, že z důvodu tohoto drobného kazu na jinak naprosto bezvadném a logicky provázaném systému nutných změn, bude reforma jeho spolkem potopena, a včera dohodnuté se hned zítra stane nedohodnutým. Pokračuje tak nechutné lavírování party ochotníků, jež usiluje o dvojjedinou roli opozice v koalici. Která si v asociální vládě chce hrát na patrona chudých.

Pravda…

Věci Veřejné zdraží léky a knihy, čímž se ostře vymezí vůči farmakoprůmyslu a zazobaným intelektuálům.
Věci Veřejné zdraží energie, teplo a nemovitosti, čímž doslova zatopí spekulantům s realitami.
Věci Veřejné naopak naservírují na české stoly levné nezpracované ryby, každodenní to krmi dělného lidu.

Přesto pohádkových sedmero výjimek, jež Veřejní Věcisté vyjednali, může uspokojit jen málokoho. Nejméně ze všech asi současné důchodce, kteří po celoživotním přispívání na penze svých předchůdců, nákupem zdraženého zboží připlatí i na penze svých dětí.

Vít Bárta dále pronesl:

Naši voliči si v žádném případě zvýšení DPH nepřáli, naopak. My jsme našim voličům garantovali, že DPH zvyšovat nebudeme. (…) Nám jde o to, aby to teď TOP 09 a ODS vysvětlili svým voličům. Ony měly tyto teze ve svém volebním programu, my ne.

Přehlédněme nyní, že se ten mladý muž mýlí (…proč jej hned obviňovat ze sprosté lži…).

Ve skutečnosti žádná ze současných koaličních stran neměla zvýšení (přímých či nepřímých) daní v pestrobarevné paletě svých slibů. Naopak! Obří daně se staly (vedle obří Paroubkovy bradavice a obřího řeckého dluhu, pochopitelně!) tím nejhrůznějším strašákem v pravicové kampani, jež se ironicky samozvala Řešení místo strašení.

Co přehlédnout nelze, je palogika takových slov…

Pokud někdo plní program, s nímž byl zvolen, nutno mu přece zatleskat!
Pokud má kdo co k vysvětlování, pak je to politik, který se svým slibům v maximální míře zpronevěřil.

Je tedy pouze na Vítu Bártovi a jeho divadélku, aby co nejrychleji zkomunikovali nezkomunikovatelné…


http://www.lidovky.cz/zvyseni-dph-je-nas-ustupek-d0q-/ln_noviny.asp?c=A110308_000011_ln_noviny_sko&klic=241681&mes=110308_0

http://www.lidovky.cz/predvolebni-lez-dane-zvysovat-nechceme-rikaly-ods-a-top-09-pzz-/ln_noviny.asp?c=A110305_000002_ln_noviny_sko&klic=241628&mes=110305_0

SEPARÉ

Na obvyklé pivní stesky nad arogancí hlavounů a zoufalým stavem společnosti obvyklá odpověď: Zkus si to sám, když máš tolik řečí…!

Pivař namítne, že hlavounům za jejich hlavounění nemálo platí, že má příliš mnoho práce, příliš málo času, a vůbec… že se mu mezi tu sebranku ani trochu nechce. A že by ke všemu musel vstoupit do partaje, a do které, žejo… když jsou ve všech jen stejní ksichti prodejní, ale že bez soutěže politických stran zas žádný postoje nejsou směroplatný, říkal Véna. Že je to pak nepolitická politika nikým nevolených elitářů a jakási třetí cesta, co je od základu fuj. A že má radši svetr než oblek, a kravata jej škrtí, a není kníže ani doktor, aby nosil motýlka. A že lecos podepíše, snad i na náměstí zajde, ale ke stranické legitce a sedánkům na schůzích jej nikdo nedonutí, když to nesvedli ani komunisti…

Je v tom kus pravdy. Ždibec pohodlnosti a špetka rezignace.
A kdesi v pozadí obrovský díl poctivé dřiny, odvedené příslušnými sekretariáty a jejich chovanci.

Těm se podařilo dosáhnout kýženého stavu – svým konáním veřejnost znechutit natolik, že stranická politika je diskrétním separé klubem pro nepočetnou skupinku protřelých obchodníků s mocí, mezi něž se nikdo nijak nehrne. A pokud ano, jde většinou o pragmatiky, jejichž povahám podobné prostředí svědčí.
To jen Učedníci hledají své Mistry.

Idealistům jsou vyhrazeny petice, protestní akce, demonstrace, deputace, debatní kroužky, bezpartijní občanské fórování či naopak pokusy založit partaj zbrusu novou, zgruntu lepší.

Aktivity dostatečně nesourodé a roztříštěné na to, aby obchodníci z klubu měli klid na svá smlouvání...

VĚCI TAJEMNÉ

Čtenář a divák tuzemských sdělovadel je zásobován zprávami, jež se dlouhodobě a téměř výhradně týkají dvou úzce provázaných témat: Co vše bylo rozkradeno a Co vše bude zdraženo.

Čtenář i divák jsou tím už notně otráveni, proto oba jistě uvítali, když nekonečné řetězení podobných titulků a upoutávek bylo náhle přerušeno aférkou, v níž nejde o miliardy, a ještě zahřeje svou kocourkovštinou.

Ministr školství, ten dobrotivý pán, jenž v září už tradičně klade žáčkům na srdce, aby se učili, učili, učili, způsobně chovali, pěkně poslouchali a do smrti smrťoucí nepodváděli… sám zřejmě podváděl. Prý je autorem seminární práce Politická komunikace ministra Josefa Dobeše, pod níž je podepsána jeho studující podřízená. Vše vyšlo najevo z odeslaných e-mailů.

Polehčující okolnosti: psal sám o sobě, a tedy s nejlepším vhledem do problematiky. Psal ve svém osobním volnu, dokonce ve sváteční den, mírně podroušen, a nezištně, jen kvůli Jejím krásným očím. Nedivím se. Pokud slečna Machálková dokáže nasadit pohled alespoň trochu psí – a která z žen by to neuměla! – spíchnu odborně pojatý text na téma Jsem to ale pašák! natošup. S maximální spotřebou alkoholu dvakrát dvě deci.

A konečně hlavní polehčující okolnost: do jakékoliv soukromé korespondence nikomu nic není!
Nechť si další zbytné nezbytné podrobnosti dovyšetřují Universita J.A.Komenského a paní Dobešová...

Vážnější zájem u (tímto opět otráveného) čtenáře i diváka vzbudí spíš informace o prudkém karierním vzestupu slečny Machálkové. Byla přijata na místo vrchní ředitelky kabinetu bez požadovaných kvalifikačních předpokladů, a už po prvním měsíci čiperné práce si vysloužila plat s odměnou ve výši 145 tisíc Kč.
Dámy a pánové, nechci se vás dotknout, ale kdo z vás to má…?!?

Ministr se hájí tím, že uspořil na propuštěných zaměstnancích, a částku bezmála čtyř milionů korun tedy logicky rozdělil mezi pozůstalé. A přešel i do protiútoku – podáním trestního oznámení na neznámého pachatele kvůli úniku osobních údajů. Vtírá se otázka: nemělo by být finanční ohodnocení nejvyšších státních úředníků věcí přeci jen o něco méně tajemnou?

Na závěr nabízím všem registrovaným véčkařům námět pro jejich tolik oblíbené on-line referendum, aby přímá demokracie zase o něco posílila…

Otázka:

Pokud dá ministr z úsporných důvodů výpověď části zaměstnanců, aby ušetřené peníze následně dělil mezi zaměstnance zbylé, co se změní z hlediska rozpočtu?

a) daňový poplatník ušetří
b) daňový poplatník výrazně ušetří
c) pro daňového poplatníka se nic nemění, ale ministr může založit chovnou stanici svých mazlíčků

Odhlasovaná odpověď bude závazným a povinným názorem všech občanů ČR.


http://www.lidovky.cz/maily-s-mladou-sefkou-kabinetu-potapi-ministra-skolstvi-dobese-pst-/ln_domov.asp?c=A110219_185533_ln_domov_kar

Věci tajemné, verze 1.0

http://zdenekb.blogspot.com/2010/08/rkj.html

TUNELÁŘSKÉ DÍLO

Našim srdcím drahý, peněženkám předrahý tunel Blanka nám bude zase o něco vzácnější.
A v rámci oddalované motorozkoše na jeho zprovoznění budeme čekat o něco déle.
První něco rovná se přibližně desítce miliard korun, to druhé pak čítá dobu několika let.

Nic nového…
Jen další ohromná veřejná zakázka nebude realizována včas, a její cena se oproti předpokladu výrazně navýší. Co zažádat UNESCO, aby tato tradice byla konečně zařazena do fondu českého kulturního dědictví?

Nic nového…
Zaujme tu pouze mistrná dovednost minulého vedení města zastírat a ututlávat nepříjemné informace, které muselo mít k dispozici celou řadu měsíců… Ještě ve volebním varieté však Občanští bémokraté okouzlovali publikum žonglováním výtečnou ekonomickou kondicí metropole, a uváděli jej v úžas mazanými triky s  vyrovnaným rozpočtem. Za tato čísla iluzionisté sklidili potlesk, jenž zcela přehlušil hlasy poukazující na sérii rozkrádaček tak okatých, že i hovornějším z pražských vrabců je už zatěžko o nich štěbetat.

Nic překvapivého…
Jen jsme se dozvěděli, že úvodní podlá hra s volebními obvody a následné zoufalé hledání čistého patrona pro značně usviněnou partaj, byly jištěny též utajováním tiše rostoucího skandálu.
Ale věřte estrádním kouzelníkům…

Nový primátor Svoboda uzavřené smlouvy hájí tím, že v nich nešlo předem stanovit přesnou cenu, jelikož se v případě Blanky jedná o tunelářské dílo.
Velmi přiléhavá argumentace, vzácně upřímná svou mnohoznačností…

Tunelářské dílo od počátku provázelo mnoho problémů.
Jeho část byla vystavěna bez potřebných povolení, v dalším úseku byla obejita povinná analýza dopadů na životní prostředí. Příslušné úřady Prahy kontrolující, k tuctovým občanům obvykle nekompromisní, tato drobná pochybení Prahy investující blahosklonně přehlédly…

Že měla Blanka opakované potíže s udržením zeminy, je všeobecně známo. Generální dodavatel za to byl nakonec přísně potrestán desetimilionovou pokutou, a byla mu Báňským úřadem nařízena i změna technologie při další ražbě. Nyní nám Metrostav za tutéž změnu účtuje milionů pětsettřicetšest.
Krutá sankce, nemyslíte?

Nastalo hledání viníků. (Ne že by jim něco hrozilo, ale je to už jaksi součástí tradice...).

Jako první je přirozeně na ráně hamižnost prováděcí firmy.
Dá se však někomu vyčítat snadný zisk, když je mu téměř vnucován?
Jak asi byly koncipovány smlouvy? A kdo je podepsal? S čím souhlasem?

I naprostý právní laik v roli zadavatele by si nejspíš vymínil, že žádané práce mají jen určitý rozsah. Že budou probíhat v daných termínech, v dohodnuté kvalitě a za dodržení odpovídajících postupů. Že o případném navýšení cen jednají vždy OBĚ smluvní strany.

Pavel Bém hoví si pohodlně v poslanecké lavici, sám se sebou spokojen.
Jako správný a zkušený hospodář právě ordinuje chudině úsporné škrty.
Časy jsou zlé a peněz není nazbyt!

Byl bych byl upřímně zvědavý, zda za desetimiliardovou sekyru v rozpočtu Prahy ponese byť jen nepatrný dílek odpovědnosti...

...kdybych v této zemi nežil příliš dlouho.

PRAVOLEVO

Nemyslete si, jsme na stejné lodi…

Vaši i mí oblíbení představitelé (vašich i mých oblíbených) ideových směrů z nás dělají, za vydatného mazání medu kolem úst a upřímného poramenouplácání, přibližně stejně velké blbce.

Pravice hovoří o člověku jako přirozeně činorodém individuu, které nekonečným úsilím pracuje na svém duchovním a materiálním vzestupu. Levice jej pak barvitě líčí jako bytost přirozeně vstřícnou a přející, bytost, jež se spokojí s málem, a z přebytků ochotně přispěje méně šťastným.
Proč nás tedy všichni ideologové k údajné přirozenosti tak zoufale nutí?!?
Vždyť bájný pravicový jedinec je svými zástupci k aktivitě cíleně tlačen teprve existenčními problémy. Levicové lidumilství zas zajišťují pouze povinné odvody a daně, kdy je každý ke své štědrosti dostrkán hrozbou sankcí.
Asi je stranickým štábům zatěžko přiznat, že zrovna jejich kampaň je určena závistivým lenochům.
Lichotky zabírají snáz...

Lidskost a solidarita jsou klíčovými hesly, jimiž levice omlouvá očividné předvolební nábory hlasů.
Jen narovnáváme nerovnost a hněteme ji do pomníku spravedlivého uspořádání, nerušit!

To pravice si tentýž pomník představuje poněkud jinak, a s věrnými kšeftuje skrytěji a důmyslněji. Předestře jim působivou galerii těch, jež ve své mozolné dřině zbytečně živí. Předplatí si je slibem ještě nižších daní, zato vyšších zisků. S bonusem nablýskaného komplimentu, že se (narozdíl od těch druhých) rozhodují zrale, uvážlivě a zodpovědně, a nejsou ani trošilinku korumpováni…
Vás si nekoupíme za třicet korun! Na to slyší snad každý se špetkou sebeúcty.
Facebookový svaz mládeže, tak rád dospělý a vítězící, potom zvlášť…

Pozoruhodné je, že oba politické směry se ve shodě, často a rády ohánějí souslovím ROVNÉ ŠANCE.

Dle pravicově založených jsou dány pouhým dodržováním společenských pravidel a rovností před zákonem.
I poté, co z paměti vytěsníme řadu případů, dokládajících zcela jinou praxi, nutno podotknout, že ani dokonalá rovnost před zákonem by rovnost šancí nezajistila.

Pokud se na start sprinterské dráhy postaví špičkový atlet, běžný člověk a invalida, nemají rovné šance zvítězit, přestože mají stejně dlouhou trať. Jistě… lze (a někdy i oprávněně!) namítnout, že běžný člověk měl více cvičit, a invalida se naopak kdysi neměl motat opilý v kolejišti. Ale i pak by rovné šance byly pouhá iluze. S ohledem na vrozené tělesné předpoklady závodících, nebo jejich odlišné možnosti zaplatit si pořádné boty a kvalitního trenéra.

Krajní levice tento fakt akcentuje, a nabízí k narovnání šancí tabulkové dávky pro (skutečně či domněle) znevýhodněné. Když vyplníte příslušný formulář a sociálně-inženýrské komisí dostatečně odhalíte svá příkoří, ta potom úředně schválí přesnou kompenzaci za to, s jak nemožnou fyzickou a genetickou výbavou, a v jak nehostinném kraji vás chybující soudruzi rodiče zplodili.

Umírněná levice tento fakt nezastírá a nabízí měkčí variantu téhož, v podobě sociálního státu. V podobě více vítězů a méně poražených, v závodech konaných v širší škále výkonostních kategorií. (Což zní vcelku rozumně…).

Krajní pravice má naprosto jasno v tom, že za vaše zpackané životy mohou Židé, Cikáni nebo imigranti (případně všechny tři skupiny zároveň). Nabízí proto jejich vyhnání, izolaci či likvidaci.

Pro konzervativní pravici tento fakt neexistuje, nenabízí tedy zhola nic, a myšlenkově se ani zde příliš nevyčerpá… Pokud se vůbec vyjádří, pak jen pohodlnou ironií, protože Konání Státního Dobra se zesměšňuje velmi zlehka a většího důvtipu netřeba... (v tom je pevně spjata s pravicí krajní).

Když neexistenci problému potřebuje názorně stvrdit, přijde s dojemným lidským příběhem, tradiční vyprávěnkou Kterak se chudičký čistič bot milionářem stal…
Situace, kdy se člověk z nejnižších vrstev díky své píli a nezlomné vůli vypracoval k bohatství a uznání, nepochybně nastaly. Jsou důkazem životní síly dotyčného, a jsou hodny úcty a respektu. Nejsou ale v nejmenším výpovědí o naší skvělé, rovnostářské společnosti, přestože jsou tak pokaždé usilovně prezentovány. Chudičkého čističe totiž musela i při jeho vzestupu potkat pořádná porce šťastných náhod a příznivých okolností, jež pohádka pro malé velké pravičáčky bohužel nezmiňuje.

Výše zmíněný sociální stát samozřejmě hrozí vytvářením celoživotního alibi pro povaleče, flákače, notorické loudaly a netáhla. Lehkoživky všech zemí, spojte se!

Pokud ale problém tkví ve volbě mezi principem a funkčností, osobně volím oprávněnost. Je mi milejší snaha o spravedlivý přístup (ač se dá zneužít), než programová (byť dokonale fungující) bezcitnost.

…je lépe pomoci i špatným kvůli dobrým, než nechat na holičkách dobré kvůli špatným...
(L.A.Seneca: O dobrodiních)

Nevím jak kdo. Já si nevybral kde, komu a s jakými schopnostmi se mám narodit. Alespoň si nic podobného nevybavuji. Pokud někdo ano, ať se přihlásí! Opravdu by mě zajímalo, jak takový konkurs na správné zrození probíhá… Muselo to dotyčné stát spoustu prenatálního úsilí, vstoupit do života jako zdravý, bílý, přiměřeně nadaný a zajištěný muž (nejlépe v zemi, která je bohatá a stabilní). Alespoň soudě z toho, jak si na tom dnes zakládají, berou to jako svou přímou zásluhu, a zároveň to nejvhodnější měřítko k souzení druhých…

Neumíte se srovnat s nadutostí vystajlovaných chlapců, kteří tak okázale pohrdají každým, kdo – dle jejich soudu – nedosáhl dostatečného úspěchu? Tolik a tolik pyšných na sebe a své dokonalé kariery?
Asi vás to odradí od volby pravice, která tyto typy tak spolehlivě přitahuje…

Vadí vám sebelítosná ufňukanost těch, kdo za žádných okolností nezvednou zadek, aby svou situaci třeba jen mírně zlepšili? Zřejmě nebudete komunista…

Je vám nejspíš souzeno hledat své oblíbené ideové směry nalevo od středu.
S občasným studem za životopisy, chování a nápady leckterých jejich představitelů…